William Booth
(zakladatel Armády spásy)
Na jedné z mých nedávných cest, když jsem se díval z okna vlaku, vedlo mě to k přemýšlení o stavu lidí kolem mne. Žijí nedbale, v naprosté a nestydaté vzpouře vůči Bohu a vůbec nemyslí na svůj věčný prospěch. Jak se tak dívám z okna, jako kdybych viděl všechny ty miliony lidí, kteří jsou vydaní svému pití a svým zábavám, tancování a hudbě, svým záležitostem a starostem, politice a trápením. Neteční ignoranti v mnohých věcech, a zase v jiných věcech znají všechnu pravdu, ale naprosto se jí neřídí. A všichni, celá ta masa, se zmítá sem a tam v nevázanostech a v rouhání vůči Božímu trůnu. Zatímco jsem o tom přemýšlel, měl jsem vidění.
Viděl jsem temný, rozbouřený oceán. Nad ním visely tmavé, těžké mraky, z nichž se občas zablesklo a silně hřmělo. Vítr sténal a hnal zpěněné vlny, které se zvedaly a zase lámaly.
Měl jsem dojem, že v oceánu vidím desetitisíce ubohých lidských bytostí, které plavaly, potápěly se, křičely a ječely, rouhaly se, bojovaly. A jak proklínaly a řvaly, vynořovaly se a znovu ječely, některé z nich klesaly pod hladinu a již se nevynořily.
Uviděl jsem v tom temném bouřlivém oceánu povstat mohutnou skálu, která se svým vrcholem tyčila vysoko, až nad temné mraky, které visely nad rozbouřeným mořem. Kolem celé základny té ohromné skály byla obrovská plošina. S radostí jsem uviděl, že se na tu plošinu snažili dostat někteří z těch topících se nešťastníků. Stále šplhali ven z hrozivého oceánu. A viděl jsem, že jen velmi málo z těch, kteří se již dostali do bezpečí na plošinu, pomáhalo ven ubohým stvořením, která byla stále ještě v běsnících vodách oceánu.
Při bližším pohledu jsem zjistil, že někteří z těch zachráněných hledali způsoby jak využít žebříky, lana, lodě a další prostředky k efektivnější záchraně nešťastníků, bojujících v moři. Tu a tam se našel někdo, kdo dokonce skočil do moře bez ohledu na následky, s touhou, zachránit hynoucí. Těžko mohu posoudit, co mne potěšilo více - pohled na ubohé tonoucí, kterým se podařilo vyšplhat na skálu, na bezpečné místo, nebo oddanost a sebeobětování těch, kteří celou svou bytostí usilovali o jejich záchranu.
Při sledování toho všeho jsem viděl, že obyvatelé plošiny byli nesourodou společností. Dělili se do různých skupin nebo tříd a zabývali se různými radovánkami a činnostmi. Ale jen málo bylo těch, kteří se starali o to, jak dostat lidi z moře.
Co mne však udivovalo nejvíce, byla skutečnost, že téměř všichni zapomněli, že také kdysi byli zachráněni z oceánu. Zdálo se, že vzpomínky na temnotu a nebezpečí je již vůbec neznepokojovaly. A co bylo pro mne zvláště překvapující a nepochopitelné bylo, že tito lidé, jak se zdálo, neměli žádnou starost - to znamená žádnou mučivou starost o ty ubožáky, kteří zápasili a hynuli přímo před jejich očima. Mnozí z nich byli jejich vlastní manželé a manželky a dokonce jejich vlastní děti.
Přitom tato udivující lhostejnost nemohla být výsledkem neznalosti nebo nedostatečným poznáním, protože se to dělo přímo před jejich očima a dokonce o tom sami někdy mluvili. Mnozí dokonce navštěvovali pravidelné přednášky a kázání, na kterých se popisoval ten strašný stav těch tonoucích nešťastníků.
Již jsem říkal, že obyvatelé té plošiny byli zaměstnáni různými záležitostmi a zábavou (hry, rekreace, sport, různé kratochvíle). Někteří byli pohlceni dnem i nocí zaměstnáním a obchodem, vyděláváním peněz a ukládáním úspor.
Mnozí trávili čas vysazováním květin na okraji skály, jiní malováním, hudbou nebo se pěkně oblékali a pak se předváděli a nechali se obdivovat. Jiní se zase zajímali o vše ohledně dobrého jídla a pití. Někteří tvrdili, že ti ubozí hynoucí již byli zachráněni.
Ale to, co se mi zdálo nejméně pochopitelné bylo, že ti na plošině, ke kterým Pán mluvil, ti, kteří slyšeli Jeho hlas, a kteří cítili, že by měli poslechnout - alespoň ti, kdo říkali, že slyší - ti, kdo vyznávali, že Jej velice milují a jsou s Ním ve věcech, které On koná - ti, kteří se Mu klaněli, nebo to alespoň tvrdili - ti byli tak zaměstnáni svými obchody a pracemi, ukládáním peněz a radovánkami, svými rodinami a kroužky, svojí vírou a dohadováním se o věcech víry a přípravami na odchod na pevninu, že nevěnovali pozornost volání, které přicházelo od této nádherné Bytosti, která sama sestoupila dolů do moře. V každém případě, i kdyby to slyšeli, nevěnovali by tomu pozornost. Nestarali se o to. A tak velké zástupy přímo před nimi s křikem dále tonuly v temnotách.
A pak jsem uviděl něco, co bylo ještě podivnější než vše, co se odehrálo dříve v tomto zvláštním vidění. Viděl jsem, že někteří z těch lidí na plošině, které povolala ta nádherná Bytost, aby Jí pomáhali při záchraně těch hynoucích stvoření, že se k Ní stále modlili a křičeli, aby k nim přišla!
Někteří chtěli, aby přišla a zůstala a trávila svůj čas a sílu s nimi, a učinila je šťastnějšími. Jiní chtěli, aby přišla a odstranila od nich různé pochybnosti a obavy, které měli ohledně pravdivosti některých dopisů, které jim napsala. Další zase chtěli, aby přišla, aby se mohli na skále cítit mnohem bezpečnější, a aby si mohli být naprosto jistí, že již nikdy nesklouznou do oceánu. Mnozí jiní zase chtěli, aby se mohli cítit zcela jistí, že se jednou dostanou ze skály na pevninu, a to kvůli dobře známé skutečnosti, že někteří chodili tak neopatrně, že ztratili svůj základ a spadli zpět do rozbouřených vod.
Tak si tito lidé zvykli setkávat se co nejvýše až na vrcholu skály a hleděli k pevnině (kde, jak si mysleli, byla ta nádherná Bytost). Volali: "Přijď k nám! Přijď a pomoz nám!" Ta Bytost ale byla dole (skrze svého Ducha) mezi těmi ubohými stvořeními bojujícími a tonoucími v hlubinách a svými pažemi se snažila je vytáhnout. Přitom vzhlížela nahoru k těm na skále a stále na ně volala ochraptělým hlasem: "Pojďte ke Mně! Přijďte a pomozte Mi!" Ale marně.
Potom jsem vše pochopil! Bylo to naprosto jasné. Moře představovalo oceán života, skutečnou lidskou existenci. Blesky ukazovaly na záblesky pronikavé pravdy přicházející od Hospodinova trůnu. Hřmění představovalo vzdálenou ozvěnu Božího hněvu. Ty zástupy ječících, zápasících a zraněných v bouřlivém moři byly tisíce a tisíce mizerných smilnic a smilníků a těch, kteří je k tomu sváděli, opilců, zlodějů, lhářů, rouhačů a bezbožníků všeho druhu, všech jazyků a národů.
Ó jak černé bylo to moře! A kolik v něm bylo bohatých a chudých, vzdělaných i nevzdělaných. Byli tak různí ve svých vnějších okolnostech a podmínkách, ale přitom si velmi podobní v jedné věci - všichni byli hříšníky před Bohem - všichni spoutáni nějakou nepravostí, fascinováni nějakým idolem, otroci nějaké divoké vášně a ovládaní hnusným démonem z bezedné propasti!
Stejní v jedné věci? Ne, stejní ve dvou věcech - nejenom stejní ve své špatnosti, ale pokud nebyli zachráněni, byli stejní i v padání stále níž a níž a níž do hrozné záhuby. Ta ohromná skála představovala Golgotu, místo, kde Pán Ježíš za ně zemřel. A lidé na ní byli ti zachráněni. Způsob, jakým užívali svoji sílu, dary a čas, ukazoval na zaměstnání a zábavu těch, kteří vyznávali, že jsou spaseni od hříchu a pekla a jsou následovníky Pána Ježíše Krista. Hrstka odhodlaných riskovat své vlastní životy pro záchranu hynoucích - to byli praví vojáci Ježíšova kříže. Ta mocná Bytost, která k nim volala z prostřed rozbouřených vln, to byl Syn Boží "Ten stejný včera, dnes i na věky", který ještě zápasí a prosí za záchranu umírajících zástupů aby nás zachránil od hrozné zkázy zatracení a jehož hlas může být slyšet i přes hluk hudby, strojů a života. Ten hlas křičí na ty, kteří jsou již spaseni, aby Mu přišli na pomoc při zachraňování světa.
Moji přátelé v Kristu, vy jste zachráněni z vod, jste na skále, On je v temném moři a volá na vás, abyste k Němu přišli a pomohli Mu. Půjdete? Rozhlédněte se. Dmoucí se moře života, přeplněné hynoucími zástupy, se valí až k místu, na kterém stojíte. Opustím nyní vidění a budu mluvit o faktu, který je stejně reálný jako Bible, jako je reálný Kristus, který visel na kříži a jako je reálný den soudu a jako je reálné nebe a peklo, které pak budou následovat.
Nenechte se oklamat tím, jak lidé vypadají! Lidé a věci nejsou, jak se zdají. Všichni, kdo nejsou na skále, jsou v moři! Dívejte se na ně z hlediska velkého bílého trůnu. Ježíš Kristus, Syn Boží, je svým Duchem uprostřed těch hynoucích a bojuje za jejich spasení. A On na vás volá, abyste skočili do moře, byli po Jeho boku a pomáhali Mu v Jeho svatém úsilí. Skočíte? To znamená - půjdete k Jeho nohám a dáte se Mu k absolutní dispozici?
Jednou ke mně přišla mladá křesťanka a řekla mi, že po určitou dobu dávala Pánu své vyznání, modlitby a peníze, ale nyní Mu chce dát svůj život. Chtěla jít přímo do bitvy. Jinými slovy, chtěla jít jako Jeho pomocnice přímo do moře. Když člověk na břehu vidí někoho, kdo bojuje ve vodě, odkládá oděv, který by mu bránil v jeho úsilí a skáče, aby zachránil. Budeš stále ještě setrvávat na břehu, rozvažovat, zpívat a modlit se za ubohé hynoucí duše? Odhoď stud a svoji pýchu, přestaň se starat o názory jiných lidí, odhoď svoji touhu po klidu a své sobectví, které už tě tak dlouho zdržovalo a spěchej zachraňovat to velké množství hynoucích žen a mužů.
Vypadá to moře temně a nebezpečně? Nesporně takové je! Není pochyb, že ten skok pro tebe a pro každého, kdo se pro něj rozhodne, znamená těžkosti, pohrdání a utrpení. Může znamenat ještě mnohem víc než to. Může znamenat smrt. Ale Ten, kdo na tebe volá z moře, Ten samozřejmě ví, co to znamená a přesto tě stále volá a poroučí ti, abys přišel!
Musíte to udělat! Nesmíte váhat! Už jste se těšili z křesťanství dost dlouho. Měli jste příjemné pocity, příjemné schůzky, pěkné písně, radostné vyhlídky. Bylo mnoho lidského štěstí, mnoho tleskání rukama a vykřikování chval, mnoho nebe na zemi. Nyní tedy, jdi k Bohu a řekni Mu, že jsi připraven se k tomu všemu obrátit zády, a že jsi ochoten strávit zbytek svých dnů bojem uprostřed těch hynoucích zástupů - ať tě to bude stát cokoli.
Musíš to udělat! Se světlem, které se nyní rozlilo ve tvé mysli a s voláním, které nyní zní ve tvých uších a s rukama, které vidíš, jak tě zvou - nemáš na vybranou. Tvojí povinností je jít dolů mezi hynoucí. Tvoje štěstí od nynějška bude v účasti na jejich trápení, tvoje pohoda ve sdílení jejich bolestí, tvoje koruna v pomáhání nést jejich kříž a tvé nebe v chození až do jícnu pekla, abys je odtud zachraňoval.
