Kapitola čtvrtá (Kapitola třetí ZDE)
Proč se očekávání nenaplnila
Nesnáším vstávat v šest ráno kvůli nějaké ranní skupince, zvláště, když se ostatní ani neukážou.
Přitom je to povinností každého vůči ostatním ve skupině.
Před půlrokem jsme vytvořili pětičlennou skupinku. Slibovali jsme si od toho, že nám to pomůže být dobrými manžely, otci a zodpovědnými věřícími. Po několika málo týdnech to vzalo za své. Nejprve se to projevilo na docházce. Dnes se ale objevil někdo, kdo se tu neukázal téměř dva měsíce. Vlastně jsme s ním už ani nepočítali.
Bob Miller, jeden z naší církevní rady, mi kromě jiného přišel sdělit, že on a Joyce se rozešli.
Doufal jsem, že se ukáže Gil Rodriquez, protože on byl jediný, s kým jsem mohl mluvit o svých stupňujících se problémech v církvi, ze kterých jsem většinou vinil Johna.
Místo toho, abych ze sebe shodil své břemeno, jsem celý čas strávil v rozhovoru s Bobem o jeho rozchodu. On a jeho žena Joyce byli manželé už přes třicet let a vychovali tři děti. Vždy jsem si o nich myslel, že jsou naším příkladným manželským párem. Protože Bob byl jeden z členů naší rady, věděl sem, že to bude mít špatný dopad na naši církev.
Joyce v jeho počítači náhodou narazila na stažené soubory s pornografií a byla tím tak ponížena, že okamžitě požadovala, aby odešel. Byl jsem si jist, že to musel být nějaký omyl, ale Bob mě ujistil, že nebyl. Bojoval s tím již od mládí, avšak vítězství bylo jen zdánlivé. „Internet vše tak zjednodušil,“ řekl a nic nepopíral. Nemusel riskovat půjčování videa nebo kupování časopisů na veřejnosti.
Během naší konverzace jsem zaslechl smích za přepážkou v další části restaurace. Uvažoval jsem, jak nemístně ten smích zní, ve srovnání s neštěstím, které bylo přede mnou. Jak je vůbec možné radovat se takhle brzy ráno a navíc, když tu je někdo s takovou bolestí?
Zkoušel jsem mu nabídnout různá řešení jeho problému, ale odpověděl mi, že to nemá smysl. Od té doby, kdy děti odešly z domu, jejich manželství postupně umíralo. Ta nešťastná událost byla poslední kapkou v dlouhé řadě bolestných událostí. Čas uběhl a Bob musel jít do práce.
Zvedli jsme se a šli k pokladně zaplatit. Vřelo to ve mně zlostí na ty, kteří nepřišli, a také na Boba, že je takový hlupák. Pokladní mi vracela zpět, když jsem pozvedl oči a spatřil známou tvář přicházející z vedlejšího sálu. Uběhly již téměř dva měsíce od té doby, kdy jsme se setkali při jeho návštěvě naší nedělní školy. Naše pohledy se setkaly a on byl snad stejně překvapen jako já.
„Johne! Co tady děláš?“
Na tváři se mu objevil velký úsměv a se smíchem v hlase odpověděl: „Jaku, jak se vede?“ Přišel blíž a potřásl mi pravicí.
Chtěl jsem ho představit Bobovi, ale neznal jsem Johnovo příjmení. Bobe, to je John. Spřátelili jsme se před několika měsíci. Obrátil jsem se k Johnovi a řekl: „Promiň, nejsem si jistý, jestli jsem nepřeslechl tvé příjmení.“
„John úplně stačí,“ řekl a potřásl si s Bobem rukou.
Přes Bobovu tvář přelétl krátký úsměv, který se vzápětí změnil v napjatý výraz. „To jste Vy …?“ zakoktal k Johnovi. Pak se otočil ke mně a řekl: „To je ten chlapík…?“ zamumlal neobratně a znovu se zarazil.
Začal jsem se obávat, co by dalšího mohl říci, a tak jsem na něj rychle upřel svůj prosebný výraz.
„To je ten chlapík,… který tě dostal do všech těch problémů?“
Díval jsem se rozpačitě na Johna, který se otočil ke mně a řekl: „Takhle bych to neřekl.“
„Tak to byl asi někdo jiný,“ poznamenal ještě Bob. Podíval se na hodinky. Prohlásil, že zase přijde pozdě do práce a ve vteřině byl ve dveřích.
„To je ale překvapení, že tě tu vidím,“ otočil jsem se zpět k Johnovi.
„Dnes ráno jsem posnídal s jedním svým starým přítelem,“ řekl. „Musel už odejít a teď už mám jen hodinku, než budu muset na autobus.“ Pokývl hlavou směrem k autobusovému nádraží v dolní části ulice.
„A kam jedeš?“
„Večer mám jedno setkání na severu.“
„Chystal ses navštívit i mě?“
„Myslím, že to nebylo třeba, Jaku. Opravdu jsem neměl mnoho času cokoliv plánovat. Ale jestli chceš, posaď se k mému stolu, teď mám chvíli volno.“
Následoval jsem ho na druhou stranu místnosti a posadil jsem se ke stolu v rohu, právě k tomu, odkud se předtím rozléhal smích. „To vy jste se tu tak hlasitě smáli? Nebo to bylo od jiného stolu?“ zeptal jsem se a přitom jsem zrakem přehlédl celou místnost.
„Ano, to byl Filip. Škoda, že jsem nevěděl, že jsi tu také, velmi rád bych vás seznámil. Snad někdy příště. Je na tom podobně jako ty. Právě se vynořil z hlubokého dna. Zrovna teď je jako děcko v bazénku, které šťastně šplouchá vodu kolem dokola. Jeho radost je ještě nakažlivější než jeho smích.“
„Jsem rád, že je aspoň někdo, kdo se baví,“ řekl jsem se sarkastickým úšklebkem na rtech
„To nezní právě dobře.“
„Od té doby, kdy jsme se naposledy viděli, je to hrozné, a dnes ráno to snad skutečně vyvrcholilo. Dnes se neukázal nikdo z naší zodpovědné církevní skupinky, kromě Boba, který mezi nás už dlouho nechodí. Přišel mi jenom oznámit, že se se svou ženou rozchází, protože v jeho počítači našla pornografii. On je také jedním z vedoucích v církvi. Hrozné!“
„Vypadáš opravdu rozzlobeně. Jak to poškodí tebe?“
„Nepoškodí to mě, ale myslím, že to poškodí církev.“
„A je tohle ten skutečný důvod, proč se na něj zlobíš?“
Toho rána to bylo poprvé, kdy jsem se zastavil a přemýšlel nad tím, jak vidím Boba. Byl jsem rozčílený z jeho rozvodu a z toho, jak to všechno ovlivní církev, že jsem o Bobovi vlastně ani nepřemýšlel.
„Nemyslím, že bych byl naštvaný na Boba. Byl sem naštvaný na jeho selhání…“
„A na to, jaký dopad to bude mít na tebe.?“
„Nevím, že bych takto uvažoval, ale když už jsi se o tom zmínil, vidím, že jsem na něj byl hodně přísný. Asi jsem ho obviňoval z toho, že je málo zásadový, není v souladu se skupinou a také, že si nepřipouští, jak se ve skutečnosti potýká s potížemi.
„Odpovědnost není pro ty, kteří stále s něčím zápasí, Jaku, ale pro ty, kdo vítězí.“
„Ale copak nemáme odpovědnost vůči sobě navzájem?“
„Odkud máš tenhle názor?“
„Tak je to přece v Bibli, ne?“
„Můžeš mi ukázat, kde?“ John vytáhl Bibli a položil ji ke mně na stůl.
Vzal jsem ji a začal jsem v ní listovat, zatímco jsem usilovně přemýšlel, kde najít správnou pasáž. Na žádnou jsem si však nevzpomněl. Dokonce jsem nahlédnul do své konkordance, ale objevil jsem, že všechny odkazy ukazují na naši odpovědnost vůči Bohu, ale ne vůči sobě navzájem. „Nemluví snad epištola Židům o těch, kteří jsou do určité míry odpovědní svým vedoucím?“
„Ne,“ usmíval se John, „tam se mluví o vůdcích, kteří budou skládat účty za životy, kterých se dotýkali. Veškerá odpovědnost v Písmu je spojena s Bohem a ne s jinými bratry a sestrami. Pokud se domáháme odpovědnosti sobě navzájem, uzurpujeme si místo, které náleží jedině Bohu. To je příčina, proč se vzájemně hluboce zraňujeme.“
„Jak se pak můžeme změnit? Vyučujeme lidi, že porostou v Kristu, vytvářením správných závazků a v jejich zodpovědném dodržování. Potřebujeme se navzájem, abychom to mohli uskutečňovat.“
„A jak to prakticky funguje u tebe Jaku, a jak u ostatních ve skupině?“
„Připouštím, že to příliš nefunguje, ale je to proto, že lidé nejsou dostatečně zodpovědní.“
„Skutečně si to tak myslíš?“
Podle tónu, jakým to John řekl, bylo zřejmé, že přinejmenším nesdílí můj pohled. Váhal jsem s odpovědí. „Víš jaké ovoce tento závazkový systém produkuje?“ Zeptal se John.
„Pomáhá to lidem v jejich úsilí být lepšími, ne?“
„Vypadá to tak,“ John zakroutil hlavou a hluboce povzdechl. „Ale nefunguje to. Neproměňují nás sliby které dáváme Bohu, ale jeho zaslíbení, která působí v nás. Když uděláme závazek a plníme jej jen po krátkou dobu, naše vina se znásobí, jakmile selžeme. Pak jsme naštvaní na Boha, že nám dostatečně nepomohl, a obvykle naši vinu začneme léčit „léky“, jako jsou drogy, alkohol, jídlo, zbytečné nakupování, a jinými věcmi, které otupí naši bolest a projeví se třeba v podobě zlosti nebo chtíče.
„Chceš tím říct, že právě to se stalo Bobovi?“
„Boba neznám, ale řekl bych, že je to pravděpodobné. Mohl se mezi vámi cítit natolik v bezpečí, aby s vámi mohl sdílet své nejhlubší pokušení?“
„Zřejmě ne!“ zavrtěl jsem zklamaně hlavou. „Naše ženy nám říkaly, že by nám, mužům prospělo scházet se v soukromí skupiny každý měsíc, abychom byli dostatečně motivováni. Myslím si, že někdy měly pravdu.“
„Ano, je snadné se držet několik týdnů nahoře a plnit všechny vaše závazky. Co se ale stane, když nadšení opadne? Až to nebude taková zábava obletovat svou ženu jako princeznu. Nebo trávit čas se svými dětmi, když na mne doléhají pracovní povinnosti?. Nakonec všechno vzdáš, protože jsi nebyl proměněný uvnitř. To je jen povrchní přístup k problému založený na lidském úsilí a ten nefunguje.“
„Takže říkáš, že náš přístup produkuje více hříchů?“
„Ano, pro většinu lidí to tak platí. To proto Bob i ostatní nechtějí přijít. A i když přijdou, pravděpodobně vás neseznámí se skutečnou podstatou jejich zápasu. Cítili by se příliš zahanbeně. Místo toho se přiznávají k přijatelným hříchům, jako jsou zaneprázdněnost, hněv nebo pomluvy.
To je to nejhorší na náboženském způsobu uvažování. Bere naše nejlepší motivy a používá je proti nám samým. Lidé, kteří usilují o zbožnost, se ve skutečnosti stávají více otroky svých tužeb a žádostí.
To je přesně to, co se stalo Evě. Chtěla být jako Bůh, což je také přesně to, co Bůh pro nás chce. Problém nebyl v tom po čem toužila, ale to, že toho chtěla dosáhnout vlastním úsilím.
Apoštol Pavel rozpoznal, že na tomto světě jsou tři různé cesty, ale většina z nás zná jenom dvě. Inklinujeme k tomu si myslet, že v našich životech jde především o volbu mezi špatným a dobrým jednáním. Ale Pavel mluvil o dvou odlišných přístupech, kdy se můžeme snažit žít a konat dobro. Jeden z nich vede přes tvrdé úsilí k podřizovaní se Božím pravidlům. O téhle cestě řekl, že vždycky selže. Dokonce, když sebe popsal jako člověka, který dodržoval všechna Boží ustanovení, nazval se nejhorším ze všech hříšníků. Věděl totiž o zlobě a nenávisti ve svém srdci. Určitě mohl své vnější chování ještě více přizpůsobit všem zákonům, ale to by jen odsunulo a potlačilo jeho problémy. Jestli si vzpomínáš, byl to právě on, který chtěl zabíjet boží lid ve jménu Boha."
„Ano, ale Pavel mluvil o dodržování zákonů Staré Smlouvy. My se neřídíme starozákonními pravidly. My se snažíme žít podle novozákonních zásad.“
„Tak to není Jaku. Pavel mluvil o náboženství – jako o lidském úsilí člověka naklonit si Boha svým dobrým jednáním. Jestliže člověk jedná tak, jak On žádá, pak se mu bude dařit dobře, pokud tak nebude činit, bude se mu vést zle. Ve dnech, kdy se mu bude dařit, ho tento přístup dovede k samolibému ospravedlnění, což samo o sobě je jasnou pastí. Ve dnech, kdy se mu nebude dařit, na něj naloží pocit viny větší, než může unést. Tvoje novozákonní principy jsou jen jinou podobou života pod Zákonem. Ty jsi stále ještě v zajetí snahy pokusit se Boha přimět k tomu, aby tě odměnil za tvé dobré skutky.“
„Znamená to snad, že činit dobro může být něco špatného?“ Nemohl jsem sám uvěřit tomu, co jsem právě řekl.
„Pokud k tomu přistupuješ tímto způsobem, pak rozhodně ano. Pavel však poznal něco jiného – život v Bohu, a to ho tak uchvátilo, že to proměnilo celý jeho život. Poznal, že všechna naše selhání jsou jen důsledkem nedůvěry v to, že se Bůh o nás postará. Čím více Pavel rostl v poznání Boha, tím více poznával, že může důvěřovat Boží lásce k němu samému. Čím více v něm rostla důvěra v Boží lásku, stával se svobodnějším od žádostí, které ho ovládali. Jen v pevné důvěře v Pána Ježíše může každý zakusit tento druh svobody. Jen ti, kdo ho znají, to prožívají. To je skutečná svoboda.“
„Nezneužívají to lidé, aby si omluvili cokoliv, co se jim líbí a zdá dobré, a ignorují tak to, co chce Bůh?“
„Určitě to tak může být a mnohdy i je. Ale nemůžeš odvrhnout pravdu jen proto, že ti, kdo si myslí, že jim to prošlo, ji zneužívají. Ti, kdo skutečně znají Boha, se mu budou chtít podobat.“
„Musíme mít ale jistá měřítka, aby lidé věděli, co to znamená.“
V tom momentě, jako by shodil bombu, která rozmetala celou mou koncepci křesťanského života.
„Jaku, kdy už konečně opustíš falešný názor, že v křesťanství jde o etiku?“
Cože? Pohlédl jsem na něj, ale nemohl jsem ze sebe vypravit žádnou souvislou myšlenku. Jestliže v něm nejde o etiku, o co v něm tedy jde? Celý můj život byl povznášen vírou, že právě křesťanství je mravní normou, která mi získá místo v jeho srdci. Tento jeho poslední výrok jsem vůbec nedokázal strávit, ale bylo zřejmé, že právě pevně uvízl v mé mysli.
Nakonec jsem řekl. „Nevím přesně, co na to odpovědět. Celý svůj život jsem žil v přesvědčení, že život v Kristu je o tom, jak správně jednat.“
„To je právě ten důvod, proč bloudíš. Ty jsi tak zabředlý v systému zásluh a trestů, že jednoduše míjíš vztah, který Bůh s námi chce mít.“
„Jak bychom ale mohli vědět, jak nás Bůh vnímá, když nebudeme žít podle Jeho měřítek?“
„Jaku, právě tohle vnímáš úplně převráceně. Boží lásku si nezískáme tím, že plníme Jeho požadavky. Jeho lásku nalézáme v prohraných etapách našeho života. Když necháme proudit Jeho lásku k nám, objevíme, jak mu tuto lásku vracet. Takový vztah proměňuje život.“
„Jak by to tak mohlo být? Nemáme se držet co nejdál od hříchu proto, abychom poznali Boha?“
„Kráčet k Bohu znamená vzdalovat se hříchu. Čím více ho poznáváš, tím jsi svobodnější od hříchu. Ale ty, Jaku, nemůžeš utéci hříchu vlastní silou. Bůh chce mít s námi obecenství. Vše, co v tobě Bůh chce dělat, se dovrší, když se naučíš žít v Jeho lásce.
Pravda, Jaku, je v tom, že každý tvůj hřích je důsledkem nedůvěry v Jeho lásku a v Jeho dobrý záměr pro tvůj život. Hřešíme, abychom něčím vyplnili naše nitro, které je nalomené, neboť pak chceme bojovat sami za to, co pokládáme pro nás za nejlepší. Může to být také reakce na naši vinu a zahanbení. Jakmile jednou zjistíš, jak moc tě Bůh miluje, všechno tohle se změní. Když se na Něj spolehneš a porosteš v důvěře, uvidíš najednou, jak budeš zničehonic víc a víc osvobozen od hříchu.
„Zní to tak jednoduše, když to říkáš, Johne. Ale začít žít tímto způsobem by bylo proti všemu, co jsem se doposud naučil.“
„Proto je to také nazýváno 'dobrá zpráva', Jaku.“
Potřeboval jsem si tuhle konverzaci někde v klidu v mysli utřídit. Neměl jsem ještě ani pořádek v té poslední. Stále se mi vracela myšlenka na to, jak jsem byl posledně naštvaný na Johna. Uvažoval jsem, jak bych měl vše nejlépe vyjádřit, ale když jsem viděl, že si John začíná balit své věci, došel jsem k názoru, že bych s tím měl začít neprodleně.
„Bude to tedy pro mě znamenat opět jen další potíže, podobně jak mi to způsobil náš poslední rozhovor?“ Můj hlas nabyl poněkud na výhružnosti.
„Mluvíš o tom, na co narážel předtím Bob? Jaku, co se tehdy stalo?“
„Tvoje poslední krátká návštěva způsobila docela poprask. Pastor Jim byl velmi rozzlobený, protože během jeho kázání docházelo v ozvučení ke krátkému spojení, a to pak několikrát kolabovalo. Odvádělo to jeho pozornost a vedlo k myšlence, že je tím ničeno celé jeho kázání. Měl jsem tam být, abych mu s ozvučením pomohl. Místo toho jsem se věnoval někomu, jehož jméno jsem doposud ani neznal, a provázel ho prostorami sborového domu. Nevzal to vůbec dobře. Nemohl jsem mu ani odpovědět, odkud jsi. Měl zlost a vyčítal mi, že naším dětským centrem snad provázím nějakého pedofila.“
„Tak to pěkně přestřelil,“ reagoval na to John klidně. Myslel jsem si, že takové obvinění ho řádně rozzlobí, ale jeho to vůbec nevyvedlo z míry.
„Já jsem ho samozřejmě ujistil, že je to nesmysl. Ale on se mě ptal, jak mohu věřit někomu, koho vůbec neznám. Tak hrozně se na mě rozčílil, Johne. Ještě nikdy jsem ho tak neviděl. Ukončilo to naše přátelství. Trvá to už asi dva měsíce, co spolu udržujeme jen pracovní vztah. Byl to člověk, který mě vždycky podporoval, když mi ostatní podráželi nohy. Trávili jsme spolu volný čas. Přátelil se se mnou přes všechny mé chyby a špatné chvíle. Teď se vyžívá v tom, že rozebírá a kontroluje všechno, co dělám.“
„To se všechno změnilo až po mé poslední návštěvě? Neřekl jsi mi tenkrát v parku, před několika měsíci, že vaše vztahy byly už tehdy napjaté?“
Zarazil jsem se a přemýšlel. „Teď když to připomínáš, tak si vzpomínám, že to přicházelo postupně. Choval se nesnášenlivě už asi půl roku nebo víc. Byl odměřený a na moje připomínky reagoval vždy příkře.“
„Vyznívá to tak, jakoby bylo ještě něco jiného ve hře.“
„Ano, a ať už je to cokoliv, je to zlé. Nelíbily se mu dokonce ani změny, které jsem udělal.“
„Změny, jaké změny?“
„Právě ty, které jsi mi navrhoval.“
„Neřekl jsem ti, že máš vytvářet nějaké změny, Jaku.“
„Zrušil jsem ten nápis, který se ti nelíbil, protože prohlašoval naši církev za Dům Hospodinův. A taky ten obviňující nápis na plakátu.“
John se pobaveně usmíval a kroutil hlavou, jako bych udělal něco trapného. „Vsadil bych se, že jsi pochodil víc než dobře.“
„To není vůbec legrace, Johne. O několik dnů později, co jsem na oznamovací nástěnce provedl těch pár změn, přišla do mé kanceláře Jill Harperová. To je paní, která se na mou žádost stará o vytváření nápisů a plakátů. Zeptala se, co se stalo s naší nástěnkou. Odpověděl jsem, že jsem byl s některými zprávami nespokojený a odstranil jsem je s tím, že to později přepracujeme. Ona se hrozně rozčílila, že jsem neměl dělat žádné změny, aniž bych se s ní poradil. Omluvil jsem se, ale moc to nepomohlo. Už o tom se mnou vůbec nechtěla mluvit. Myslím, že svůj vztek rozmázla po celém učitelském týmu. Hodně z nich je na mě naštvaných až přespříliš.“
„Kvůli čemu?“
„Několik týdnů předtím jsem představil návrh týkající se změn priorit dětského programu. Mělo to vést k jeho ozdravení. Tak, jak jsme o tom mluvili, když jsi tam tenkrát byl.“
„Ale ne!“
„Ale ne? Byl jsem přece tím tak nadšený. Strávil jsem nad tím spoustu času a vytiskl desetistránkovou příručku, jak přesměrovat naše vyučování a přeškolit učitele. Byl jsem si jistý, že to pro ně bude zajímavé a pozvedne to naši službu na vyšší úroveň. Uvedl jsem přesně doporučené změny ohledně našeho systému hvězdičkových odměn. A taky písní, které měly být více zaměřené na chvály. Oni to pochopili jako výčitku, že jsou farizeové. Řekli mi, že chvály jsou stejně tak dobré, jako cokoliv jiného. Že oni sami museli vyrůstat na stejném bodovacím systému, a když dávají dětem hvězdičky, vidí aspoň nějaký výsledek práce. Nevěděl jsem, co na to říct. Překvapilo mne to. Když vypukla hádka, nemohl jsem si už ani vzpomenout, cos mi k tomu říkal ty. Ten večer to prostě byla katastrofa.“
„Dovedu si to představit, Jaku. Mrzí mě, že to bylo tak zlé.“
„A to ani nevíš, že to bylo potom ještě mnohem horší. Život v církvi byl těžký už předtím. Teď se to ale pro mne stalo noční můrou. Nemyslím, že by pastor měl vůči mě ještě nějaký respekt. Žaludek mám pořád jako na vodě.“
„Jaku, jestli jsi kdy poslouchal, co jsem říkal, poslouchej tedy toto: Nepoužívej naše rozhovory k tomu, abys zkoušel změnit ostatní. Já jsem se ti snažil jen pomoci, abys pochopil, co je to žít v Boží svobodě. Lidé okolo tebe jsou na tom podobně jako ty. Nebudou ti rozumět. Mohou tě začít obviňovat ještě mnohem hůř. Zkoušíš žít tak, jak jsem o tom mluvil, ale nedal jsi Bohu prostor, aby v tobě mohl působit. Ještě jsi neprošel tou pravou cestou. Teď musíš hlavně ukončit to zraňování ostatních lidí a ničení sebe samého.“ John vstal ze židle a vytáhl z kapsy nějaké bankovky a nechal na stole spropitné.
„Jasně, rozumím,“ řekl jsem a vstal zároveň s ním.
John dodal, že musí běžet na nádraží, aby stihl autobus. Nabídl jsem se, že ho tam zavezu. Jemu by to pomohlo ušetřit trochu času a já bych měl ještě možnost dokončit náš rozhovor. Pokračovali jsme dál v hovoru během cesty k pokladně i po cestě k mému autu.
„Zatím neprožíváš Boží přítomnost o nic víc reálněji, než v ten den, kdy jsme spolu poprvé mluvili, je to tak?“
„Jak jsi na to přišel?“
„Protože zatím jsi jen zkoušel změnit jiné, místo sám sebe. Pro člověka je to přirozená věc, dělit se o svou vlastní marnou snahu a domnívat se, že to může změnit lidi okolo. To je taky důvod, proč si dnes tolik lidí zakládá na závazcích a lidském výkonu. Kdybychom tak mohli ostatní přimět k tomu, aby činili jen správné věci, pak by to všechno bylo pro nás lepší.
„Myslíš?“
„Ne, Jaku! My se ani vůbec nepřibližujeme k tomu, co je vlastně všechno správné. Lidé budou vždy dělat chyby. Vytvořit si dobrý vztah k Pánu Ježíši, to vyžaduje celoživotní úsilí. Ono vůbec žít vírou ve zkaženém světě, je samo velmi obtížné, a my bychom to neměli ostatním věřícím ještě komplikovat. Nemyslíš, že to je právě důvod, proč jsi tu nebyl pro Boba a proč tu teď není pro tebe tvůj pastor?“
„Nevím, co si o tom myslet.“
„Jde o to, že pravý život ve sboru není postaven na povinnosti a závazcích. Ale je postaven na lásce. Měli bychom se navzájem povzbuzovat na naší cestě, aniž bychom kladli lidem stejná měřítka, která by dle našeho mínění potřebovali.
„To zní jako nějaký relativismus, Johne.“
„Ne, je to jednoduše respektování postupu daného Bohem k uvedení lidí do pravdy. Nemluvím o různých způsobech přebývání v pravdě pro různé lidi. Ale o lidech, kteří zjišťují, že přestože je jiná doba, pravdu tvoří stále stejný základ. Pokud držíme lidi jen v povinnostech, nikdy se nenaučí žít v lásce. Můžeme dávat vyznamenání těm, kdo mají nejkrásnější vnější fasádu, a přitom opomíjet ty, kteří se skutečně snaží žít v Pánu Ježíši.“
„Nedokážu si představit, jak sdílet takový způsob víry s ostatními.“
„Tak je to nejlepší, Jaku! Otvírá to dveře pro to, aby se lidé stali opravdovými a věděli přesně pro koho tady jsou. Povzbuzuje je to, aby se drželi co nejblíže Pána Ježíše. A nezkoušeli někoho natlačit do uzavřeného systému předem daných odpovědí.“
„Kde bych mohl najít takové místo, Johne? Je takové místo zde v Kingstownu?“
„Jaku, tys mě vůbec nepochopil. Nejde o žádné místo, ale jde o to, abychom společně žili po boku ostatních věřících. Jsou u vás někteří, co by chtěli žít takovým způsobem? Určitě ano. A ty je v pravý čas poznáš. Nejprve se ale nech proměnit sám.“
Dojel jsem k autobusovému nádraží a zastavil. John už natahoval ruku po dveřích. „Raději poběžím, Jaku, abych to stihl.“
„Mohl bys mi dát číslo, na kterém bych tě zastihl? Pro případ, že bych s tebou potřeboval mluvit.“
„To není tak snadné, jak si myslíš,“ řekl John. Vystoupil z auta a zavřel dveře. „Určitě se znovu setkáme. Jsem si jistý,“ dodal, opřený o otevřené zadní okno.
„Ale já ne.“
„Opatruj se, Jaku. Jsi na správné cestě. Když to předtím bylo zlé, tak teď to může být jen lepší. Je to jako operace, když se povede, je to pak znatelně lepší.“
„Zatím to tak necítím.“
„Já vím. 'Umřít' sám sobě není žádná legrace, ale je to ten nejdůležitější první krok. Čím víc se tam blížíme, tím více máme pocit, jako bychom se Bohu vzdalovali. Proto tě chci povzbudit, abys i za této situace zůstával u Ježíše. On to vše vyřeší a uvede tě na správnou cestu tak, jak si to dnes ani nedovedeš představit. Ani jak bych to já sám nedovedl dnes vyjádřit.
„Díky, Johne, to mi pomůže.“ Otočil se a odcházel pryč. Najednou jsem si vzpomněl na jednu věc, na kterou jsem se chtěl zeptat. „Můžeš mi ještě říct své příjmení?“
V tom za mnou začalo troubit taxi, takže můj dotaz byl asi přehlušen, neboť v té chvíli se John ztratil ve dveřích, aniž by se otočil s odpovědí.
