William Booth
(zakladatel Armády spásy)
Na jedné z mých nedávných cest, když jsem se díval z okna vlaku, vedlo mě to k přemýšlení o stavu lidí kolem mne. Žijí nedbale, v naprosté a nestydaté vzpouře vůči Bohu a vůbec nemyslí na svůj věčný prospěch. Jak se tak dívám z okna, jako kdybych viděl všechny ty miliony lidí, kteří jsou vydaní svému pití a svým zábavám, tancování a hudbě, svým záležitostem a starostem, politice a trápením. Neteční ignoranti v mnohých věcech, a zase v jiných věcech znají všechnu pravdu, ale naprosto se jí neřídí. A všichni, celá ta masa, se zmítá sem a tam v nevázanostech a v rouhání vůči Božímu trůnu. Zatímco jsem o tom přemýšlel, měl jsem vidění.
Viděl jsem temný, rozbouřený oceán. Nad ním visely tmavé, těžké mraky, z nichž se občas zablesklo a silně hřmělo. Vítr sténal a hnal zpěněné vlny, které se zvedaly a zase lámaly.
Měl jsem dojem, že v oceánu vidím desetitisíce ubohých lidských bytostí, které plavaly, potápěly se, křičely a ječely, rouhaly se, bojovaly. A jak proklínaly a řvaly, vynořovaly se a znovu ječely, některé z nich klesaly pod hladinu a již se nevynořily.
Uviděl jsem v tom temném bouřlivém oceánu povstat mohutnou skálu, která se svým vrcholem tyčila vysoko, až nad temné mraky, které visely nad rozbouřeným mořem. Kolem celé základny té ohromné skály byla obrovská plošina. S radostí jsem uviděl, že se na tu plošinu snažili dostat někteří z těch topících se nešťastníků. Stále šplhali ven z hrozivého oceánu. A viděl jsem, že jen velmi málo z těch, kteří se již dostali do bezpečí na plošinu, pomáhalo ven ubohým stvořením, která byla stále ještě v běsnících vodách oceánu.
