V následujícím týdnu jsem se tisíckrát vracel a opakoval si události toho rána. V mysli jsem si rozebíral slova toho muže. Ta myšlenka, která mi připomínala apoštola Jana, už mou fantazii opustila, až na to pronikavé potvrzující mrknutí oka.
Ale jak by mohl být Jan naživu dva tisíce let? Mohl by to být takový zázrak zjevení, jako když se Mojžíš a Eliáš proměnili v Ježíšově přítomnosti? A kdyby i byl, mohl by číst mé myšlenky, nebo tak snadno mi zmizet z očí?
Dokonce jsem se vrátil zpět a četl Ježíšova záhadná slova Petrovi o Janově budoucnosti. Měl pouze Petra varovat, že mohou nastat dny, kdy ho kvůli přátelství s Pánem Ježíšem povedou na smrt. V rozrušení, a snad s přáním nejít touto cestou, sám poukázal na Jana a doptával se na jeho budoucnost. Ježíšova odpověď každého šokovala.
'Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, co je ti po tom? Ty mne následuj.' (Jan 21: 22)
Jan napsal, že Ježíšova slova mezi učedníky odstartovala dohady o tom, že Jan nezemře. Avšak pokračoval a říká, že toto není přesně to, co chtěl Ježíš říct. On pouze řekl: „Jestliže chci…“ Zřejmě hlavním významem těchto Ježíšových slov bylo povolání Petra k následování Pána po cestě, kterou mu předurčil, a to bez porovnávání sebe s druhými. Bezpochyby důležitá lekce, ale nemyslel Pán Ježíš touto ilustrací něco víc?
Ještě jednou jsem prošel události toho rána. Nepomohlo mi ani, když jsem to vyprávěl své ženě a jednomu svému blízkému příteli, který si přitom začal broukat melodii z filmu 'Twilight Zone'[1] a smál se. Jejich odmítnutí vzít to vážně způsobilo, že jsem si byl daleko méně jistý tím, co se vlastně v ten den stalo. Ať už ten muž byl kdokoli, důvod, proč jsem na to nemohl zapomenout, byl ten, že jeho slova otřásla základem mého křesťanství.
Nikdy jsem neslyšel mluvit o Ježíši tak, jak mluvil on. Vzbuzoval neukojitelný hlad po větším poznání toho Ježíše, o kterém jsem si myslel, že Ho znám. Vypadalo to, že se na Ježíše dívá úplně jiným pohledem, než jak jsem byl vyučen. Ale tato jednoduchá důvěra v jeho slovech vzbuzovala otázku, zda mi něco neuniklo. Během několika dalších týdnů jsem znovu přečetl všechna evangelia. Tentokrát jsem se snažil uvědomovat si to, o čem mluvil ten neznámý cizinec, a přijít na to, jaký vlastně Ježíš byl. Uvědomil jsem si, že ačkoliv jsem byl křesťanem více než dvacet let, neměl jsem ponětí o tom, kdo Ježíš byl jako člověk, a ani jsem nevěděl, jak bych to mohl změnit. Čím víc jsem se o to pokoušel, tím víc jsem si zoufal. Vrhl jsem se do své služby a doufal, že tím umlčím hlad a otázky, které se toho rána vyrojily.
Čtyři a půl měsíce po tomto setkání dostaly události ještě neočekávanější průběh. Jednoho rána jsem si chtěl připravit studii. Měla to být jedna z vzácných příležitostí sloužit při nedělních ranních bohoslužbách. Avšak řada nepředvídaných událostí mi dokonce nedovolila ani otevřít knihy. Především náš zvukový technik odjel z města a neměl být v neděli přítomen. Mohl jsem najít náhradu? Další člověk se zase u mne zastavil a chtěl si postěžovat, jak je naše církev nevlídná a neosobní. Již dva roky navštěvuje jeho rodina naši církev, ale ještě nikdy je nikdo od nás osobně přátelsky nepozval někam jinam, třeba domů na šálek kávy, nebo večeři.
Pak zavolali Ben a Marsha Hopkinsovi a řekli, že by na večerní domácí skupince neměli být. To bylo potřetí, kdy se chystali nepřijít, a to byl špatný příklad někoho, kdo byl mým asistentem. Když jsem na ně zatlačil, konečně mi řekli, že v církvi nebyli šťastní, a že uvažují o odchodu. Snažil jsem se jim to rozmluvit. Investoval jsem do nich nespočet hodin, abych je připravil na vedení jejich vlastní domácí skupinky. Jak by tedy teď mohli odejít? „Našim dětem se líbí práce s mladými v jiné církvi. Taky je to blíž k našemu domu. Máme prostě nepříjemný pocit, že se naše církev stává neosobní,“ znělo mi do uší z telefonu.
Když sem přišli poprvé, byli téměř před rozvodem. Strávil jsem s nimi hodiny, abych jim pomohl obnovit jejich manželství. Nyní, právě když se dostali do bodu, kdy by mohli něco začít vracet, žvaní a přemýšlí nad tím, kde je pastva zelenější.
K dovršení všeho, hned po obědě, zavolal pastor, že ruší schůzku. Sám mě požádal, abych ji domluvil s našimi dvěma ručiteli, kteří byli znepokojeni naším stavebním plánem. Řekl jen, že se na toto jednání dnes necítí. Stálo mě to tři týdny příprav, aby se toto setkání vůbec mohlo uskutečnit. Byl jsem vzteklý a musel jsem ven na čerstvý vzduch.
I dveře při návratu do mé kanceláře prozradily moje zklamání, když bouchly hlasitěji, než jsem zamýšlel. To překvapilo i mou sekretářku, která vystrašeně sklopila svůj pohled. Udělal jsem rozzlobený posunek směrem ke dveřím, jakoby snad ony mohly za ten hluk. Jak jsem se tak ohlédl zpět, mé oči spočinuly na důvěrně známém nápisu: 'Jake Colsen, asistent pastora'.
Stále si pamatuji na první den, když jsem příjemně překvapený procházel těmito dveřmi. Štítek se jménem byl již na místě, a to mne naplnilo bázní a odpovědností, které to na má bedra kladlo. Nikdy jsem neplánoval vstoupit trvale do služby. Ale v den, kdy jsem prošel těmi dveřmi, jsem cítil, že se naplňují mé sny. O čtyři roky později se tyto sny ukázaly být fata morgánou.
Syn dělnických rodičů vyrostl v služebníka církve. Dokonce i v průběhu svého bouřlivého dospívání mezi třináctým a osmnáctým rokem a ve stejně bouřlivých sedmdesátých letech, jsem ani na okamžik nebloudil daleko od svých duchovních kořenů. V roce 1979 jsem promoval na vysoké škole ekonomické a získal diplom. To mi zajišťovalo komerční úspěch v Kingstownu, hlavním centru rozlehlé a úrodné zemědělské oblasti uprostřed Kalifornie. Ekonomika strmě rostla a já si v osmdesátých a začátkem devadesátých let vybudoval lukrativní praxi realitní kanceláře s téměř hvězdnou reputací.
Já a moje manželka jsme pomohli založit shromáždění, pro které jsem nyní pracoval. Před patnácti lety se několik rodin a pár univerzitních studentů rozhodlo začít nanovo. Byli jsme rozčarovaní mocenskou hrou odehrávající se v místní tradiční církvi, kterou jsme navštěvovali. Věřili jsme, že máme odejít a dělat vše jinak a lépe. Chvíli jsme se scházeli po domech a ctili dál naše vzájemné kamarádství. Brzy jsme však pronajali budovu a vyvěsili náš firemní štít společenství. V prvních dnech byl růst pomalý, ale během posledních deseti let jsme se rozrostli na více než dva tisíce lidí a postavili naši vlastní budovu se zázemím pro pastorační personál.
Byl jsem polichocen, když mě pastor pozval, abych se připojil k jeho personálu, dohlížel na obchodní záležitosti a pomohl s pastorační péčí. Bylo mi tehdy třicet devět let a byl jsem velmi spokojen jak v mém povolání, tak i co by otec dvou malých dětí. Zaběhlá nedělní škola, ve které jsem učil, byla jedna z nejpopulárnějších v nabídce a já právě končil druhé období v církevní radě.
Pastor mi tehdy řekl, jak moc mě potřebují, protože by ho to uvolnilo z odpovědností, pro která neměl obdarování. Třebaže jsem penězi v nemovitostech vydělal více než dost, věděl jsem, že to byly jen peníze – bůh mamonu, jak jsem to slyšel v kázání. Neplýtvám svůj život ve vlastním potěšení? V čem je opravdový smysl mého života? Málokdy jsem měl čas na věci, o kterých jsem si myslel, že jsou nejdůležitější, a tak jsem tuto práci vzal a doufal, že tím nakonec zahladím nepříjemný pocit viny.
Tak tomu bylo po nějaký čas. Asi první dva roky jsem byl na výsluní své důležitosti v rostoucí církvi a opravdu jsem měl čas na modlitbu a studium Bible. Avšak brzy se množství práce stalo nesnesitelným. Nejen že jsem pracoval celé dny, ale nebýval jsem doma i pět šest večerů týdně. Dokonce jsem ani neměl čas na to, abych bokem navíc pracoval v nemovitostech, jak jsem si to plánoval, abych vyrovnal svůj nižší příjem.
Když má nespokojenost dosáhla vrcholu, často jsem hledal útěchu v dlouhé procházce. Řekl jsem sekretářce, že budu venku a na chvíli jsem opustil církevní komplex. Zamířil jsem do parku o dva bloky dál. Tam bylo často mé útočiště a někdy i modlitební místo. I když jsem tam zase nebýval tak často, jak bych chtěl. V této oblasti totiž panovalo velmi dusné letní počasí. Dnes však už nebylo tak horko, což bylo známkou toho, že se blíží chladnější dny podzimu.
Zabočil jsem za roh a byl jsem překvapen, jak se park od té doby, kdy jsem si ho pamatoval, zaplnil. Vzpomněl jsem si na manželku, která mi říkala, že dnes naše děti mají ve škole krátký den. Zklamaně jsem pohledem zkoumal, zda bych tam pro sebe nenašel nějaký klidný kout. A v tom jsem spatřil jeho osamělou postavu na jedné z laviček, na druhé straně parku. Dokonce i z této vzdálenosti vypadal jako neznámý, kterého jsem viděl v San Luis Obispo.
Mé srdce bilo vzrušením. Často jsem se modlil, aby mi Bůh dal příležitost mluvit s tímto mužem, ale vzdal jsem se každé naděje. V mysli jsem se vrátil k těm neuvěřitelným vzpomínkám toho rána a k pocitu, který tehdy vyvolal. Byl jsem si téměř jist, že to nemůže být on. Ale když už jsem tu, pomyslel jsem si, podívám se aspoň blíž.
Jak jsem se k němu přibližoval, zdálo se mi, že je stejně vysoký, ale podle toho, jak seděl, to bylo obtížné určit. Postava a vousy vypadaly stejně. Avšak měl sluneční brýle a na nich kšiltovku, která znemožňovala s jistotou určit, zda je to on. Zdálo se, že je nepřítomně zahleděn do dáli a neuvědomuje si můj příchod.
Nemohl jsem z něho odrhnout oči a mé srdce divoce tlouklo.
Co když je to on?
Co bych měl dělat? Jak jsem ho míjel, jeho hlava se otočila a já ihned odvrátil zrak. To nemůže být on. Nemohl jsem se rozhodnout. Neměl jsem tušení, co říct. A tak jsem se beze slova loudal, až jsem došel dolů na chodník. Byl jsem asi deset metrů daleko, když jsem našel dost kuráže zastavit se a předstírat, že se rozhlížím po parku. Pak jsem jakoby náhodně opět zabloudil očima k onomu muži na lavičce.
Určitě vypadal jako on.
Jeho hlava se začala otáčet. Ale já jsem se znovu odvrátil s pocitem trapnosti. Dříve než jsem si to uvědomil, jsem znovu kráčel pryč. O padesát metrů výš je další lavička; opuštěná. Odbočil jsem k ní a posadil jsem se. Nyní jsem byl schopen přehlédnout si cestu, po které jsem přišel. Muž právě vstával a chystal se odejít v opačném směru.
Ale ne! Co budu dělat? Teď, nebo nikdy!
Vyskočil jsem z lavičky směrem za ním a postupně jsem jej doháněl, takže nakonec jsem byl tak těsně blízko, že jsem ho mohl minout, nebo oslovit: „Promiňte, pane!“ Slova vyrazila z mých rtů dříve, než jsem si byl jist tím, co říkám.
Zastavil se a otočil směrem ke mně. „Prosím.“ Jedno slovo není přesný test, ale hlas zněl věrně.
„Může to znít podivně, ale vypadáte jako někdo, koho jsem viděl před pár měsíci na pobřeží v centru San Luis Obispo. Je možné, že byste to byl vy?“ Jeho sluneční brýle bezvýrazně zíraly před sebe. Kdybych jen mohl vidět jeho oči, ujistil bych se .
„Vlastně jsem tam před několika měsíci byl, ale jen na pár dnů. Setkali jsme se?“
„Ne, ale někdo, kdo mohl vypadat stejně jako vy, byl během automobilové přehlídky ve středu města a mluvil na ulici ke skupině lidí.“
„To jsem mohl být já.“ Pokrčil rameny.
„Byla to pře o náboženství. A jestli jste ten stejný muž, pak jste vstoupil do diskuse a mluvil o Ježíši a o tom, jak moc opravdově miloval lidi. Dávalo by to smysl?“
„Určitě dávalo. Stále mluvím s lidmi, a zejména s těmi, kteří hledají duchovní vizi. Mohl jsem to být já.“
„Mé jméno je Jake Colsen.“ Natáhl jsem ruku, abych si s ním mohl potřást.
„Ahoj Jaku. Já jsem John,“ odpověděl a také mi podával svou ruku.
Následující okamžik nebyl snadný, ani dalších několik slov. Cítil jsem se, jako po úderu na žaludek a nemohl jsem popadnout dech.
„Ty jsi ten stejný muž, který mluvil s těmi lidmi? Bylo to v sobotu ráno. Pamatuješ si na mě?“
„Přesně si nevzpomenu, ale podle toho, co říkáš, to vypadá, že bych to mohl být já.“
„Můžeme si chvilku promluvit?“
Vrhl jsem letmý pohled na hodinky, měl jsem jen třicet minut a pak schůzku v kanceláři. Pokynul jsem směrem k nedaleké lavičce.
„S velkou radostí.“ Přešli jsme na druhou stranu, posadili se a hleděli do dálky.
„Bude to znít asi podivně,“ promluvil jsem, „ale modlil jsem se za příležitost se s tebou setkat. Tvá slova se mne tehdy opravdu dotkla. Mluvil jsi o Ježíši, jako kdyby ses s ním osobně znal. Jednu chvíli mě dokonce napadlo, zda nejsi apoštol Jan.“
Pousmál se. „To bych byl asi o trochu starší, nemyslíš?“
„Vím, že to zní bláznivě, ale jak jsem nad tím přemýšlel, zastavil jsi se uprostřed věty. Otočil ses směrem ke mně a pokynul hlavou, jako bys se mnou souhlasil. Když jsi odcházel, pokoušel jsem se tě dostihnout, ale zdá se, že jsem tě ztratil v zástupu.“
„Možná to tak tehdy mělo být. Nicméně teď jsme tady. O čem jsi chtěl mluvit?“
„Jsi on?“
„Jsem kdo?“
„Jsi Jan?“
„Jan, učedník Ježíše?“ Usmíval se, očividně pobaven touto vyhlídkou. „Dobře, už znáš mé jméno a já tvrdím, že jsem Jeho učedník.“
„Ale jsi Jan?“
„Proč je to pro tebe tak důležité?“
„Jestli jím jsi, mám některé věci, na které se chci zeptat.“
„A jestli nejsem?“
Nevěděl jsem, co říct. Byl jsem hluboce ovlivněn jeho slovy, ať už byl kdokoli. Zdálo se, že bude o Ježíši vědět některé věci, které mi určitě unikly. „Myslím si, že bych s tebou v každém případě chtěl mluvit.“
„Proč?“
„Tvá slova v San Luis Obispo na mne hluboce zapůsobila. Zdá se mi, že jsi poznal Ježíše způsobem, o kterém jsem jen doufal. Jsem pastor, zaměstnanec velké církve 'City Center Fellowship'. Slyšel jsi o ní někdy?“
„Ne, nemyslím!“ zakroutil hlavou.
Jeho odpověď mě trochu dráždila. Jak to, že nás nezná? „Bydlíš tady v okolí?“
„Ne. Vlastně toto je poprvé, kdy jsem v Kingstownu.“
„Opravdu? A kde ses tu vzal?“
„To asi ty tvé modlitby,“ řekl vesele. „Nejsem si opravdu jist.“
„Poslouchej, musím za několik minut jít. Mohli bychom se zase někdy setkat?“
„Nevím. Já opravdu nechci něco slibovat. Jestli bude potřeba se znovu setkat, jsem si jist, že se setkáme. Toto setkání bylo také neplánované.“
„Můžeš přijít dnes večer na večeři? Mohli bychom pak pohovořit.“
„Ne, omlouvám se. Dnes večer už něco mám. Ale, na co ses chtěl zeptat?“
Kde začít? Měl jsem toho tolik a sotva dvacet minut, pak jsem musel spěchat zpět do kanceláře, ale i tak bych přišel pozdě.
„Jsem opravdu zklamaný. Připadá mi, že každý člověk, se kterým jsem nedávno mluvil, běžel naprázdno – dokonce i křesťané, které jsem znal po desetiletí. Včera jsem se setkal s jedním z našich starších, o kterém jsem si vždy myslel, že je jako skála. Jim však v těchto dnech ztratil všechny ideály. Řekl mi, že často pochybuje, jestli je Bůh opravdu skutečný a zda celá křesťanská věc není jen hliněný střep.“
„Co jsi mu odpověděl?“
„Pokoušel jsem se ho povzbudit. Řekl jsem mu, že nemůžeme žít podle toho, co vidíme, ale vírou, že on pro Boha udělal mnoho skvělých věcí a jednou za to bude poctěn. My pouze musíme být věrní a nevěřit našim pomíjivým pocitům.“
„Tak ty jsi mu řekl, že nemá právo na své pocity a otázky?“
„Ne, to není přesně to, co jsem řekl.“
„Jsi si jistý?“ zeptal se mírně.
Znovu jsem přemýšlel nad tím, co jsem mu řekl.
„Rozuměj tomu, Jaku, život v Ježíši je skutečná věc. Není to hra. Když lidé cítí, že je něco špatně, víš co jsem objevil? Obvykle něco špatně je.“
„Takže, já jsem mu vlastně řekl, 'nevšímej si toho',“ promluvil jsem spíš k sobě než k Johnovi.
Kroutil jsem hlavou nad tím poznáním.
„Myslíš si, že jsi mu pomohl?“
„Nevím. Hodně jsem ho povzbuzoval a vypadalo to, že je mu lépe.“
John nemluvil a nechal mne, abych nad tím přemýšlel.
„Máš pravdu, vůbec jsem mu nepomohl. Myslím, že jsem ho jen obvinil.“
„Myslíš si, že za tebou zase přijde, až bude mít takové myšlenky?“
Jen jsem pokyvoval hlavou a litoval skoro všeho, co jsem mu toho rána řekl. Budu mu muset zavolat a zkusit to napravit.
„A co ty, Jaku. Jak to působí na tebe?“
„Co jako působí?“
„Tvoje víra. Zakoušíš Boží život v té míře, v jaké si přeješ?“
„Čas od času jsem zklamaný, asi tak jako dnes. Ale celkově nemám za to, že bych dělal něco jiného raději než to, co právě dělám.“
Johnova hlava se ani nepohnula.
„Já mám na mysli, když pominu peníze a volno, které jsem měl, pak tohle je daleko užitečnější. Máme na toto město velký vliv.“
Stále jen tiše seděl. Nevěděl jsem, co ještě říct, ale ještě předtím, než jsem na to přišel, se mi do očí začaly hrnout slzy a já si uvědomil, že sotva popadám dech. Náhle jsem se cítil neuvěřitelně osamělý.
Johnova hlava se nakonec otočila ke mně. „Já nemluvím o tom, co děláte, ale o tobě. Jsi naplněn Ježíšovou láskou stejně tak, jako ten první den, kdy jsi v Něj uvěřil?“
Slova rozechvívala mou duši a uvnitř jsem se cítil jako rozpouštějící se máslo na horké pánvi.
„N… N… N… Ne!“ nemohl jsem to ze sebe vypravit, jak se můj hlas zajíkal nedostatkem dechu.
Když jsem to nakonec ze sebe dostal, tak s dlouhým hrdelním povzdechem. „Už léta to nepůsobí.“ Vypadá to, že čím více se snažím pro Boha pracovat, tím více se mi vzdaluje.“
„Možná se od Něj vzdaluješ ty.“
„Cože?“ Ať už byl kdokoli, díval se na všechno z jiného úhlu.
„Víš, proč se cítíš tak prázdný?“
„Vážně jsem o tom, Johne, nepřemýšlel. Byl jsem příliš zaměstnaný a zdálo se mi, že si mě Bůh používá tak, aby se mým prostřednictvím dotkl jiných lidí. Usoudil jsem, že to je pro mě připravená cesta. Nikdy jsem se nad tím nechtěl moc zamýšlet. Bylo to až příliš odrazující. Myslím, že mám hodně důvodů být Bohu vděčný. Mám báječné děti, hezký domov a sloužím Bohu vším, co mám. Ale v mém nitru je přesto prázdnota.“
Pěstí jsem namířil ke své hrudi a mé oči se ještě více zalily slzami.
„Ten Jim tě vylekal, že ano?“
„Ano.“ Podruhé jsem byl rozhozen.
„Možná, že se cítíš podobně jako on, avšak nezpomalíš dost na to, aby sis to připustil. Možná, že ta slova, která jsi mu řekl, se týkala ve skutečnosti tebe.“
„Nikdy bych si to nemyslel, ale pamatuji si, jak nepříjemně jsem se cítil, když mluvil. On se ptal, ale mně se vůbec nechtělo odpovídat.“
„Víš, o čem to všechno je, Jaku?“
John seděl opřený o lavičku, ruce zkřížené na prsou a díval se přes hřiště.
„Je to o životě – kdy ten Boží, skutečný život, naplňuje náš vlastní. Boží život není nějakou teologickou abstrakcí. Je to naplnění, svoboda, radost a pokoj. Je to o přebývání v Něm, který obstojí tváří v tvář všem těm nejhorším okolnostem. Takový život byl v Synu, který přišel, aby jej sdílel s každým, kdo by v Něj vložil svou víru.
To není o usilovné práci, velké službě nebo nových budovách. Je to o životě, který můžeš vidět, zakoušet a dotýkat se ho. Něco, co si můžeš užívat a vychutnávat každý den. Vím, že to svými slovy nedokážu přesně popsat, ale ty víš, o čem mluvím. Zažil jsi chvíle, jako je tato, mám pravdu?“
„Ano. Ano, znám je, ale byly vždy tak kraťounké. Pamatuji si, kolik jich bylo v těch prvních dnech, ale momentálně jsem od toho tak daleko. Co je se mnou špatně? Jsem tak dlouho křesťanem, aktivní v církvi, a přesto se mi toho nedostává? Co dělám, že s tím životem ztrácím kontakt? Takhle jsem to však určitě nechtěl.“
„Zjistil jsem, že se to děje vždy znovu a znovu,“ zareagoval John. V současnosti je to jako epidemie. Z nějakých důvodů je v našich duchovních prožitcích něco špatně. Přikládáme důležitost něčemu, co důležité vůbec není, a to nás odvádí od toho skutečného života. To se stalo i v rané církvi. Vzpomínáš si, co se stalo v Efezu, a co jim Ježíš řekl ve svém dopise ve Zjevení? Jejich teologie byla bezvadná. Velice dobře znali pravdu. Omylu si dokázali všimnout jako mouchy v polévce. Nebáli se postavit proti těm, kteří prosazovali sami sebe. Zjistili, kdo mluví pravdu a kdo jen vytváří falešný dojem, který mu budoval jeho vlastní jméno. V jejich vytrvalosti v čase utrpení se jim nikdo z ostatních křesťanů nevyrovnal. Vypadá to, že čím déle čelili utrpení, tím se stali silnějšími. Nikdy si nestěžovali, i když je druzí napadali. Ale byl s nimi Ježíš pro to všechno spokojen?“
Nedávno jsem na toto místo kázal, a tak jsem věděl, o čem John mluví.
„Ne, On je peskoval, že opustili svou první lásku.“
„To je pravda. Není to úžasné? To, co jim chybělo, vytvořilo takové vakuum, že to dobré, které možná udělali, je mohlo úplně pohltit. Opustili nádhernou lásku, kterou na začátku milovali Ježíše, a bez ní jejich služba neměla smysl. Přesto, že pro Něj tak usilovně pracuješ, můžeš ztrácet schopnost Ho poznávat.
V tom, co by je motivovalo, nebylo ani trošku jejich lásky k Němu nebo Jeho lásky k nim. Ve skutečnosti to všechno, co udělali, nebylo pouze bezcenné, ale přímo destruktivní.“
„To je o mně,“ řekl jsem, „mluvíš o mně.“
„To je starý příběh, Jaku. Bylo to zopakováno miliónkrát pod miliónem různých jmen. Vzpomínáš si na ten den, kdy se láska k Ježíši poprvé zmocnila tvého srdce?“
Zaplavily mne vzpomínky. „Ano. Chodil jsem tehdy ještě do školy, bylo mi dvanáct, nebo třináct let, ale věděl jsem, že se něco ve mně probudilo. Moji rodiče byli ve vedlejší místnosti, kde se modlili s asi dalšími třiceti věřícími. Modlili se čtyři hodiny, bez známek, že by chtěli přestat. Spíš si to vychutnávali. A to se každý pátek večer opakovalo. Nemohli se dočkat, až se sejdou k modlitbám. Někdy zpívali, někdy se smáli a někdy dokonce plakali. Málokdy skončili před jedenáctou, většinou se to protáhlo déle.
Pro mé rodiče, kteří vyrostli v církvi, to byla velká změna. Byli jsme třetí generací baptistů ze strany otce a presbyteriáni z matčiny strany. Moji rodiče se usadili jako aktivní členové z baptistické církve, kterou pravidelně navštěvovali, a byli aktivní i ve velkém počtu výborů. Ale zdálo se, že se z církve nikdy netěšili. Některá rána jsem jim dokonce domlouval, aby tam šli.
Ale tohle bylo jiné. Nemohli jsme je odtáhnout ani navijákem. Změnili svůj zvyk běžné účasti v církvi na život lidí, kteří stále chodí s Bohem. Postupem času Bůh změnil jejich životy. Staré zvyky zmizely a Boží blízkost byla silnější než jejich potřeby. Bibli si četli při každé příležitosti. Pamatuji si, že se modlili za každou maličkost. Zpočátku žili svou vírou a byli radostní a svobodní. To způsobilo, že i my děti jsme po tom toužily. Modlili se za nás a to bylo poprvé, kdy si pamatuji dotyk živého Boha. Dokonce si pamatuji, že jsem poprvé slyšel Boží hlas.“
„Co se s tím stalo?“
„Po několik let to rostlo, a tak do toho chtěli zahrnout celou svou církev. Ale podezřívání a obviňování jen sršela, a když se po několika měsících usadil prach, bylo jasné, že už v církvi nejsou vítáni. Mnoho z nich rezignovalo na svá členství. Horlivost mých rodičů to ovšem neutlumilo, vnímali to vše jen jako zkoušku a pronásledování.“
Od té doby, kdy již nebyli vítáni ve své církvi, se rozhodli, že začnou společně nanovo. První shromáždění přineslo víc než osmdesát lidí nacpaných do malého domu. Atmosféra byla elektrizující. Rozhodli se organizovat, pronajmout budovu a najmout pastora.“
Pak jsem to poprvé uviděl zřetelně… „Byli tak roztržití prací, že brzy ztratili potěšení z prosté lásky milujícího Ježíše.“
„Není žádné překvapení, že vytvořili něco, o čem si mysleli, že je dobrou církví, ale právě to samo udusilo všechno, co pronásledování udusit nemohlo. Nezbylo tam nic z té Otcovské touhy, která si přeje jen to, abyste spadli do klína Jeho lásky a po zbytek života se již nikdy nevzdálili. Boží plán vykoupení, ode dnů stvoření – až do dne druhého příchodu, byl navržen k tomu, aby přiváděl lidi do vztahu lásky Otce, Syna a Ducha, který oni sami sdílejí ve věčnosti. On nechce nic menšího a nic jiného!
Toto není žádný vzdálený Bůh, který by poslal svého Syna se seznamem pravidel k dodržování nebo obřadů k praktikování. Jeho posláním bylo pozvat nás do Jeho lásky, do vztahu s Jeho Otcem, který ON popsal jako přátelství. Ale co děláme my? My jsme tak rychle chyceni prací, popoháněni náboženskou kulturou, která ničí veškerou lásku, avšak vydává se za něco, co lásku přináší.
V Efezu lásku zničilo hledání falešných učitelů. V Galácii to postihlo každého, kdo zachovával obřady Staré Smlouvy. V současnosti jde jen o to, jak přimět druhé spolupracovat s církevním programem. Nezáleží na tom, co lidi odvádí od života s Bohem, prostě je to upoutá tím, že to vypadá jako vhodná náhrada.
Je snadnější vidět problém v tradiční obřízce v Efezu než v účasti na nedělní bohoslužbě v Kingstownu. Ale obojí může vést ke stejnému konci, k nudnému, chladnému životu věřících, kteří již více neprožívají Otcův život.“
Nevěděl jsem, co říct. Já si nejsem dokonce ani jist, zda jsem s ním souhlasil. Jak by mohla být přítomnost v církvi stejná jako obřízka?
„Rád bych se tě Jaku na něco zeptal. Kolik stropních desek je ve vašem svatostánku?“
Dokonce jsem nad tím nemusel ani přemýšlet. „312 celých a 98 neúplných.“
„A jak to víš?“
„Když se začnu nudit, počítám je.“
„Musíš se hodně nudit. A víš kolik dalších se také nudí? Jednou jsem se setkal s hochem, který dokonce sčítal čísla písniček na tabuli, aby viděl, jestli jejich součet někdy dá 666? Jak to, že lidé, kteří se scházejí ke sdílení Božího života, se zabývají takovými hloupostmi a ještě jsou v tom dobří. Mohlo by to ukazovat na to, že je něco špatně?“
Dobře, připustil jsem, že mohl mít pravdu.
„Jaká byla tvoje poslední myšlenka, když jste přijeli minulou neděli ráno?“
To vyžadovalo trochu víc zapřemýšlet. „Prohlížel jsem své poznámky a snažil se k nim najít vhodnou ilustraci.“
„Ano, ale co sis říkal, když jste zaparkovali vaše auto u budovy?“
Chvilku mi trvalo, než jsem to vylovit z paměti. „Budu rád, až to skončí a budu se moci vrátit zpět domů.“
V duchu jsem se smál. „Jak jsi to věděl?“
„Nevěděl, ale nepřekvapuje mne to. Víš, kolik lidí přemýšlí stejně, a dokonce i ti, kteří jsou placení stejně jako ty? Rutina posléze udusí život, bez ohledu na to, jak dobrý je.“
„Takže Jimova deziluze je správná?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.
„Stejně jako ta tvá. Když si uvědomíte, že rutina, o kterou klopýtáš, neprospívá vaší touze poznat lépe Boha, mohou se stát některé neuvěřitelné věci. Kvůli stejnému programu každý týden shromáždění vybledne. Nejsi už unavený z hledání sama sebe, když rok co rok padáš ve stejném pokušení, modlíš se stejné nezodpovězené modlitby a nevidíš žádné potvrzení, že rosteš v rozeznání Božího hlasu ve větším porozumění?“
„Ano, je to tak.“ Dokonce jsem byl překvapen, jak rychlá odpověď přišla z mých rtů a zklamáním, které v ní zaznělo. „Tak proč děláme to, co děláme?“
„Odpověď na to ti prozradí více o sobě samém než o církvi. Nyní si přiznej svoji vlastní nudu a zklamání. To Otec se nikdy nevzdal své touhy sdílet své přátelství tak, jako tomu bylo, když ti bylo třináct.“
„Od té doby to byly jiné časy.“
„Ovšem, ale nevydrželo to dlouho, že ano? Pokud by vydrželo, nepotřeboval bys k matení lidí, jako je Jim, používat prázdné lichotky a povzbuzování otřepanými frázemi. Lidé jako on by neměli být umlčeni jako ti, kteří postrádají víru. Raději je chvalme za jejich odvahu jednat s jejich duchovním životem jako s něčím skutečným. Popravdě řečeno Jimova upřímnost demonstruje více víry než tvůj neklid, který ti tím způsobil.“
„Co mám dělat, Johne? Chci život, o kterém mluvíš.“
„To od tebe nevyžaduje mnoho. Pouze buď opravdovým před Otcem a vzpírej se pokušení zalézt zpět do své ulity a tiše setrvat bez života. Tvůj zápas vyvěrá z volání Božího Ducha k tvému. Požádej Ho, aby ti odpustil to, co nahradilo moc Jeho lásky. Pozvi Ho, aby ti ukázal, jak tvé veliké úsilí v dobrých aktivitách pro Něj, může zatemnit Jeho lásku k tobě. Nech Boha, On udělá zbytek. On sám tě přitáhne k Sobě.“
Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že už musím jít. „Omlouvám se, už musím běžet. Protáhlo se to, Johne, ale zkusím to vyzkoušet!“
„Dobře. Nebude to snad radost, znovu se každý den probouzet milovaný Bohem? Bez toho, že by sis to musel zasloužit nějakým dobrým činem nebo svou spravedlností? To je to tajemství prvotní Lásky. Nepokoušej si to zasloužit. Pamatuj, že jsi přijatý a milovaný, ne kvůli tomu, co můžeš pro Boha vykonat, ale protože ON si vybral tebe v Kristu, díky Jeho neuvěřitelnému slitování.“
Postavil jsem se a na rozloučenou podal Johnovi ruku. Stiskl mou a na chvilku ji podržel. „Tohle není těžké, Jaku. V tomto Království skutečně obdržíš to, co hledáš. A o toto všechno jde. Jestli hledáš vztah s Bohem, najdeš ho.“
„Pak tedy, proč ho nemám? Myslel jsem si, že ho po celou dobu hledám.“
„Určitě tomu tak mohlo být zpočátku. Ale zároveň tam bylo také hledání jiných cest. Pokud se podíváš na to, co jsi už vykonal, pak také určitě poznáš, co jsi vlastně všechno hledal.“ Pustil mou ruku.
Jeho slova končila s takovou definitivností a já, jak jsem byl v časové tísni, protože jsem se musel vrátit na schůzku, jsem prostě jen přikyvoval. V té době jsem neměl žádnou představu, co tím myslel.
„Doufám, že budu mít příležitost tě zase vidět.“
„Ano, domnívám se, že budeš … V pravý čas.“
Poděkoval jsem, pokynul na rozloučenou a vyrazil napříč parkem na svou schůzku. To, co mě vždy překvapuje, je, že největší cesty v našich životech začnou vždy tak jednoduše. Tak, že si dokonce ani nevšimneme, kde jsme, až do té doby, než se za sebou ohlédneme. Tak tomu bylo i v mém případě.
[1] Americko‑kanadský populární televizní seriál o nevysvětlitelných záhadách 'Zóna soumraku', podle kterého byl natočen i stejnojmenný film.
