4. června 2009

Tak ty už nechceš chodit do církve? 3. kapitola

Kapitola třetí (Kapitola druhá ZDE)
Tohle je křesťanská výchova?
This is Christian Education?

Můj krátký rozhovor s Johnem v parku se ukázal být více zklamáním než pomocí. I když jsem toho dne odešel nadšený z nových možností a s pocitem který ve mně přetrvával. Přesto, že na mne nedolehl žádný stres, který mě dříve vždy úplně ochromil. Přesto mé nadšení rychle vyhaslo.
V následujících dnech jsem si těžko vybavoval všechno, co řekl. V mysli se mi honily stovky otázek, na které bych se ho rád zeptal. To, že jsem měl málo času, a že nebyl ochotný se přizpůsobit, mě rozčilovalo. Co je vlastně zač? Hraje si se mnou nějakou krutou hru? Možná je to nějaký šílenec, který mě pronásleduje.
On ale nejednal jako blázen. Při rozhovoru s ním jsem se cítil naprosto bezpečně. Připomínalo mi to rozhovory, které jsem míval se svým tatínkem před více než pěti lety, než přišel o život při automobilové nehodě. Je to zvláštní, ať už byl John kdokoliv, cítil jsem k němu stejnou náklonnost. Probudil ve mně touhu po hlubším poznání Pána Ježíše, která se ani v dalších měsících nezmenšila, a to bez ohledu na mé neúspěšné úsilí.
Po našem setkání jsem si každé ráno, dřív, než se probudil zbytek rodiny, vyhradil pětačtyřicet minut na čtení Bible a modlitbu. Přesto, že jsem v tom vytrval každý den, nemohu vůbec říct, že by se něco změnilo. Stejné napětí z práce a domova se rychle vrátilo zpět. Zdálo se, že žádná z mých modliteb nebude mít jakýkoliv dopad na věci, za které jsem se co nejusilovněji modlil. To mě sice odrazovalo, nicméně jsem v tom vytrvale pokračoval.
Doufal jsem, že se naše cesty s Johnem opět zkříží, ale nestalo se tak. Přistihl jsem se, že ho už několik týdnů všude hledám. Ať jsem šel do obchodu, jedl v restauraci nebo jen projížděl ulicemi. Často jsem pozoroval míjející osoby, jestli tam náhodou mezi nimi někde není. Občas jsem si všiml někoho, kdo byl dost podobný postavou nebo chůzí a moje srdce se rozbušilo. Ale když jsem se přiblížil, má naděje pohasla. Dokonce jsem šel i několikrát obhlédnout lavičku v parku.
Představte si, jak velké bylo mé překvapení o pět měsíců později, když jsem uviděl jeho známou tvář. Spatřil jsem ho tam, kde bych to nejméně čekal – zvenku za šestihranným sklem dveří naší modlitebny. Bylo to jednoho nedělního rána, během naší největší chválící bohoslužby. Zrovna jsem kráčel uličkou mezi lidmi, s výrazem ve tváři – co by si tady beze mne počali. Právě se mi podařilo odstranit rozčilující hučení naší nejmodernější zvukové aparatury. Vše, co jsem udělal, bylo jen lehké pohnutí kabelem položeným pod jevištěm. Tento trik na chvilku pomohl. Odcházel jsem s tím, že se na to důkladně podíváme později.
Cítil jsem na sobě pohledy lidí, když jsem se vracel uličkou, třebaže se pastor právě modlil. Šel jsem s hlavou skloněnou až ke své řadě, pak jsem rychle pohlédl vzhůru. Byl tam on. Nebylo pochyb, ty stejné oči. Jak jsem ho poznal, mé srdce se téměř zastavilo.
Minul jsem své prázdné sedadlo a hrnul se ven druhou polovinou dvoukřídlých dveří. Stál tam se zamračenou tváří. Vzpomínám, že jsem si pomyslel, že se do naší budovy vůbec nehodí. Nevím, proč mne to napadlo. Nebylo to jeho oblečením. Byl oblečen skoro sportovně, což je celkem vhodné oblečení pro naši běžnou bohoslužbu v Kalifornii. Kromě toho, takových lidí s podobným vousem a delšími vlasy, kteří vypadají jako pozůstatek z doby hippies, tu bylo více. Jednoduše sem ale nějak nezapadal.
„Johne, co tady děláš?“ šeptal jsem.
Otočil se pomalu ke mně. S úsměvem vzal na vědomí mou přítomnost a znovu svůj zrak sklopil. Po několika chvílích konečně promluvil: „Myslel jsem, že bychom se mohli vidět a jestli máš trošku čas, si i popovídat.“
„Kde jsi byl? Všude jsem tě hledal!“ spustil jsem na něj, zatímco on znovu nahlížel dovnitř. „Rád bych si promluvil, ale teď není ten správný čas. Právě probíhá naše hlavní bohoslužba.“
„Ano, všiml jsem si.“
Zaslechl jsem, jak chválící skupinka začala hrát úvod další písně, a shromáždění povstalo.
„A co později? Po bohoslužbě?
„Zrovna jsem tudy projížděl a napadlo mě, že bych tě mohl vidět a dozvědět se, jak se máš. Našel jsi nějaké odpovědi na své otázky?“
„Nevím. Dělám vše, o čem vím, že mám dělat. Můj duchovní život se nějak ustálil a je lepší, než vůbec kdy byl.“
Jeho mlčení mi říkalo, že jsem neodpověděl na otázku. Myslel jsem si, že mohu počkat až promluví, ale začalo to být tak trapné, že jsem si nemohl pomoci a znovu jsem promluvil. „No … Víš … Jak to mám říct? Mám za to, že ne. Ve skutečnosti mi připadá, že čím víc se o to snažím, tím víc se mi to vzdaluje.“
„To je dobře.“ John pokyvoval hlavou, stále ještě zahleděný do sálu. „Pak ses tedy naučil něco důležitého, mám pravdu?“
„Cože?“ Myslel jsem si, že mi nerozuměl. „Říkal jsem, že to nefungovalo. Opravdu jsem se o to snažil, ale stále se cítím uvnitř prázdný.“
„Já jsem ti rozuměl,“ odpověděl John a otočil se ke mně. „Chceš vědět proč? Pojď, ukážu ti to.“
Otočil se a pokynul hlavou, abych ho následoval chodbou, která vedla do našeho vzdělávacího křídla.
Jak se ode mne vzdaloval, letmo jsem se podíval zpět do sálu. Teď s ním přece nemohu odejít. Cítil jsem, že musím zůstat na bohoslužbě. Co kdyby znovu selhalo ozvučení? Co když…
Právě zacházel za roh. Známá situace, již jednou jsem ho takto ztratil. Bez možnosti, abych to mohl promyslet, jsem ještě jednou pohlédl zpět do modlitebny a zklamaně jsem vyrazil přes vstupní halu, abych ho dohonil.
Jak jsem zabočil za roh, málem jsem porazil mladou rodinu přicházející druhou stranou. Omluvil jsem se, že jsem do nich vrazil, ale nevypadalo, že by to vzali na vědomí. Jejich tváře vyjadřovaly rozpaky.
„Jedenkrát jdeme pozdě,“ povzdechla si manželka, „a podívejme, kdo nás musí přistihnout? Jeden z pastorů! Opravdu, my nikdy nechodíme pozdě.“ Přes její ramena jsem viděl, jak se John zastavil. Čekal na mě, opřený o stěnu, a sledoval náš rozhovor. Jeho obočí se pozvedlo nahoru a šibalsky se culil. 'Nachytals je!'
Najednou jsem se cítil jako církevní policie. Před dvěma nedělemi jsem udělal významné prohlášení o tom, jak důležité je chodit včas, jinak, že rušíme ostatní při bohoslužbě. Cítil jsem, jak John nastražil uši, aby mu nic neuniklo.
„Po cestě jsme píchli pneumatiku,“ vysvětloval manžel.
„Máte štěstí. Pro dnešek vás omlouvám.“ Smál jsem se v naději, že tak omluvím jejich i mou neobratnost.
„Jsem opravdu rád, že jste dorazili. Vítejte.“ Oba jsem je objal a šel s nimi zpět ke dveřím modlitebny. Zavedl jsem je dovnitř a pak se obrátil na uvaděče, aby jim pomohl najít místa.
Znovu jsem uháněl přes halu k chodbě. Uviděl jsem ho, jak zůstal stát před nástěnkou naší nedělní školy, s očima upřenýma na horní, ze tří velkých nápisů, kde stálo:
'Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdeme do Hospodinova domu!' (Žalm 122: 1)
„Co to znamená?“ ptal se a pohybem svého ukazováčku jakoby kreslil pomyslný duhový oblouk nad napsanými slovy.
„To znamená, že bychom se měli radovat z Boží přítomnosti.“ Můj hlas se mimoděk změnil a spíš než odpověď zněl jako otázka.
„Dobrá odpověď. A proč je to zde?“
„To je naše programové prohlášení pro křesťanské vzdělávání,“ odpověděl jsem a přitom jsem chtěl vypadat nenuceně. Věděl jsem, že k něčemu míří, jen jsem si nebyl jistý k čemu.
„Snažíme se vytvořit prostředí tak, aby se děti skutečně těšily na další vyučování.“
„A 'Pánův dům', že by jako byla tato budova?“ ukázal na oba konce chodby.
No tedy. Nelíbilo se mi, kam tím mířil. Po chvilce jsem odpověděl: „Dobře, ovšem, že  my všichni víme, že to znamená více než jen toto.“ Zoufale jsem přemýšlel, jak mu správně odpovědět, ale měl jsem nepříjemný pocit, že žádnou takovou odpověď ve své duchovní výzbroji nemám.
„Ale co si ti lidé myslí, když to čtou?“
„Nepochybně mají za to, že se tím míní chodit do naší církve.“
„Je tohle to, co opravdu chcete, aby si mysleli?“
Rozhodl jsem se, že neodpovím, a tím změníme téma. Ale on mlčel tak zarputile, až to skoro bylo nesnesitelné.
„Domnívám se, že chceme.“
„Vy nechápete, že nejmocnější věc v evangeliu je právě to, že nás vysvobozuje z takového pojetí víry. Že by snad Bůh bydlel v nějaké budově? Pro lidi „utopené“ v obřadech a chrámových bohoslužbách to byly buď výborné, nebo hrozné zprávy. Ježíšovi následovníci si ale mysleli, že je to skvělé. Už více nemuseli uvažovat o Bohu jako o tom, kdo přebývá v chrámu a je dostupný jen určitým lidem v určitý čas.“
Objevil jsem v jeho hlase smutek. Na okamžik zůstal jen tiše stát.
„Tak tedy, Jaku, jestliže tohle není ta budova, kde je potom ten Boží dům?“
„Jsme to my.“ Potřásal jsem hlavou a uvědomil jsem si náhle, jak hloupý mi tento nápis teď připadá. Zajímalo by mě, co by John řekl, kdyby věděl, že to byl právě můj nápad. Rozhodně jsem se mu to nechystal říct.
„Jak může jít někdo 'do sebe'?“ zklamaně si povzdechl. „Vzpomínáš si, co Štěpán řekl těsně předtím, než zvedli kameny, aby ho zabili?“
'Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama'. (Sk 7: 48)
„To bylo tehdy, když se na něj rozzlobili, protože jim připomínal Ježíšovu výzvu, aby zničili chrám a ON, že by jej mohl znovu postavit ve třech dnech. Pokud se jedná o budovy ve vlastnictví, mohou se lidé stát velmi podrážděnými. Obzvláště, pokud jsou přesvědčeni, že v těch budovách přebývá Bůh.“
Neřekl jsem nic, jen jsem souhlasně přikyvoval.
„A mají oni z toho vůbec radost, když sem přijdou?“
Chvilku mi trvalo, než jsem přišel na to, co tím vlastně myslí. „Věříme tomu a hodně na tom pracujeme.“
„To pak jistě vypadá takto.“ Johnovy oči bloudily po celé nástěnce, kde visela oznámení o výcvikových seminářích, poradách, různých aktivitách a celé to bylo lemováno prosebnými formuláři na dodávky různého zboží.
„Kvalitní program stojí mnoho práce.“
„Nepochybně. Ale není v tom taky trochu obviňování a skrytá manipulace?“
Sledoval jsem, jak jeho zrak míří do středu našeho učitelského náborového plakátu. Byl tam živě vymalován mladík v pankáčském oblečení, v noci na městské ulici. Velkými písmeny vlevo dole bylo napsáno. 'Jen kdyby si někdo udělal čas, říci mu o Ježíši. Dobrovolníci, hlaste se dnes.'
„Vina a manipulace? U nikoho jsme nechtěli vyvolat pocit viny, pouze jim sdělujeme fakta.“
Otočil hlavu a vykročil chodbou dál. Pohlédl jsem zpět nahoru do chodby vedoucí do modlitebny. A přitom jsem dobře věděl, že bych vlastně tam měl právě být. Rozhodl jsem se ale hned zůstat raději v Johnově blízkosti, který odcházel jinou chodbou.
Jakmile jsem dorazil za roh, zaslechl jsem hudbu a dětský zpěv.
„Všichni jsme na svých místech a z tváří nám září úsměv.
Dobré ráno, dobré ráno!“
John nakouknul dovnitř pootevřenými dveřmi. Řady dětí v malých židličkách seděly čelem k učitelce. Na konci písně ale začaly děti dovádět, vzájemně se škádlit a smát. Jeden chlapec v světle modré vestě se otočil a vyplazoval jazyk na dvě dívky. Když zpozoroval naše pohledy, okamžitě se obrátil a předstíral, že dává pozor.
Z našeho místa jsme nemohli vidět výraz učitelky, zato jsme mohli slyšel její úpěnlivě křičící hlas.
„Nyní předneseme zpaměti několik veršů! No tak! Uklidněte se! Pořádně si sedněte, nebo nebude žádná svačina!“ Hrozba očividně zabrala, protože v místnosti nastal klid. „Kdo zná zpaměti náš dnešní verš?“
Ruce v celé třídě vystřelily nahoru. „Dobře, budeme říkat společně!“
„Zaradoval jsem se, když mi řekli:“ odříkávaly děti přesně slovo od slova svými hlásky, „půjdeme do Hospodinova domu.“ Žalm 122,1.
Většina hlasů byla trochu mimo a přizvukovala, kromě jednoho děvčete, které zase bylo napřed a chtělo tak ukázat, že to opravdu zná.
„A co to znamená?“ zakřičela učitelka do narůstajícího hluku.
Zvedly se dvoje ruce. Jedna z nich patřila té snaživé dívce.
„Sherri nám to poví!“
„To je moje dcera,“ pošeptal jsem Johnovi. Dívka vstala.
„To znamená, že se máme radovat z toho, že chodíme do církve, protože to je místo, kde přebývá Bůh.“
„Správně,“ řekla učitelka. Cítil jsem, jak mne zaplavily rozpaky. Pokrčil jsem rameny, když se na mě John podíval s pobaveným úsměvem. Pak ze sebe vydal slabým hlasem dvě slova: „Takže to funguje.“
Jeho klidný úsměv spočinul na mé rozpačité tváři. Udělal to tak jasně, že bylo zřejmé, že tu není proto, aby mě zahanbil.
Když jsme se oba otočili zpátky do třídy, učitelka právě rozdělovala dětem zlaté hvězdičky, které děti lepily do bodovacích tabulek na zdi. Používaly se jako odměna za znalosti veršíků, za docházku nebo i za to, že si děti s sebou přinesly Bibli. Ve třídě vypukl chaos. Děti byly rozdováděné, jak každý hledal v tabulkách své jméno a  lepil si tam hvězdičky na správné místo.
Za chvíli se třída vrátila na místa a učitelka přišla k tabulkám a prohlédla si několik řad. „Podívejme, nejvíce hvězdiček má Bobby. Sherri je na tom také hodně dobře, stejně jako Liz a Kelly. Nezapomeňte, že za pět velkých hvězd dostanete na konci čtvrtletí zvláštní cenu. Tak se nepřestávejte snažit  a tvrdě pracovat. Počítá se docházka, nezapomínání Bible a verše zpaměti.“
„Takže už jen napsat seznam a dvakrát to prověřit…,“ zanotoval si potichu John. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to je světská vánoční písnička, o Santa Klausovi, tedy žádná z těch našich. „Už jsme viděli dost, ne?“ řekl a otočil se ke mně.
„Cože? Oh…já, jsem tě jen sledoval. Už vím, jak to tady chodí.“
„Nejsem si jistý, jestli už to víš.“ John se otočil zpátky od okna a šel pomalu dál halou. Konečně se zastavil u vodní fontány. Opřel se loktem o okraj. Pravou ruku si zkřížil přes hruď a levou si mnul pokrčené čelo.
„Jaku, viděl jsi chlapce, který seděl vedle tvé dcery v kraťasech a světle žlutém tričku?“
„Ne, nevšiml jsem si.“
„Ano, to mě nepřekvapuje. Nebylo na něm nic zajímavého. Nedělal žádný hluk, seděl tam se sklopenou hlavou a založenýma rukama.“
„Aha, vím o kom mluvíš. To musel být Benji.“
„Benji. Všiml sis, že neznal ani jedno slovo z toho verše zpaměti a nešel si ani pro hvězdičku, kterou si zasloužil za dnešní příchod?“
„Ne, nevšiml.“
„Jak myslíš, že se po tom všem cítil?“
„Já doufám, že příště bude chtít být lepší. Přinést Bibli, přicházet častěji a pamatovat si verše. Takto děti motivujeme. Dělají to všichni. Je v tom dobrý záměr.“
„Ale jak by mohl obstát třeba proti Sherri? Podporují ho jeho rodiče tak, jako vy své děti?“
„Má jen maminku a tatínka nikdy neviděl. Ona těžce pracuje a má ho moc ráda. Víš, jak to musí být těžké, když je na všechno sama. Neumím si to ani představit.“
„Ty myslíš, že se Benjimu vrátí sebedůvěra?“
„V to doufáme.“ Zamyslel jsem se nad Benjiho nepřítomným výrazem. Tak jsem ho tam viděl sedávat už dlouhou dobu. „Tuším, že jsme pro něj neudělali dost, i když to byla dobrá práce pro většinu ostatních dětí. My máme jednu z nejúspěšnějších duchovních služeb pro děti ve městě.“
„Je vaším cílem to, že Sherrin úspěch vyváží Benjiho neúspěch a hanbu?“
Pokoušel jsem se zareagovat na Johnovu otázku, ale nemohl jsem přijít na nic, co by neznělo neuvěřitelně hloupě.
„Když jsi byl dítě, chodil jsi také do nedělní školy, Jaku?“
„Ano. Moji rodiče nás tam doslova tahali. Jednou jsem dokonce vyhrál Bibli za  sto padesát tři veršů zpaměti v jedné tříměsíční soutěži.“
John vytřeštil oči. „Opravdu? A co tě k tomu vedlo?“
„Vítěz dostal zbrusu novou Bibli.“
„Předpokládám, že jsi ji ve skutečnosti vůbec nepotřeboval.“
Na chvíli jsem se odmlčel a vzpomněl jsem si, že mi rodiče koupili Bibli krátce předtím. Zvedl jsem hlavu a mé přimhouřené oči jakoby říkaly, jak jsi to věděl?
„Ten, kdo obvykle vyhrává, cenu nepotřebuje.“
„Bibli jsem sice měl, ale tato byla jiná, zvláštní tím, že jsem ji vyhrál.“
„A sto padesát tři veršů se správně naučit nazpaměť, to je hodně.“
„Učení zpaměti pro mě bylo vždy lehké. Jen si verš několikrát přečtu a znám ho. To skutečně není těžké. Většinu veršů jsem se naučil ráno těsně předtím, než jsme šli do církve.“
„Kolik se naučil ten na druhém místě?“
„Asi třicet pět, pokud si to dobře pamatuji, já jsem je všechny daleko předběhl.“
„A myslíš si, že tohle je zdravá ukázka duchovní horlivosti?“
No, když to teď zpochybňuješ pomyslel jsem si, ale zůstal jsem zticha.
„A vyhrál jsi ještě něco jiného?“
„Když mi bylo asi deset, dostal jsem pozlacený špendlík. Bylo to za pravidelnou docházku do nedělní školy během tří let. Kazatel mi ho dal jednoho nedělního rána přede všemi v církvi. Měl bys slyšet ten potlesk. Nikdy nezapomenu, jak zvláštně jsem se v ten okamžik cítil."
„Dalo ti to asi něco pro co bys mohl žít?“
„Jak to myslíš?“
„Není to právě to, co od té doby stále hledáš? Ten zvláštní pocit, že jsi něčím výjimečný.“
Bylo to, jakoby mi náhle spadl závoj s očí. Většinu svých rozhodnutí jsem učinil z touhy po uznání od druhých lidí. Miloval jsem jejich obdiv a často jsem o tom snil. Ve skutečnosti to byl také důvod, proč jsem opustil své původní zaměstnání a přijal poslání v duchovenstvu. Mohl jsem zde stát v čele, oceňovaný a významný. Způsobil to všechno právě ten jeden moment z dětství? Samozřejmě, že ne.
„Takových momentů, jako tento, bylo určitě mnohem víc. Kdo by nechtěl, aby ho měli lidé rádi a byl uznávaný? Je to snadné a používá se to, když zkoušíte motivovat druhé pro dobré věci. Důležitou otázkou je, zda všechno to biflování a docházka ti pomáhá lépe poznat Otce.
Co je pro tebe snadnější, usilovat o vztah s Otcem, nebo tvůj vlastní pocit osobního úspěchu? To je skutečný test. Zdá se mi, že bys nebyl tak zoufalý, kdybys opravdu znal Otcovu lásku. Místo toho jsi tak zaměstnán hledáním každého uznání, včetně Jeho, že si ani neuvědomuješ, že dávno Jeho uznání máš.“
„Opravdu si to myslíš? Jak mohu mít Jeho uznání, když stále ještě takto bojuji.“
„Protože usiluješ o špatné věci. Myslíš si, že si Otcovo uznání můžeš zasloužit. To je jedna z nejčastějších ďábelských pastí. Naše uznání nepochází z ničeho, co bychom mohli udělat, ale z toho, co ON pro nás udělal na kříži. Jaku, upřímně, neexistuje nic, co bys mohl udělat, aby tě Bůh dnes více miloval, ale také neexistuje nic, co bys mohl udělat, aby tě miloval méně. On tě prostě miluje. V tom je právě ta jistota. Proto v té lásce můžeš setrvávat, a to proměňuje. Nejde o tvůj zápas a snahu si něco zasloužit.“
Do očí se mi vedraly slzy. Otevřel oblast, do které jsem nikdy předtím nevstoupil.
„Tak celé mé úsilí bylo marné?“
„Jestli je zaměřené jen na to, jak si zasloužit Boží lásku a Jeho uznání, pak ano.“
I kdybys už nikdy nikomu duchovně neradil a kdybys už žádnou třídu nevyučoval, tak pak, Jaku, by tě On nemiloval o nic méně.“
Nevěřil jsem mu. Hlavou se mi honily pochybnosti. Vždyť vlastně právě zpochybnil všechno, na čem jsem kdy pracoval. Ačkoliv se tím dalo vysvětlit, proč tak mnoho mého úsilí nepřinášelo ovoce, neměl jsem tušení, jak se s tím, co mi právě řekl, budu moci vyrovnat. Pokoušel jsem se opravdu zasloužit to, co mi Bůh už dávno daroval? Místo toho, abych v té realitě žil, zkoušel jsem si vytvořit svou vlastní.
Po chvíli se John odlepil od zdi a pokračoval dál chodbou. Připojil jsem se k němu a šel s ním.
„Vzpomínáš si na to ráno, když jsi za pravidelnou docházku dostal špendlík? Kdyby tě ten kazatel opravdu miloval, víš, co by byl řekl? Dámy a pánové, chci vám představit mladého muže, který právě dokončil tříleté období nedělní školy, a který ve třídě nikdy nechyběl. Budeme se za něj modlit, protože z toho všeho vyplývá, že hodnoty v jeho rodině jsou pochybné, jestliže za poslední tři roky nikdy společně nestrávili ani dovolenou. To také znamená, že sem pravděpodobně přišel, i když byl nemocen a měl by doma odpočívat. To znamená, že výhra pozlacené cetky, jako je tento špendlík a vaše uznání je pro něj důležitější než to, že je vaším bratrem. Ani jeden den jeho docházky ho k Bohu více nepřiblíží.“
„To by bylo trochu nezdvořilé, ne?“ odporoval jsem.
„V této situaci jistě, Jaku. Ale možná, že raději, než usilovat o uznání, které tě od Boha odvádí, by ses měl snažit být pro Něj více otevřený.“
„Tím ale také asi říkáš, že to škodí nejen Benjimu, když je Sherri oceňována uznáním, ale také, že to škodí jí samotné?“
Zakroužil ukazováčkem ve vzduchu tak, jako by chtěl stisknout nějaké pomyslné, neviditelné tlačítko mezi námi oběma. „Bingo – přesně tak! Víš, že víc než devadesát procent dětí, které vyrůstají v nedělní škole, opustí církev zároveň, když odcházejí z domova od rodičů?“
„Slyšel jsem o tom. Dáváme to za vinu veřejným školám, které je odvádějí od jejich víry.“
John nedůvěřivě zvedl obočí. „Jsi si tím jist?“ To by bylo ale příliš jednoduché řešení.“
„My ale z naší strany děláme co můžeme,“ řekl jsem jakoby na obranu.
„A mám za to, že i jinými způsoby, než jsem doposud viděl.“
„Tak ty říkáš, že všechno, co jsem se v nedělní škole o Bohu naučil, je špatné.“ Z mého hlasu zazníval výsměch a zklamání.
„Ne tak docela. Neřekl jsem, že to všechno bylo špatné.“
„Jak by mohlo být? Vyučujeme děti o Bohu a Jeho slovu a jak se stát dobrým křesťanem,“ zněl můj povadlý hlas. Začalo mi svítat, že mé učení o Bohu a to, co to znamená být dobrým křesťanem, není stejné jako vyučování toho, co znamená stále chodit s Bohem.
„Co chci, abys viděl je, že přestože vše vypadá jakoby skvěle, tak uplatňujete systém náboženských povinností, který to všechno zdeformoval. Do té doby, než to uvidíš, nikdy nepoznáš, co znamená chodit stále s Bohem.“
„Jak to?“
„On pro to, abys byl svobodný, udělal mnohem víc. Jistě by mohl udělat i všechno další ve tvém životě, ale ne vztah s Ním. To není založeno na tom, co my děláme, ale na tom, co On už učinil.“
„Takže jsem se snažil příliš usilovně, to je to, o čem mluvíš? Je to důvod, proč mé úsilí nefunguje? Něco tu nehrálo. Mé úsilí. Bylo to tohle? Copak ale nemusíme dělat to, co je naším úkolem?“ Pohlédl jsem zpět na Johna.
„Ne tak docela,“ řekl John s tichým pousmáním. „Jsi ale blízko. Je to tím, že si vztah zkoušíš zasloužit, ale neprožíváš ho. Všichni by tě mohli velebit za biflování Písma svatého nebo za dostatečnou účast na bohoslužbách, ale nikdy toho nebude dost na to, aby sis tím zasloužil Boží blízkost. Kromě toho, ty to všechno neděláš, protože se chceš dovědět více o Bohu, ale protože chceš, aby si lidé mysleli, že jsi duchovní člověk. A víš co? To je to, proč se dostáváš úplně mimo.“
„Neříkal něco podobného Ježíš farizeům? To že dělají mnoho věcí jenom proto, aby byli viděni od lidí, a tak si zasloužili jejich úctu. Ale to není to, co já opravdu chci.“
„Dobře. Rozumíš už, že tě cesta, kterou teď jdeš, nedovede tam, kam říkáš, že chceš dojít? Jenom z tebe může udělat dobrého křesťana podle úsudku druhých, ale nedá ti to poznat Jeho.“
Nezdálo se, že by John kráčel na nějaké konkrétní místo. Bezcílně jsme procházeli kolem tříd a občas minuli postavu spěchající chodbou. Byl jsem tak zaměstnán naší diskuzí, že jsem si vůbec nevšímal zvláštních pohledů, které nám lidé věnovali. Počítám však, že za tento rozhovor ještě později nějak zaplatím.
„Takže já se mohu stát nevěrohodným křesťanem, stejně jako každý jiný okolo mne, pokud mineme skutečnou vnitřní podstatu.“
„Nepracoval jsi náhodou tady na tom ty? Podívej se, takový propracovaný program. A to schéma! Potřeby dětí a  nákladnost celé té mašinérie. Proč to vůbec existuje?“
„Samozřejmě, že potřebujeme lidi, peníze a k tomu duchovní atmosféru.“
„A to je to, co tvoří tvoji odměnu, že ano? Jak se zde, v tomto dobrém postavení, udržíš?“
„Důsledná docházka, štědrost a život bez zjevného hříchu.“
„Všechny hříchy?“
„Co tím myslíš?“
„Dobře, já nevím nic o tomto místě, ale většinou jsou nějaké hříchy, které zde nebudou povoleny vůbec – obvykle nemorálnost nebo vyučování něčeho, co vůdci nemají rádi. Ale ostatní hříchy dokonce nejsou ani rozeznány, jako třeba pomluvy, arogance nebo obviňování. Někdy je to dokonce užitečné, protože se používají, aby přiměly lidi jednat způsobem, kterým zrovna chceme.“
Jak jsem ho poslouchal, docházelo mi, že dokonce i náš smysl pro hřích byl vybíravý. Poznal jsem lidi, kteří mohli využívat systém pro svůj vlastní zisk. I tehdy, když tím zraňovali ostatní. Já sám jsem tak také jednal. Hráli jsme náboženskou hru pro náš vlastní pocit úspěchu.
„Není to zajímavé, jak se u skupiny lidí, kteří se pravidelně scházejí, časem vyvine kolektivní morálka? Někdy dokonce klesne jen na úroveň toho, jak se lidé oblékají, hovoří, jaké reakce jsou povoleny a jaké písně rádi zpívají. Není z toho poměrně jasné, co tu znamená být 'dobrým křesťanem', že hlavně člověk má zůstat nenápadný, neklást otázky, kterými by se mohli cítit ostatní dotčeni?“
V tom měl jistě pravdu.
„Jednou z nejvýznamnějších lekcí, kterou Ježíš vyučoval své následovníky, bylo zastavit hledání Božího života jen v dodržování obřadů a povinností. On nepřišel jejich náboženství renovovat, ale nabídnout jim vztah. Byla snad všechna ta uzdravení ve svátek, zapsána v Bibli, jen shodou okolností, že tehdy našel více nemocných? Samozřejmě, že ne! Chtěl, aby jeho učedníci poznali, že pravidla a tradice lidí, vždy stojí v cestě moci života Jeho Otce.
A může některé z nás i pěkně fascinovat to, když děláme, co se domníváme, že Boha těší. Žádné vězení není tak silné jako náboženská povinnost. Dělá to z nás zajatce, zatímco my sami se poplácáváme po ramenou. Když jsem šel včera kolem synagogy, vyšel ven nějaký rabín. Požádal mne, zda bych mohl jít dovnitř a rozsvítit místo něho světla. Den předtím to kdosi zapomněl udělat a on to sám nemohl udělat, aniž by porušil sabat.“
„To je pěkně hloupé, že ano?“
„Tobě to tak může připadat, ale jemu by stejně tak mohlo připadat hloupé něco z toho tvého.“
„Něco z mého? Já přece nedělám nic takového, co by se dalo přirovnat k nařízením kolem sabatu.“
„Samozřejmě, že ne, ale co kdybys chyběl v neděli ráno na bohoslužbě, a po dobu jednoho měsíce prostě zůstal doma. Nebo bys svůj desátek dal chudým, místo do společné sbírky?“
„Tohle jsou snad srovnatelné věci?“
John přikývl.
„Dobře, ale já to nedělám proto, že bych dodržoval nějaký zákon, ale protože mám svobodu.“
„Rabín by mohl říct, že v tom není rozdíl. Ale kdybys byl upřímný, viděl bys, že tak jednáte, protože věříte, že vás to dělá více přijatelné Bohu. A že si tak  získáváte Jeho přízeň. Pokud bys tak nejednal, cítil by ses provinile.“
Tenkrát jsem ještě nerozuměl tomu, jaké důsledky to všechno může mít, o čem mluvil, ale věděl jsem však, že má pravdu. Když naše církev před několika lety zrušila večerní nedělní bohoslužby, seděl jsem každou neděli večer doma. Cítil jsem se divně provinile. Během svého života jsem byl v církvi prakticky každou neděli večer. Trvalo mi dva roky, než jsem mohl sedět doma bez pocitu viny. Anebo bez toho, že bych musel plánovat čas tak, abych ho strávil s lidmi v církvi při něčem, v čem bych se cítil produktivní.
„Proto se nikdy nemůžeš uvolnit, Jaku. Dokonce bych se vsadil, že i když máš volno, prožíváš těžké chvíle právě kvůli nicnedělání. Cítíš se provinile, že plýtváš časem, který by mohl být využit pro Boha.“
Chodbou se nesla slova písně, která plynula z jedné třídy. Ponořil jsem se do nich stejně, jako do jeho slov.
Dávej pozor, mladé oko, co vidíš!
Dávej pozor, mladé oko, co vidíš!
Pán se z nebe dívá, jaká je tvoje víra.[1]
Dávej pozor, mladé oko, co vidíš!“
„To je hrozné,“ řekl John a zatřásl hlavou, jakoby jím projela nějaká bolest. Opravdu nesnáším, když slyším malé děti zpívat takovou píseň.“
Chvilku jsem nemohl přijít na to, o čem mluví. Píseň mi byla důvěrně známá. Já ji zpíval od té doby, co jsem byl dítě, a pak ji naučil i vlastní děti. Byla ukazovací, a to je bavilo. Kromě toho jsem doufal, že tak pochopí, že Bůh vidí všechno. A to, že jim může pomoct správně se rozhodovat. „Chceš říct, že na té písni je něco špatného?“ zeptal jsem se nakonec.
„To řekni ty mně.“
„Nevím. Vypráví to o Otcově lásce k nám a Jeho touze zadržet nás od zlého jednání.“
„Ale kým ON se stane v té písni?“
„Nechápu, kam tím míříš?“
„Používá úžasná slova jako 'otec' a 'láska'. Přitom však Boha staví do role jakéhosi božského policajta, který číhá za reklamní tabulí se svým radarem. Kdo by chtěl vyrůstat v blízkosti takového Otce? Nemůžeme milovat toho, z koho máme lidský strach. Nemůžeš rozvíjet vztah s někým, kdo neustále kontroluje tvůj výkon. Jen aby se ujistil, že tvé jednání je dostačující k tomu, že si zasloužíš Jeho přátelství.
Čím více se soustředíš na své vlastní nedostatky a selhání, tím více se od Něj budeš cítit vzdálený. To způsobuje vina. Vzdaluje nás to od Boha, právě ve chvílích, když Ho nejvíc potřebujeme. Místo toho, abychom si přáli běžet k Němu, vybavují se nám naše největší selhání a pochybnosti o tom, že bychom si vůbec mohli dovolit přijmout Jeho milost a slitování. Tak máme vytvořenou představu Boha a Jeho trestu. To potom přináší podstatu toho, co to znamená stát se 'dobrým křesťanem'.
Vidíš zde Otce, který chápe naši náklonnost k hříchu a rozumí naší lidskosti? A jehož láska se s námi chce setkat právě takto a přetvořit nás v Jeho děti, ne na základě našeho úsilí, ale podle Něj?“
„Nemyslím si, že bych o tom někdy tak přemýšlel.“
„Ale ano. Vždy, když jsi to zpíval, myslel si na věci, které tvé oči viděly a uši slyšely a které by Bůh neschvaloval. To způsobilo, že ses  necítil dobře, avšak ten špatný pocit tě neudělal o nic lepším. Rozumově sice ještě přemýšlíš nad Otcovou láskou, ale intuitivně ses od Něj začal vzdalovat. To je ta nejhorší věc, kterou náboženství dělá. Kdopak by se chtěl přiblížit k Bohu, jestliže se vždy pokouší přistihnout lidi v jejich nejhorších momentech, nebo je stále za jejich selhání trestá?
Pro takového Boha jsme příliš slabí. My nikdy nebudeme schopní udělat dost, abychom si Jeho lásku zasloužili. Protože stačí jedna chybička, a Bůh, dívající se na nás shora, je připraven nás postihnout nějakou pohromou za naše selhání a za to, že jsme se nechovali podle Jeho očekávání. Používáme vinu k tomu, abychom utvářeli lidské chování. A přitom vůbec nechápeme, že ten stejný pocit viny nás bude držet daleko od Boha.“
Znovu jsme se vrátili do vstupní haly. John se zastavil a opřel o zeď. Podíval se na mě a já promluvil. „Není divu, že si to vždy ověříme na lidech. Povzbuzujeme je, aby dělali správné věci, a málokdy věnujeme čas tomu, abychom jim pomohli porozumět, jak to souvisí s Otcem. On o nich ví všechno a naprosto cele je miluje.“
John přikývl. „V tom to je. Proto Ježíšova smrt mohla tak mocně vysvobodit z rozšířené náboženské povinnosti a svázanosti. Pokud tím už lidé byli přesyceni, tak prošli poznáním, že sami svými skutky navázat vztah s Bohem nemohou. Jejich nitro strádalo a pro ně byla zpráva o kříži ta největší zpráva všech dob.
I když si lidé vytvořili společenský systém na základě postavení nebo bohatství, v systému kříže bylo tohle všechno zbořeno. Teď můžeme být spaseni bez jakýchkoli zásluh.“
„Ale nezneužívají to lidé jen k ospravedlňování svých vlastních prohřešků?“
„Ano, ale pokud s tím lidé špatně zacházejí, neznamená to ještě, že to je špatné. Jestliže chtějí žít po svém, nedává jim to důvod k tomu, aby si nárokovali nějaký druh falešné milosti. Lidé, kteří chtějí skutečně znát Boha, mohou jenom jedno. Otevřít Mu dveře. Naše zásluhy nikdy nebudou na nic víc dostačující.“
„Může to být ten důvod, proč několik posledních měsíců bylo úplně bezvýsledných? To, že jsem se snažil něco si zasloužit?“
„Přesně. Vztah s Ním je Jeho dar, darovaný v absolutní svobodě. Podstata kříže je v tom, že On pro nás chtěl udělat něco, co my bychom udělat nikdy sami nemohli. Klíč nespočívá v tom, jak moc miluješ ty sám, ale jak moc On miluje tebe. Ten začátek je v Něm. To tě povede tak, že tvůj vztah začne růst.“
„Většina z toho, co tady děláme, je zaměřena špatným směrem. Co by se stalo, kdybychom to všechno skončili?“
Mohli bychom se teď vytratit z centra, pryč z této haly naplněné melodií končící písně, proběhnout otevřenými dveřmi, které jsou připravené pro lidi jako nouzový východ… Zmateně jsem bloudil v myšlenkách.
„Tahle otázka teď vážně není na místě, nemyslíš, Jaku? Já jsem mluvil o tvém vztahu s živým Bohem, ne o vazbě na tuto instituci. Určitě by to mohlo vést k drastické změně. Místo toho, aby ses strojil na show, můžeš  Ho chválit za Jeho práci v životech Jeho lidí. Místo předvádění toho, jak dostrkat lidi k tomu, aby byli více „křesťanskými“, jim můžeš pomoci lépe poznat Ježíše. Nechat se jím samým uvnitř proměnit. To by mohlo způsobit převrat v životě církve. Ale to nezačne tam,“ ukazoval směrem ke dveřím do hlavního sálu, „ale tady,“ a zaklepal si na srdce.
Jeden z uvaděčů nahlédl přes dveře a uviděl mě. „Jaku, tady jsi! Pastor se po tobě celou dobu sháněl. Ozvučení bylo nastavené příliš vysoko a on potřeboval tvou pomoc.“
„To je ale malér!“ povzdechl jsem si. „Už tam běžím!“
„Je mi to opravdu líto, Johne, ale musím jít.“ Rozloučil jsem se a začal se prodírat proudícím davem. Nevím, co se pak dělo s Johnem, ale pro mě to znamenalo počátek změn v mém vlastním životě. A začalo to vydáním zpravodaje výboru rady nedělní školy.


[1]    Píseň v angl. verzi zní v doslovném překladu: Dávej pozor na co se díváš, malé oko, kvůli svému Bohu Otci, který se s láskou dívá z nebe dolů. V textu je uvedena česká verze písně. /pozn. překl./