15. března 2008

Tak ty už nechceš chodit do církve? 1. kapitola

So You Don't Want to Go to Church Anymore
by Jake Colsen

Kapitola první
Stále jen neznámý cizinec

V té chvíli byl poslední osobou, kterou bych chtěl vidět. Můj den byl už tak dosti špatný a najednou jsem si byl jist, že bude ještě horší.
Pořád tam byl. Před chvílí vrazil hlavu do dveří kavárny. Dorazil k baru a natočil si něco k pití. Zvažoval jsem, jestli se mám schovat pod stůl, ale hned mi došlo, že na to jsem už dost starý. Možná, že by si mě v rohu ani nevšiml. Pomalu jsem sklonil hlavu a skryl obličej do dlaní.
Škvírou mezi prsty jsem viděl, jak se otočil. Opřel se zády o pult, pil a zároveň se rozhlížel po lokále.
Pohled jeho přivřených očí zamířil mým směrem. Zjistil, že tu není sám a překvapeně kráčel ke mně. Bože, proč tady a právě teď?
V našem dlouhém a mučivém zápase byl dnešní den ze všech nejhorší. Od tří hodin odpoledne, kdy se v astmatickém záchvatu začala dusit naše dvanáctiletá dcera Andrea, jsme bojovali o její život. Nejdříve jsme při rychlém převozu do nemocnice sledovali její zápas o každý dech a poté pozorovali boj doktorů a sestřiček s astmatem za obnovení činnosti jejích plic.
Přiznávám, že jsem to nezvládal vůbec dobře. I když si asi pomyslíte, že bych měl, při vší té praxi, kterou mám. Společně se svou ženou jsme pozorovali trápení naší dcery po celou dobu jejího dětství, v nepřetržitém očekávání dalšího záchvatu, který kdykoliv mohl ohrozit její život. Proto jsme byli vždy připraveni ji rychle dopravit do nemocnice. Rozčiluje mě, když vidím, jak se trápí a astma se stále zhoršuje, bez ohledu na to, jak mnoho se za ni modlíme my i další věřící.
Konečně před několika hodinami začaly léky účinkovat a ona už mohla lépe dýchat. Má žena odešla domů. Potřebovala se vyspat a také vystřídat své rodiče, kteří přijeli, aby se zatím postarali o naši druhou dceru.
Já se nabídl, že zůstanu přes noc. Andrea konečně usnula a já jsem si mohl zajít do kavárny na šálek kávy a v klidu si tam něco přečíst. Byl jsem příliš rozhozený na to, abych mohl usnout.
Dal jsem zavděk osamocenému místu u stolu. Nalil si sám šálek kávy a usadil se v přítmí rohu místnosti.
Byl jsem tak naštvaný, že jsem nebyl ve stavu jasně uvažovat. Co jsem udělal tak hrozného, že moje dcera musí takto trpět? Proč Bůh ignoruje všechny moje zoufalé modlitby za její uzdravení? Ostatní rodiče si naříkají, kolik různých aktivit a kroužků jejich děti mají. A já ani nevím, zda má dcera vůbec přežije další astmatický záchvat. Navíc se obávám, aby steroidy nezpomalily a nenarušily její normální tělesný vývoj.
Právě uprostřed mého stýskání a hovění si v hněvu, vrazil zrovna on svou hlavu do mé skrýše. Byl na cestě k mému stolu a já, upřímně řečeno, přemýšlel, jak mu zacpat pusu, odváží‑li se ji otevřít. Věděl jsem však, že ve skutečnosti bych takto uvažovat neměl. Takto agresivní jsem však byl pouze uvnitř, ne navenek.
Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by mi způsobil tolik potíží, jako John. Byl jsem tak nadšený, když jsem ho poprvé potkal a upřímně mohu prohlásit, že jsem nikdy nepoznal tak moudrého člověka, jako je on. Přesto mi nepřinesl nic než trápení. Od té doby, kdy vstoupil do mého života, jsem ztratil práci, která byla mým životním snem, byl jsem vyloučen z církve, kterou jsem pomáhal před dvaceti lety zakládat, a také mé manželství je v poslední době zkoušeno tak, jak ještě nikdy nebylo.
Aby bylo možné porozumět této situaci, vrátím se do dne, kdy jsem poprvé potkal Johna. Počátek našeho přátelství byl neuvěřitelný. Vůbec to nejde srovnat s tím, čím jsem od té doby musel projít.
* * * *
Já a moje žena jsme oslavili sedmnácté výročí svatby třídenním výletem do Pismo Beach ve střední části kalifornského pobřeží. V sobotu odpoledne na cestě zpět domů jsme se zastavili v centru San Luis Obispo na oběd a nákupy. Nově zrekonstruované centrum je hlavním lákadlem celé oblasti. Byl krásný slunečný dubnový den a lidmi na ulicích se to jen hemžilo.
Po obědě jsme se rozdělili, protože naše zájmy jsou zcela odlišné. Já se vydal na obchůzku po knihkupectvích, zatímco ona šla do obchodu s oblečením a dárkovým zbožím. Do našeho společného setkání mi ještě zbýval čas, a tak jsem se uvelebil, opřený o zeď obchodu a pochutnával si na čokoládové zmrzlině.
Nemohl jsem si pomoci, ale upoutala mě vášnivá výměna názorů, probíhající nedaleko na chodníku před obchodem GAP. Čtyři studenti a dva muži středního věku mávali jasně modrými letáky a divoce gestikulovali. Už dřív jsem takové letáky viděl zastrčené za stěračem na předním skle nebo se válející v příkopu. Bylo to jakési pozvání na představení o pekelných plamenech, pořádané jednou z místních církví.
„Kdo by chtěl jít na tak mizerné představení…?“
„Do žádné církve už nikdy nestrčím ani palec od nohy…!“
„Naučil jsem se tam jen jedinou věc, cítit se pořád provinile!“
„Z toho, že jsem tam byl, mám takové šrámy, které už nikdy nezmizí…!“
Od té doby, co jsem je začal poslouchat, si nemyslím, že by někdo z nich skutečně dokončil větu. Jakmile jeden mohl, skočil druhému do řeči.
„Co si ti arogantní nafoukanci o sobě vlastně myslí, že mě můžou jen tak soudit…?“
„Rád bych věděl, co by si myslel Ježíš, kdyby šel do některé z těch dnešních církví…!“
„Nemyslím si, že by tam šel. Tak se mi zdá, že by tam pravděpodobně vůbec nešel…“
„A pokud by tam šel, určitě by tam usnul.“
Všichni vyprskli smíchy.
„Spíš by tam smíchy umřel…“
„Nebo by zarmouceně plakal,“ promluvil neznámý hlas. To mělo za následek, že všichni v momentě ztichli a zamysleli se.
„Myslíte si, že by nosil oblek a…?“
„Pokud ano, tak snad jen proto, aby pod ním skryl bič, s nímž by začal pořádný domácí úklid.“
Hlas byl stále zvučnější a poutal pozornost kolemjdoucích, kteří zpomalovali krok, aby tak lépe porozuměli, o co se tu jedná. Někteří z nich, přilákáni vášnivou hádkou a možností se také angažovat v tak zajímavém a posvátném náboženském tématu, se shromažďovali jako štěňata k misce s dobrým žrádlem. Další se stavěli okolo a vytvářeli naslouchající publikum. Několik z nich se mě začalo ptát, o co se tu jedná.
Nyní debata dozrála do fáze, kdy někteří z nově příchozích oponovali církevním cynikům. V zástupu narůstalo vzájemné obviňování. Většinu z nich jsem slyšel stěžovat si na marnotratnost, pokrytectví, nudná kázání a vyčerpanost z mnoha shromáždění. Ti, kteří církev obhajovali, museli uznat, že jsou některé slabé stránky, ale snažili se poukázat na dobré věci, které církev dělá.
Tehdy jsem si ho všiml. Mohl být jakéhokoliv věku mezi třiceti až padesáti roky, těžko přesněji určit. Byl malý, mohl mít něco kolem metru šedesát. Tmavé vlnité vlasy a zanedbané prošedivělé vousy. Jeho zelená vyšisovaná tepláková bunda, džíny, tenisky a drsný vzhled mi připomněl rebely z šedesátých let. S tím rozdílem, že bylo znát, že bezcílně nebloudí.
Ve skutečnosti to bylo právě tohle, co upoutalo mou pozornost. Jeho rozhodný krok, směřující přímo k místu narůstající debaty. Z mé vzdálenosti to vypadalo, že směřoval k hloučku pomalým a rozvážným krokem, s napnutou tváří německého ovčáka, který zaslechl noční šelest. Jakmile došel ke skupině, vmísil se mezi ně. Během okamžiku rozpoznal hlavní řečníky v centru kruhu. Když se jeho zrak upřel směrem ke mně, byl jsem zaskočen jeho silou. Jeho pohled byl hluboký a živý. Nemohl jsem se od něj odtrhnout. Vypadalo to, že poznal něco, co nikdo jiný nepoznal.
V tom okamžiku se diskuze zvrhla v nepřátelsky bojovnou. Ti, kdo napadali církev, obrátili svůj hněv proti samotnému Kristu, nazývající ho podvodníkem. Samozřejmě, že to vyvolalo stejně vzteklou reakci u skupiny těch, kteří se církve zastávali. „Počkejte, až se mu budete muset podívat do tváře, propadnete se do pekla!“ Vypadalo to, že vypukne válečná vřava mezi oběma tábory. V ten okamžik neznámý lehce prohodil do davu otázku:
„Vy vůbec nemáte představu, kdo Ježíš ve skutečnosti je, že?“
Mužova ústa tato slova pronášela s jemností vánku vznášejícího se v korunách stromů nad našimi hlavami. To vytvořilo ostrý kontrast k bouřlivé debatě rozvířené kolem něj. Bylo to řečeno tak jemně, že jsem to spíše zachytil z jeho rtů, než slyšel. Avšak účinek těchto slov na zástup byl působivý. Hlučné dohadování náhle umlklo. Na vzrušených tvářích se objevil zmatený výraz: 'Kdo to řekl?' Nechápavě se rozhlíželi kolem sebe.
V duchu jsem se smál, protože se na muže, který to vyslovil, nikdo ani nepodíval. A to z jednoho důvodu: byl tak malý, že  bylo snadné ho přehlédnout. Ale já a hlouček lidí kolem, jsme ho během několika posledních chvil pozorovali, zaujati jeho vystupováním.
Jak se lidé rozhlíželi kolem, pronesl znovu v tichosti. „Máte vůbec nějakou představu, kdo byl?“
Tentokrát své pohledy všichni směřovali dolů k hlasu a byli překvapeni vzhledem toho, kdo k nim mluví. Kde se tu vzal? Copak on o tom může vědět? Jeho otázku umocňovalo napjaté ticho.
„Copak ty o tom můžeš vědět, starochu?“ promluvil konečně jeden z nich a každé jeho slovo vyjadřovalo pohrdání. Nesouhlasné pohledy z davu ho však přinutily zmlknout. Přestal se vysmívat a v rozpacích odvrátil zrak. Díky tomu se jejich pohledy vrátily zpět k neznámému. Ale on s mluvením nepospíchal. Výsledkem mlčení bylo trapné ticho, které se stávalo nesnesitelným. Nervózní pohledy a krčení rameny v zástupu. Nikdo však nepromluvil a nikdo neodešel. Po celý ten čas si neznámý prohlížel tváře v davu, zastavil se vždy krátkým upřeným pohledem na každé z nich. Když se setkaly naše oči, vše uvnitř jakoby tálo. Odvrátil jsem své oči jinam. Po chvilce jsem se podíval zpět v naději, že už se na mě nedívá.
Po tomto nesnesitelně dlouhém tichu opět promluvil. Jeho první slova byla šeptem směřována muži, který druhým vyhrožoval peklem. „Vy ve skutečnosti nemáte tušení, co vás pohání, že?“ Jeho hlas zněl smutně a naléhavě. Nebylo v tom ani stopy hněvu. Muž rozpačitě rozhodil rukama a zkřivil rty na znamení, že nerozumí otázce. Což bylo vše, co si myslel, že může udělat, když se stal středem pozornosti.
Neznámý ho ponechal na krátkou chvilku zájmu davu, pak se rozhlédl kolem sebe a znovu promluvil. Jeho slova byla jemná a laskavá.
„Na první pohled na Něm nebylo nic zvláštního. Kdyby dnes procházel touto ulicí, nikdo z vás by si Ho ani nevšiml. Ve skutečnosti by člověk jeho typu tváře ve vás vyvolal nedůvěru, odmítnutí a určitě by mezi vás nezapadl. On však byl nejvznešenějším člověkem, jaký kdy žil. Uměl umlčet pomlouvače, aniž by zvýšil hlas. Nikomu nikdy nevnucoval své způsoby, nikdy mu nešlo o sebe samého a nikdy se nepřetvařoval. Byl opravdovým celou svou bytostí. Jeho podstatou byla láska.“
Neznámý se zastavil a pokýval hlavou. „Páni! To byla láska!“ Hleděl skrz dav do dáli a vypadalo to, že hledí kamsi daleko do věčnosti.
„Dokud jsme ji nespatřili v Něm, neměli jsme ani ponětí o tom, co láska je. Týkalo se to každého, dokonce i těch, kteří Ho nenáviděli a s opovržením přehlíželi. On však o ně stále projevoval zájem a doufal, že někdo z nich nalezne cestu ze zranění, které své duši způsobil, a pozná tak toho, kdo stál uprostřed nich.
A v té své lásce byl úplný a absolutně čestný. Když jednal nebo mluvil a odhaloval lidské nejtemnější vnitřní motivy, necítili se zahanbeni. Cítili se s Ním v bezpečí. V Jeho slovech dokonce nebyl ani náznak soudu, ale jednoduchá a naléhavá prosba: ‚Přijďte k Bohu a On vás vysvobodí.‘ Nebyl nikdo, komu byste tak rychle a s důvěrou svěřili svá hluboká tajemství. Kdyby se vás někdo chystal nachytat při vašem špatném činu, přáli byste si, aby to byl On.
Neztrácel čas zesměšňováním druhých ani jejich náboženskými nástrahami. Svůj pohled zaměřil na ty, kteří už tak jednali. Pokud jim měl co říct, řekl to a šel dál. A najednou jste si uvědomili, že tohle je láska, se kterou jste se dosud nesetkali.“ V tomto okamžiku se muž zastavil a jeho zavřené oči a sevřená ústa vypovídaly, že se usilovně snaží zadržet slzy pohnutí, které by ho mohly roztavit, kdyby jim to umožnil.
„Nemluvím zde o nějaké laciné přecitlivělosti. On miloval, a to opravdově. Nezáleželo na tom, zda jste farizej nebo prostitutka, učedník nebo slepý žebrák, Žid, Samaritán nebo pohan. Jeho láska objímala všechny. Když Ho spatřili, mnozí se té lásky chopili. A i když Ho později někteří přestali následovat, okamžiky setkání tak zasáhly a ovlivnily jejich život, že to již ani po mnoha letech nemohli popřít. Zdálo se, že nějakým způsobem o vás věděl vše, a přesto hluboce miloval všechno to opravdové, co v nás Bůh stvořil.“
Zastavil se a zkoumal zástup. V těch několika posledních chvílích se ke skupině připojilo dalších asi třicet lidí, kteří upřeně zírali s otevřenými ústy a s úžasem sledovali tohoto muže.
Mohl jsem přesně zaznamenat slova, která pronesl, ale nedokážu vylíčit ohromný účinek, jaký měla na posluchače. Nikdo mu nemohl upřít jejich moc a platnost. Vycházela ze samotné hloubky jeho duše.
„A když visel na tom potupném kříži,“ muž pohledem zavadil o stromy, které se tyčily nad námi, „Jeho láska se neustále rozlévala do všech směrů, na protivníky i na zklamané přátele. Jakmile se přiblížil k temné komnatě smrti, vyčerpán bitvou s hříchem, nastal ten nejdůležitější moment v dějinách světa. Jeho utrpení se stalo pramenem, kterým Jeho život proudí k nám. On nebyl blázen. On byl Boží Syn. Vydechl svůj poslední dech, proto, aby všem otevřel svobodný přístup k Bohu Otci.“
Jak dál mluvil, byl jsem zaražen důvěrnou známostí jeho slov. Mluvil jako někdo, kdo s Ním žil. Opravdu jsem se zabýval myšlenkou: „Ten muž vypadá přesně tak, jak jsem si představoval apoštola Jana.“
Dříve, než ta myšlenka proběhla mou hlavou, zastavil se v půlce věty. Pootočil se vpravo a vypadalo to, že v zástupu někoho hledá. Najednou jeho oči spočinuly na mně. Vlasy se mi zježily na hlavě a po zádech mi proběhl mráz. Na moment se na mě upřeně zahleděl a na jeho tváři se náhle objevil krátký, ale jistý úsměv. Mrkl na mě a pokynul hlavou.
Alespoň teď se mi to tak vybavuje. Tehdy jsem tím byl šokován. Reaguje na mé myšlenky? To by byla hloupost. I kdyby to byl Jan, nemohl by číst mé myšlenky. Proč tak přemýšlím? Jak by mohl být učedníkem starým dva tisíce let? To je prostě nemožné.
Když se otočil jinam, ohlédl jsem se, zda za mnou není někdo jiný, kdo by byl cílem jeho pozornosti. Ale neviděl jsem nikoho, a navíc to vypadalo, že si nikdo kromě mě jeho úsměvu a pokynutí hlavy nevšiml. Byl jsem tak ohromen, jakoby mou hlavu zasáhl zatoulaný fotbalový míč. Myšlenky jako elektrické výboje zasahovaly mou mysl. Musel jsem se o něm dovědět víc!
Zástup narůstal a stále více lidí vystrkovalo své hlavy nad dav, snažíce se zjistit, o co se tu jedná. Dokonce to vypadalo, že ani ten neznámý se necítil dobře při narůstající podívané, měnící se rychle v atrakci.
„Být na vašem místě,“ řekl a pohled jeho přimhouřených usměvavých očí se otočil na ty, kteří tuto diskuzi začali, „neztrácel bych čas planými řečmi o náboženství. Raději bych se snažil zjistit, jak se můžete stát Ježíšovými přáteli, a to bez jakéhokoliv spoutání. Jestliže Mu dáte šanci, stane se víc skutečným, než váš nejlepší přítel. Bude o vás pečovat s takovou láskou, kterou si nedokážete ani představit. Dá vám takový smysl a plnost života, že vás to přenese přes každý stres a bolest. Tak promění vaše nitro a podstatu, že budete sami ukazovat, co je opravdová svoboda a radost.“
S těmito slovy se otočil a razil si cestu zástupem směrem dál ode mě. V tom okamžiku se nikdo nepohnul, nikdo nic neřekl, zaskočeni tím, jak diskuze skončila a jak se rozejít.
Snažil jsem se zástupem k tomuto muži prodrat, abych s ním osobně promluvil. Mohl by to být opravdu Jan? A pokud to není Jan, tak kdo tedy je? Jak to všechno poznal, že může tak důvěrně mluvit o Ježíši?
Bylo těžké prodrat se davem lidí, a přitom neztratit Jana z očí. Když už jsem byl skoro na konci, zahlédl jsem ho, jak mizí v uličce mezi dvěma domy. Směřoval ke Žvýkačkové aleji, kde asi čtyřicet metrů dlouhá cihlová zeď spojovala obchodní zónu s parkovištěm. Tento název získala od tisíce žvýkaček nalepených během mnoha let na tuto zeď. Seskupení barev vytvářelo, když ne úchvatnou, tak tedy groteskní podívanou.
Když mi zmizel z očí, byl sotva čtyři a půl metru ode mě. Já se těšil přinejmenším na příležitost s ním mluvit, zvlášť, když už ho nikdo další nenásledoval. Zabočil jsem za roh, připraven na něj zavolat a zastavit ho, ale při pohledu do aleje jsem okamžitě zůstal stát.
Nikdo tam nebyl. Zíral jsem s otevřenými ústy a zmateně jsem se vrátil zpět na ulici. Skutečně zabočil sem? Rozhlížel jsem se na obě strany, ale žádnou zelenou teplákovou bundu, kterou měl neznámý na sobě, jsem neviděl. Ne, tudy nešel. Byl jsem si tím jist. Ale nemohl se přece během tří vteřin schovat ve čtyřicetimetrové aleji. To byl čas, za který jsem do aleje dorazil.
Moje srdce se rozbušilo strachem, že jsem ho zmeškal. V zoufalství jsem nakonec běžel dolů alejí kolem pestře zbarvených žvýkaček. Nikde nebyly dveře nebo zákoutí, kudy by mohl jít. Nakonec jsem se vyřítil na parkoviště a současně prohledával všechny směry. Nic! Několik lidí vystupovalo ze svých aut, ale po neznámém ani stopa.
Úplně popletený jsem běžel zpět nahoru k ulici a usilovně pátral po zelené bundě. Po celou dobu jsem se modlil, abych ho mohl znovu najít. Nahlížel jsem do blízkých výkladních skříní a do míjejících aut, ale bezúspěšně. Ztratil se! Mohl jsem si jen nafackovat za to, že jsem ho nezastavil, když byl blízko.
Nakonec jsem se posadil na lavičku, docela zmatený celou tou událostí. Sklonil jsem hlavu a mnul jsem si čelo. Snažil jsem se utřídit si myšlenky, které se mi honily hlavou jedna za druhou. Kdo byl ten muž a co se s ním stalo? Jeho slova zasáhla do nejhlubší vyprahlosti mého srdce a při vzpomínce na mrknutí jeho očí mě zamrazilo.
Byl jsem si jist, že už ho nikdy znovu neuvidím a událost tohoto rána jsem připsal k jedněm z těch nevysvětlitelných událostí v mém životě, které asi nikdy nebudou dávat smysl.
Snad víc jsem se však už zmýlit nemohl.