Manželka Jehovy a Nevěsta Mesiáše - Fruchtenbaum

Dr. Arnold Fruchtenbaum

2.4.2011

Ariel ministries

Existují určité klíčové odlišnosti v Písmu. Pokud někdo nerozumí těmto biblickým odlišnostem, Písmo se stává protichůdným, protože jedna část Bible říká "vy můžete" a jiná říká "nemusíte", týkající se stejného tématu. Jedním z těchto klíčových biblických rozdílů je mezi Izraelem a církví. V Bibli je Izrael zastoupen jako "Manželka Jehovova", zatímco Církev je zastoupena jako "Nevěsta Kristova (Mesiáše)". Nedostatek tohoto rozlišování bude mít za následek jen špatný výklad toho, co Písmo učí.

Izrael: Manželka Jehovova

Vztah Izraele jako manželky Jehovy je viděn v celém textu Písma různými způsoby a aspekty. Tento vztah lze rozdělit do šesti odlišných fází.

První fáze - manželská smlouva: Celý formát Knihy Deuteronomia je jak ve starověké smlouvě, tak ve starověké manželské smlouvě. V této knize Mojžíš vzal všechny různé stránky tří starších knih a předal je ve formě starobylé manželské smlouvy. V této knize nalezneme manželskou smlouvu podepsanou mezi Izraelem a Bohem, kde se Izrael stává manželkou Jehovy.

Anatomie podvodu

Anatomie podvodu

Art Katz

Úvod

Kdysi jsem byl pozván, abych promluvil na "Ježíšově sjezdu" ve Vinipegu v Kanadě. Dřívější zkušenost o několik let dříve na prvním Ježíšově sjezdu mi úplně stačila. Tehdy jsem si slíbil, že se již nikdy neúčastním takovéhoto karnevalu pod širým nebem, kde v atmosféře mužů a žen narvaných do těsných kraťasů, s plnými ústy bramborových čipsů při poslouchání něčeho z pódia, co mělo být označeno za závažné Boží slovo. Celá ta atmosféra mě přímo mrazila. Ale když přišlo pozvání z Vinipegu, cítil jsem, že je to Bůh, a navzdory svému rozhodnutí jsem jel.

Nepředpokládal jsem, že bych měl mluvit na hlavních shromážděních, ale pouze, jak bývá zvykem, třeba na ranních denominačních i nedenominačních charismatických skupinách. Byl jsem pozván promluvit na setkání baptistických charismatiků. Jak bych mohl odmítnout něco takového? A skutečně, tato setkání byla požehnaná. Večer, na generálním shromáždění, jsem zjistil, že sedím na pódiu, kde byl mezinárodně uznávaný kazatel. Zatímco všichni propukali do všeobecného veselí, já jsem tam seděl jako hromádka neštěstí. Byl jsem trýzněn a ubíjen některými z těch vynášených tvrzení. Převažující atmosféra, ve které publikum přijímalo ta slova, ve mně posilovala dojem, že to vše je "falešně emotivní". Neznám pro to lepší označení. Byla v tom umělost, náhražkovost a hrané objevování známých věcí. Bylo to nějak falešné, i když to byla pravdivá slova a byly používány správné termíny, jako např. fráze z Písma, které mluví o jednotě Těla.

Proč domácí církev není řešením

Why House Church Isn't the Answer

Wayne Jacobsen

  

Když mě ani po dvaceti letech nespočetných modliteb neopustily mé úzkosti, došel jsem k závěru, že Bůh mě buď ignoroval, nebo že jsem se modlil špatně. Dříve byl strach mým stálým společníkem. A upřímně řečeno, byl všechno jiné než veselým společníkem. Znovu a znovu mi svíral žaludek, když jsem to nejméně čekal a jeho bláznivé projevy mi nedovolovaly v noci spát.

Pokaždé, když se stalo něco, co jej způsobilo, jsem prosil Boha, aby situaci změnil, abych se nebál. Na takové modlitby mi odpověděl jen zřídka, pokud vůbec kdy. Nakonec jsem došel k závěru, že mým problémem nejsou okolnosti, ale můj strach. Mé modlitby se změnily. Přestal jsem prosit, aby se změnily okolnosti, ale místo toho jsem Boha prosil, aby ode mne vzal ten strach. Trvalo to asi deset let, než mi došlo, že takové modlitby jsou právě tak neúčinné. Boží zřejmá lhostejnost k mým žádostem mě nepředstavitelně frustrovala.

Tehdy jsem nevěděl, že před Bohem můj problém nespočívá v okolnostech, které působily můj strach, ani ve strachu samotném. Problém, který chtěl Bůh odstranit, spočíval v tom, že jsem Mu nedůvěřoval, aby ON mohl v mých situacích jednat a uskutečnit Jeho záměry. Sám jsem chtěl mít ve svých rukou kontrolu nad svým životem, abych sám dosáhl potřebného úspěchu, abych nakonec dokázal Bohu, i sám sobě, svoji hodnotu.

Strach byl jenom příznakem hlubšího problému, který Bůh chtěl odkrýt, a který chtěl uzdravit skrze jasnější zjevení. Chtěl mi ukázat, kým je ON a co ON chce ve mně uskutečnit. Mnozí z vás jste o této mé cestě četli v mé knize Milován!. Čím více mi Bůh ukazoval, jak je veliký a jak mne miluje, tím méně jsem měl co do činění s mými obavami. Ačkoli se mé okolnosti neměnily, rostla moje důvěra v Něho. Nyní už nechci, aby Bůh naplňoval moje představy, ale abych Jej každý den nechal žít Jeho život.

Svými nejlepšími schopnostmi jsem se snažil Boha přinutit k tomu, aby vyřešil nepravý problém. Pravá svoboda nespočívá v tom, že se situace přizpůsobí mým očekáváním, nebo že budou odstraněny mé úzkostné myšlenky. Bůh chtěl se mnou vytvořit vztah, ve kterém by moje srdce mohlo odpočívat, bez ohledu na to, jaké situace zrovna nastávají. Třicet let jsem se snažil jen o lacinou náhražku pravého řešení!

Podobně jednají mnozí lidé. Potom, co pochopili slabá místa a selhání mnohých církevních struktur, přiklonili se k domácí církvi jako k pravému způsobu života církve. Žel, tam budou pravděpodobně také zklamáni!

Vidění o meči a hadu

VISION OF THE SWORD & THE SERPENT

 -by L. Vere Elliott.

Koncem roku 1970 obdržel L. Vere Elliott následující vidění.:

Byl jsem uprostřed velkého shromáždění v kostele, jehož stěny a strop byly pokryty klenoty a různými ozdobami. Okna byla vyrobena z barevného skla (typická pro církevní katedrálu nebo kostel). Sál byl plný lidí, bohatí, chudí, někteří nemocní a zmrzačení, ale i němí a slepí. Všichni měli na rukou řetězy a nikdo nebyl volný (obraz na dnešní církve, lidé chodí do církve, ale nejsou svobodní).

V přední části sálu bylo velké pódium s kazatelnou na jedné straně a velkou klecí s velikým zeleným hadem uvnitř, na straně druhé. Nad místem kde stál řečník, byl na dvou řetězech ve vodorovné poloze zavěšen velký meč. Na pódiu sedělo asi osm nebo deset duchovních a všichni byli oblečeni do kněžských rouch. Seděli jeden za druhým, každý vždy o kousek výš nad tím před ním.

Tak ty už nechceš chodit do církve? 13. kapitola

Kapitola třináctá (Kapitola dvanáctá ZDE)                                                                                                Kapitola První ZDE

Setkání na rozloučenou

The Final Parting

Už z dálky jsem uviděl důvěrně známou postavu sedící na lavičce, tam, kde proběhl před více než třemi lety náš první rozhovor. Ráno mi totiž John zavolal a požádal mne, abych se s ním setkal večer v šest právě v parku, kde celý náš příběh začal. V autě jsem přemýšlel o všem, co jsem za ta léta s Johnem prožil a s úsměvem jsem jel vstříc dalšímu setkání s pocitem vděčnosti za Johnovu moudrost, která mi tak pomohla, ale zároveň i za jeho pochopení a určité slitování se mnou samým. Řada našich společných setkání vedla k tomu, že se můj vztah k němu začal podstatně měnit. Postupně mizela moje naléhavá počáteční potřeba zasypávat jej stále novými a novými otázkami. Jak čas běžel, užíval jsem si jednoduše a přirozeně jeho přátelství, jaké jsem doposud v životě nepoznal. Po každém setkání s Johnem jsem si uvědomoval, jak hluboce roste moje důvěra a oddanost Pánu.

Když jsem vystupoval z auta, ucítil jsem na tváři jarní vánek, který sem zavál příjemnou vůni citrusových plodů z blízké zahrady. Blížil jsem se k Johnovi, který vedl zanícený rozhovor s nějakým mladým mužem, jenž pravděpodobně nechtěl přerušit svůj pravidelný běh a proto poklusával na místě, zatímco spolu hovořili. Došel jsem až k nim, právě si podávali ruce a mladý muž hodlal dál pokračovat ve svém běhu. John vyskočil z lavičky, aby mě přivítal.

Jednota Těla

Blaine Cook 

"I kdyby tě všichni opustili, Já tě nikdy neopustím." 

Dříve, než je Mé Tělo jednotné, musí být přivedeno do NAPROSTÉHO SOULADU SE MNOU, dokonce musí být spojeno se MNOU jako s HLAVOU. Jako hlava řídí každý úd v těle, tak tomu musí být i v Mém Těle. A tato jednota musí být trvalá. Nesmí to být tak, že se nejprve sjednotí údy mezi sebou. Taková jednota nevydrží. Mnohokrát jsem rozbil spojení v Mém Těle, protože jednotlivé údy nebyly individuálně plně spojené se MNOU. Žádný úd se NESMÍ spoléhat na další údy, ale vedení a sílu musí přijímat od HLAVY. 

Světla v přicházející temnotě

Vidění 2007 

Chad 

5.5.2011 

V květnu 2007 jsem byl s několika lidmi na modlitebním setkání. Mé oči byly zaměřeny k finanční situaci, která v té době byla v USA. Nedávno jsem četl článek, který srovnával naši tehdejší situaci se situací ve dvacátých letech před tzv. Velkou krizí. Také jsem četl o mizení včel. Tyto věci se mě silně dotýkaly, ale ostatních v té skupině pravděpodobně ne. Rozhodl jsem se, že situaci se včelami předložím jako modlitební předmět. Byl tam taky jeden mladý muž, voják, který sloužil nedaleko našeho města tady na Aljašce. Moc jsem ho neznal. Bylo to po více než roce, kdy jsem si s ním domluvil schůzku a mluvili jsme o tom tehdejším modlitebním setkání. Dal mi opis toho, co si tehdy poznamenal do svého deníčku: 

Tak ty už nechceš chodit do církve? 12. kapitola

Kapitola dvanáctá (Kapitola jedenáctá ZDE)                                                                    Kapitola První ZDE
Velké shromáždění
The Great Gathering 

Uběhl už nějaký čas, co jsem naposledy stál na pódiu a mluvil ke spoustě lidí, kteří seděli poslušně v řadách. Cítil jsem se proto dost nesvůj, když jsem přijal pozvání pastora Bryce ze sboru v Cornerstone, abych promluvil k členům jeho sboru o své rostoucí víře a důvěře k Otci. 

Znal jsem Bryce jen letmo z několika dřívějších setkání pastorů, a proto mě jeho telefonát před dvěma měsíci dost překvapil. Řekl mi, že o mně slyšel dost zajímavých věcí, a proto by se chtěl se mnou setkat, abychom si pohovořili. Nevěděl jsem přesně, co vlastně zaslechl nebo co ho zajímá, ale pomyslel jsem si, že by mohlo být docela zábavné si to poslechnout. Po našem prvním setkání u oběda následovalo brzy několik dalších, ze kterých mi bylo stále více zřejmé, že zažíval podobné pocity zklamání a nespokojenosti se svým dosavadním křesťanským životem, jako já před několika lety. 

Tak ty už nechceš chodit do církve? 11. kapitola

Kapitola jedenáctá (Kapitola desátá ZDE)                                            Kapitola První ZDE
Povznést se
Taking Flight

Myslím, že to poslední, co jsem zahlédl předtím, než jsem musel zavřít oči, které mě hrozně pálily, byla rozradostněná Laurie, jež se náhle objevila. Podobný výraz na její tváři nevídám tak často, o to víc mě to překvapilo v tento den. 

Nemohl jsem se dočkat, abych znovu otevřel oči, a tak se přesvědčil, zda opravdu souhlasí, co jsem viděl. Předtím mi totiž pořádně slzely, když se mi větrem do nich dostal nepříjemný obláček kouře. S protáhlým obličejem jsem čekal jen na to, kdy bolest v očích poleví. Přes přivřené oči ke mně doléhaly zvuky okolí, smích a hovor asi 40 lidí, kteří zaplnili naši zahradu kolem grilu. Dříve než jsem stačil otevřít oči, ucítil jsem Lauriinu ruku na svém rameni a naslouchal, co mi šeptá do ucha. 

„Že neuhodneš, s kým jsem se právě bavila?“ pronesla poněkud škádlivě. 

David Wilkerson, Praha 2003

Prorocké kázání Davida Wilkersona, Praha 2003

Tak ty už nechceš chodit do církve? 10. kapitola

Kapitola desátá (Kapitola devátá ZDE)                           Kapitola První ZDE
Cesta k pravé důvěře
Won to Trust

To bylo zase ráno! 

Vůbec nic se mi nedařilo a v poledne jsem už z toho byl hodně zdeptaný. Převážnou část dopoledne jsem strávil telefonováním s Dianou. Přibližně měsíc poté, co John navštívil naši domácí církev, k nám Diana přišla, aby si s Laurie a se mnou promluvila o tom, jak se jí vede po aférce, kterou měla s naším tehdejším pastorem, a jaké v tomto směru svádí vnitřní boje. Vyprávěla nám tehdy, jak si chtěla za pomoci druhých znovu uspořádat svůj citový život. Zároveň dospěla k názoru, že je na čase, aby se s pastorem opět setkala a vzájemně si vše za mé přítomnosti vyříkali. Požádala mě, abych domluvil termín a abych tam šel s ní. 

Mou první reakcí tehdy bylo, jí co možná nejvíce pomoci, bez ohledu na to, jak trapné to pro mne může být. Netušil jsem ani, jak by taková schůzka měla konkrétně vypadat a kdy by k setkání s Jimem vůbec mělo dojít. Čím déle jsem o tom uvažoval, tím nepříjemněji jsem se v podobné roli cítil. Něco se mi nezdálo být v pořádku; nemohl jsem ale přijít na to, co přesně. Řekl jsem jí proto o svých pochybnostech a ona mi dala ještě trochu času, abych si to ujasnil. Ale teď, o dva měsíce později, se už na mě skoro zlobila za mé váhání, a začala mne obviňovat, že to jen odkládám, a že jí asi ani nechci pomoci.

Modlitba - Charles Stanley

Tak ty už nechceš chodit do církve? 9. kapitola

Kapitola devátá (Kapitola osmá ZDE)                         Kapitola První ZDE
Schránka pod jiným jménem

A Box By Any Other Name

„Ty si skutečně myslíš, že ten John je jedním z prvotních učedníků?“ zeptal se mě Ben a opřel se o gauč.

„Jak jsi jen přišel na tuhle myšlenku?“ zeptal jsem se. Stál jsem u okna a zadíval se opět do místnosti.

Ben se obrátil na Laurie, mou ženu, která se na mně šibalsky pousmála: „Dříve sis to myslel taky.“

„To zní ale přece jen trochu absurdně, nemyslíš?“ Ben se na mě podíval s úšklebkem. Vedli jsme s Benem domácí skupinku v té době, kdy jsem ještě působil ve svém bývalém sboru. Pak, když mě vyhodili, přišel za mnou s nápadem vytvořit domácí církev. Měl přirozené nadání, jak si někoho dobírat a já jsem neměl chuť ho v tom ještě podpořit.

Zbav se laodicejské dřímoty!

A.A. Ronshausen 

13.7.2011 

Velkým hříchem těchto posledních dní je laodicejská vlažnost, která se projevuje tím, že nejsme ani horcí, ani studení (Zjevení 3:13-15). Tou skutečnou bitvou není bitva o tento svět, ale bitva o církev. 

Tak ty už nechceš chodit do církve? 8. kapitola

Kapitola osmá (Kapitola sedmá ZDE)                                                Kapitola První ZDE

Lži, které jsou k ničemu

Unplayble Lies

Neměl jsem ani tušení, co bych si měl počít s informací, která se ke mně právě dostala. Konečně jsem měl v rukou něco proti svému bývalému pastorovi, ale vůbec jsem nevěděl, co bych s tím měl podniknout. Před rokem by to ale vypadalo jinak.

Všechno to vyšlo najevo během jednoho, spíše náhodného setkání v nákupním středisku. Jel jsem tam rychle, abych pro svou ženu ještě stihl koupit dárek k výročí svatby, a abych si tam dal něco menšího k obědu. Na půl druhou odpoledne jsem už totiž měl dohodnutý termín schůzky. Zatímco jsem u stolu v jídelně narychlo hltal cheeseburger, začetl jsem se do asi týden starého zpravodajského magazínu. Při tom, jak jsem obracel jeho stránky, pozvedl jsem poněkud hlavu a můj pohled padl na světle červené šaty poblíž mne. Zadíval jsem se ještě výš a spatřil důvěrně známý obličej, který jsem již delší dobu neviděl.

Pokořený! - Michael Boldea Jr.

V Písmu jsou určité pasáže, které mě pokořují, kdykoli je čtu. Mé srdce je drceno a lámáno, ale také přetéká radostí z věřících lidí, kteří byli před námi, a kteří pro Krista vytrpěli veliké věci, a kteří nepřijali vysvobození ze svých utrpení pro slavný důvod - získání lepšího vzkříšení z mrtvých. Vše, co by museli udělat, bylo zapřít Krista, vše co by museli udělat, bylo odvrátit se od jejich Pána Ježíše a jejich utrpení by skončilo, došlo by k usmíření s jejich rodinami a mohli by si opět užívat své teplé postele a život by šel dál. Vše, co měli udělat, bylo odejít od pravdy a byli by ušetřeni mučení nejhoršího druhu. Je to něco, co dnes dělají tzv. křesťané - ne proto, že by jejich životy byly v ohrožení, nebo že by museli trpět, ale protože podle jejich názoru je Kristova cesta už i tak příliš úzká, bez vzrušení a veselé zábavy. Protože v naší zemi zatím netrpíme a protože dosud nejsme pronásledováni ani nejsme mučeni pro víru, a protože vše, co máme a vše co každodenně dostáváme, považujeme za samozřejmé, odmítáme celým srdcem sloužit Kristu. Stále ještě odmítáme vydat se cele Jemu a v naší vzpouře vyhledáváme kohokoli, kdo nám nabídne snadnější cestu.

Tak ty už nechceš chodit do církve? 7. kapitola

Kapitola sedmá (Kapitola šestá ZDE)

Kdo si jámu kopá, špínu na druhé vrhá 

When You Dig a Hole For Yourself, You Have to Throw the Dirt on Someone

Doléhal ke mně ohlušující řev diváků z protější tribuny fotbalového stadionu. Aniž bych se otočil, věděl jsem, že to pro fotbalový tým mé staré školy nic dobrého nevěstilo. Otočil jsem hlavu a právě jsem zahlédl, jak se útočník z mužstva protihráčů, s jásavě zvednutýma rukama, smeknul přes brankovou čáru. Vzápětí na něj napadali ostatní spoluhráči, jeden přes druhého.

Povzdechl jsem si a s nechutí potřásl hlavou. Poté, když mé mužstvo ještě do poločasu vedlo 3:0 proti favorizovanému týmu, zahodilo obrovskou šanci své vedení ještě zvýšit. Nejednalo se o běžné utkání. Byla to přece soutěž o bronzový pohár mezi dvěma nejznámějšími gymnázii města, a tato soutěž nabyla za 45 let svého trvání až téměř bájných rozměrů. Vítěz dostával obrovský bronzový zvon, trofej, která byla vyrobena ze zvonu, dříve zavěšeného ve staré věži původního gymnázia. Také se tím pyšnil po celý rok.

Pro absolventy školy nebylo nic důležitějšího, než v posledním roce vyhrát zvon, a bývalí žáci jako já, po tom prahli stejně tak. V posledních šesti letech obhajovalo pohár mužstvo soupeře, byla to pro nás ponižující série porážek. Doufal jsem jen, že tento večer se to konečně obrátí v náš prospěch. První poločas začal slibně, ale uvědomoval jsem si, jak se v takovém zápase může karta rychle obrátit.

Tak ty už nechceš chodit do církve? 6. kapitola

Kapitola šestá  (Kapitola pátá ZDE)

Laskavý Otec, nebo dobrá víla?

Loving Father or Fairy Godmother?

Od té doby, kdy jsem Johna naposled viděl na břehu jezera Nellie, uplynuly téměř dva měsíce, mně to však připadalo jako věčnost. Shromáždění sboru, jež se konalo po našem setkání, se stalo mým Waterloo. Doufal jsem, že můj přítel, pastor a šéf přijde k rozumu a na tomto setkání, nebo aspoň krátce potom, řekne pravdu. Ale tak tomu bohužel nebylo. Pohodlí lži bylo pro něj cennější než naše přátelství, jež jsme doposud udržovali. Byl jsem ohromen!

Před setkáním mi dal ultimatum: buď budu zastávat jeho verzi, nebo si mohu hledat práci někde jinde. Byl jsem již téměř tak daleko, že bych přikývl, ale pak jsem nedokázal lhát v jeho prospěch. Pokoušel jsem se tak dobře, jak to šlo, ho posunout do příznivějšího světla, a řekl jsem, že jsem sice myslel, že koncert schválil, ale že jej asi také nepochopil. Jeho pichlavý pohled mi dal pak najevo, že má strategie nevyšla. Příští ráno mi vynadal. Obvinil mě ze zrady našeho přátelství a požadoval, abych nejpozději do konce toho dne odstoupil. Ještě než se mohl nadechnout k odpovědi, vytáhl jsem ze svého notesu připravenou výpověď.

„Jsem tebou tak zklamán“, řekl a přitom se mi nepodíval do očí. Pokračoval: „Měl jsi takové velké možnosti, a nyní jsi to všechno zahodil! Proč to všechno?“

Tak ty už nechceš chodit do církve? 5. kapitola

Kapitola pátá (Kapitola čtvrtá ZDE)

Láska s háčkem 

Lowe With a Hook 

Přišel jsem sem, abych získal odstup od celé této záležitosti, ale ve skutečnosti jsem všechno přinesl s sebou. Má hlava nebyla snad ani minutu prosta toho, co se zrovna doma odehrávalo. Citově to ve mně vřelo hlubokým zklamáním a hněvem; Proti tomu toto krásné okolí nemohlo nic učinit.

Jezero Nellie je jedním z mých oblíbených míst na světě. Nellie leží ve vysokém pohoří Sierra na konci pěší cesty dlouhé osm kilometrů, jež se téměř rovným směrem šplhá do kopce. Je to horská túra trvající dvě a půl hodiny a zřídka se stává, že tady někoho potkám, i uprostřed léta. Nyní začínalo září a toto krásné odpoledne jsem měl jezero jen pro sebe.

Jezero je sice malé, ale vždy jsem tady chytil dostatek nádherných duhových pstruhů. Mimo to, je to jediné místo, na kterém jsem chytal ryby, jež se chovají jako ryby na obálce jednoho rybářského časopisu. Když je dostanete na háček udice, skákají přímo z vody, v zoufalém pokusu uvolnit se z háčku, a opět moci volně plout. Přirozeně jsem si jistý, že v tom zažívám více radosti než ty ryby.

Světla v přicházející temnotě - vidění 2007

Chad

V květnu 2007 jsem byl s několika lidmi na modlitebním setkání. Mé oči byly zaměřeny k finanční situaci, která v té době byla v USA. Nedávno jsem četl článek, který srovnával naši tehdejší situaci se situací ve dvacátých letech před tzv. Velkou krizí. Také jsem četl o mizení včel. Tyto věci se mě silně dotýkaly, ale ostatních v té skupině pravděpodobně ne. Rozhodl jsem se, že situaci se včelami předložím jako modlitební předmět. Byl tam taky jeden mladý muž, voják, který sloužil nedaleko našeho města tady na Aljašce. Moc jsem ho neznal. Bylo to po více než roce, kdy jsem si s ním domluvil schůzku a mluvili jsme o tom tehdejším modlitebním setkání. Dal mi opis toho, co si tehdy poznamenal do svého deníčku: