27. října 2012

Tak ty už nechceš chodit do církve? 12. kapitola

Kapitola dvanáctá (Kapitola jedenáctá ZDE)                                                                    Kapitola První ZDE
Velké shromáždění
The Great Gathering 


Uběhl už nějaký čas, co jsem naposledy stál na pódiu a mluvil ke spoustě lidí, kteří seděli poslušně v řadách. Cítil jsem se proto dost nesvůj, když jsem přijal pozvání pastora Bryce ze sboru v Cornerstone, abych promluvil k členům jeho sboru o své rostoucí víře a důvěře k Otci. 



Znal jsem Bryce jen letmo z několika dřívějších setkání pastorů, a proto mě jeho telefonát před dvěma měsíci dost překvapil. Řekl mi, že o mně slyšel dost zajímavých věcí, a proto by se chtěl se mnou setkat, abychom si pohovořili. Nevěděl jsem přesně, co vlastně zaslechl nebo co ho zajímá, ale pomyslel jsem si, že by mohlo být docela zábavné si to poslechnout. Po našem prvním setkání u oběda následovalo brzy několik dalších, ze kterých mi bylo stále více zřejmé, že zažíval podobné pocity zklamání a nespokojenosti se svým dosavadním křesťanským životem, jako já před několika lety. 


Byl to pro mě šok. Když jsem ho tehdy poznal, byl začínajícím pastorem pro mládež a od té doby to dotáhl až na staršího sboru. Jeho sbor rychle rostl, neboť k němu přecházeli lidé z jiných dvou velkých sborů, které utrpěly tím, že z nich odešli oblíbení pastoři. Z jednoho odešel pastor do většího sboru a z druhého musel odejít v důsledku nějakého skandálu. Cornerstonský sbor se pak stal úspěšným místem pro evangelikály široko daleko nejen díky strhujícímu a občas i humornému stylu kázání, které Bryce předváděl, ale i kvůli oblibě hudebníků, kteří doprovázeli bohoslužby téměř na profesionální úrovni. Mívali v neděli až tři bohoslužby v poměrně velké budově a začali dokonce uvažovat, že postaví větší, protože lidí stále přibývalo. Myslel jsem si, že právě na to bude Bryce patřičně ješitný. 

Ukázalo se, že nebyl. Při našem prvním setkání mi řekl, že se blíží k okamžiku jistého duchovního odumření, a že si zároveň dělá v tomto směru starosti i o členy svého sboru. Stále větší organizační nároky plynoucí s rostoucího společenství začaly postupně pohlcovat jeho pravý vztah k Bohu. „Docházím k závěru, že není přímá úměra mezi úspěchem mé služby a stavem mého vlastního vztahu k Bohu. Vypadá to dokonce tak, jako bych měl svá nejlepší kázání v době, kdy sám selhávám ve vztahu k Bohu. Pomalu si začínám myslet, že služba ve sboru je místem, kde se sám před Bohem skrývám.“ 

Řekl dále, že by rád opět našel své dřívější nadšení pro Boha, které ho do této služby přivedlo, ale že neví, jak na to. Když se druhým ve sboru svěřoval o svém duchovním hladu, ujišťovali ho, že vlna úspěchu, na které se právě nese, je přece důkazem Božího požehnání, a že na své pochyby by neměl dát. Na chvíli to pomohlo, ale jeho osamělost a vnitřní zápas se stále sílícími pochybnostmi nakonec převážily a vehnaly ho do pocitu hněvu a deprese. Většinu z těchto pocitů zanechával za zdmi svého domova, kde se mu rodina stávala zázemím, aniž by ostatní cokoliv zpozorovali. 

Ani jeden z nás dvou neměl tušení, k čemu by tato situace mohla ještě dále vést, ale oba jsme věděli, že cesta, po které se vydal, bude znamenat riziko. Zdůrazňoval, že v žádném případě se nespokojí s ničím menším, než s opětovným získáním pravého vztahu k Bohu. Dokonce mě pak požádal, zda bych nemohl promluvit při nedělních bohoslužbách v jeho sboru. 

Bylo právě po bohoslužbě. Laurie a já jsme se s Brycem rozloučili a šli jsme cestou k parkovišti, které osvětlovalo jasné odpolední slunce. Několik zbývajících okolostojících lidí mi děkovalo za to, že jsem dnes mezi ně přišel. A tu jsem ho uviděl. Od parkoviště přicházel John s šibalským úsměvem ve tváři. Objali jsme se a připadalo mi, že Laurie je ještě více než já potěšena, že ho opět vidí. Upřímně řečeno, bylo mi ale trochu trapné, že ho potkávám právě tady. 

„Copak ty tu děláš?“, zeptal jsem se. „Nech mě hádat“, dodal jsem ironicky, „zrovna jsi spadl s nebe na tohle parkoviště, když jsi mě tady uviděl.“ 

„Ne, není na tom nic tak zvláštního, jak by se mohlo zdát. Včerejší večer jsem strávil s Dianou a Jeremym. Do rukou se mi dostaly jejich noviny, a v nich jsem si přečetl, že tu máš dnes kázat. Tak jsem si řekl, že bychom se mohli setkat. Je to jen pár minut, co mě sem přivezli. Zdá se mi, že oba jsou už na tom dobře.“ 

„Řekl bych, že víc než dobře. Nikdy jsem ještě nebyl svědkem toho, že by dva lidé jako oni tak rychle rostli ve svém vztahu ke Kristu. Máme z toho radost, že je můžeme na této cestě provázet.“ 

„Řekli mi dokonce, že opět navázali styky s Jimem a jeho ženou. Těší mě, když Bůh přináší pravé smíření, i když tomu předcházejí velká zklamání a bolesti.“ 

„Tak to je vynikající zpráva“, vpadla do řeči Laurie, „ale divím se, proč nám neřekli, že přijedeš do města.“ 

„Také to nevěděli“, pousmál se, a mně bylo jasné, co tím myslí. 

Zeptal jsem se ho, zda bychom ho mohli pozvat k jídlu, ale odpověděl, že nemá tolik času. Za pár minut sem někdo pro něj přijede z Los Angeles. „Tak si aspoň promluvme tady, dokud to půjde“, řekl John a vedl nás na parkoviště, kde pod stromy bylo příjemné místo k posezení u stolku s jídlem. Když jsme tam přicházeli, zaslechl jsem nad sebou křik divokých husí. Podíval jsem se k nebi a zahlédl jich na tucet v krásné sestavě letky, která směřovala na jih. Byl nádherný podzimní den. Za chvilku nato následovalo další hejno v podobném seskupení. 

„Tak čím to, že jsi právě tady?“, zeptal se John. 

„Přistihl jsi mě“, řekl jsem a žertem jsem zvedl ruce jako bych se vzdával, „bratříčkuji se s nepřítelem.“ 

„Tak to nemyslíš přece vážně“, pousmál se John, „aspoň doufám, že ne.“ 

„Ne, to ne. Ale když jsem se tady na to připravoval, říkal jsem si, co by sis o tom asi myslel, že budu právě tady. Existují lidé, kteří tyto instituce srovnávají s egyptským zajetím Izraelitů. Nejsem si jist, jestli nepatříš k lidem, kteří mají podobný názor.“ 

„Ne tak úplně“, odpověděl John a zasmál se. 

„Jak k tomu vlastně došlo, že jsi tady?“ 

Vylíčil jsem Johnovi, jak došlo k mému setkání s Brycem, jak mě pozval, abych tady promluvil. 

„A jaké to tady bylo?“ otázal se John. 

„To by ses musel zeptat spíše lidí ze zdejšího sboru.“ 

„Bylo to úžasné“, dodala Laurie, „dokázal je v jednom okamžiku přimět k smíchu a v příštím k pláči, když mluvil o tom, co znamená žít v Otcově lásce.“ 

„Ale bylo to pro mne docela trapné, Johne. Dříve by mi to tak nepřišlo, ale dnes už se mi zdá ta forma, v jaké to tady probíhá, dost neúčinná.“ 

„Proč myslíš?“ 

„Podobně jsem to sice i já takto praktikoval celá léta, Johne, ale dnes si nemyslím, že by to příliš přispělo k tomu, aby to lidem pomohlo naučit se žít ve skutečné svobodě s Pánem. Jistě se dá i tímto způsobem pár semínek pravé víry zasít, ale jen zřídka se stalo, že někdo došel k Pravdě. Po určité době zůstávají lidé ve skutečnosti k tomu úplně hluší. Dokonce i tehdy, když něco slyší, co je hodně osloví a ovlivní, většinou pak v průběhu všedních dnů na to zapomenou a vracejí se ke svému dosavadnímu způsobu života. Oproti tomu vše, co jsme si my dva mezi sebou řekli, vedlo ke skutečné změně mého způsobu myšlení i života. Vím, že to nebylo jen v obsahu těch slov, která jsi říkal, ale hlavně v tom, kdy jsi mi je říkal. Co jim propůjčilo tolik síly, nebylo jen to, že ses snažil zodpovědět mé otázky v době, kdy jsem sám se sebou bojoval, ale i v tom, že jsi mi kladl patřičné otázky, které mne vedly k pochopení mé situace. Nevím, zda se něco podobného dá docílit formou kázání lidem.“ 

„To přirozeně ne, ale to neznamená, že by to, co jsi tu dnes vykonal, nemělo vůbec cenu. Vše, co v tomto směru děláme, má svůj význam, ale jak jsi sám řekl, nebylo to dnes na tomto místě to nejdůležitější. Z dlouhodobého hlediska nepomáhá způsob bohoslužby, asi jako byla ta dnešní, prožívat lidem pravý život s Pánem, a ani je to nevede k hlubšímu pochopení evangelia, alespoň však docházejí k závěru, že Bůh skutečně existuje.“ 

„Sama vím, že v jednom takovém společenství jsem našla trochu pravdy a také svou touhu po Bohu“, dodala Laurie. 

„A naplnilo to tam tvou touhu po Bohu, Laurie?“ 

„Občas jsem si myslela, že ano. Když se ale ohlédnu zpět, a víc se nad tím zamyslím, tak mě to plně neuspokojovalo a nakonec vedlo k určitému pocitu zklamání. Měla jsem touhu poznat Boha jiným způsobem, než mi to umožňovalo pojetí oficiální církve, která je všeobecně chápána spíše jako nějaká instituce. Možná to ale přispělo nakonec k pocitu, že je to i moje chyba. Myslela jsem si totiž, že jsem vše správně nepochopila a také, že jsem v tom sboru nevyvinula dostatečné úsilí.“ 

„To se stává, když se nějaká instituce pokouší dělat něco, co nedokáže. Pokud jen koná bohoslužby a přicházejí stále další lidé, dospěje pak k tomu, že i když na začátku byl dobrý úmysl, odchýlí se nakonec od pravého duchovního života v Kristu. Nabízí jen jeho iluzi tím, že organizuje život ve sboru tak, aby sice lidé měli poučení a zážitky, ale ve skutečnosti nedokáže lidem správně poradit, jak mají žít ve spojení s Pánem svůj každodenní život plný problémů a starostí. 

Jedním z nejpodivnějších úkazů na křesťanství je, že se často v různých společenstvích uzavírá samo do sebe a vytváří jakousi instituci. Ale kdo by chtěl dobrovolně a rád vyrůstat v sirotčinci? Lidské srdce ve své přirozenosti touží po rodině. To je přece ono místo, kde se děti dovídají vše podstatné o sobě, o svých nejbližších, odkud také odcházejí do světa s poučením, jak se mají chovat, aby ve světě obstály. Ale instituční pojetí křesťanství se jeví více jako ten sirotčinec, kde se vše točí jen kolem prospěchu celku. Člověku se tam nejlépe vede, když dodržuje pravidla. Tímto způsobem nás však Pán Ježíš k Otci nevede. K pravému spojení s Bohem potřebuje člověk rodinu, bratry a sestry, které má vždy kolem sebe, když je potřebuje, takže nemusí čekat na nějaké plánované setkání nebo konferenci.“ 

„Právě tím jsi mi hodně pomohl. Připadá mi, jako bys byl vždy u mě právě ve chvílích, když jsem tě potřeboval, a to i tehdy, když jsi se mnou reálně nebyl, kdy bych to velmi uvítal. Pomáhal jsi mi poznávat, jak mám jít za tím, co mi Bůh klade na srdce. Celkově jsi mi pomohl najít cestu, jak kráčet s Pánem. Svůj život spojený s Pánem Ježíšem bych už za nic jiného nevyměnil.“ 

„Ani já ne“, dodala Laurie, „ale k čemu jsou pak tyto instituce vůbec dobré?“ 

„Možná k tomu, aby všichni ti, kteří jsou spojeni s náboženstvím, byli natolik zaměstnáni dodržováním pravidel, že už nebudou mít sílu k tomu, aby nakazili křesťanstvím zbytek světa“, řekl jsem s afektovanou ironií v hlase. 

„Tak to by nebyl tak špatný nápad“, smál se John spolu se mnou, ale rychle se vrátil k vážnému tónu. Obávám se ale, že je to trochu složitější. Biblická výuka ve sborech jistě napomáhá zasévat dobrá semínka, stejně tak jako například tento sbor může napomoci k vytvoření dobrých vztahů mezi lidmi, kteří se vydali na společnou cestu. To vše jistě Bůh použije k užitku. Ovšem tato mince má i svou druhou stranu. Časem může být institucionální pojetí zneužito a požadavky, které jsou kladeny na členy společenství, aby se přizpůsobili, pak nabudou převahy nad ostatním užitkem. Pokud k tomu dojde, povzbuzuji lidi k tomu, aby z takového sboru raději odešli. I tak však platí, že i některé z těchto sborů mohou zůstat na relativně zdravých základech. Atmosféra rodiny, lásky a vzájemného sdílení se ale může dostat do rozporu s institucionálními požadavky a je řada sborů, kde se to již stalo. Vzpomínáš si ještě na svá první léta ve tvém bývalém sboru?“ 

„Já si na to také pamatuji!“, zareagovala Laurie a její tvář se opět rozjasnila. „Takže všechno tam také nebylo špatné?“ 

„Určitě ne. Obvykle tomu tak bývá, že když se utváří nová skupinka, zaměřuje se více na Pána, než na institucionální požadavky společenství. Ale časem se počáteční nadšení pro Pána dostane do pozadí, když prosté přání následovat Pána Ježíše podkopají finanční problémy a snaha po navyklém chodu a pořádku. Rutina pak otupí vztahy, a pokud samotné nároky provozu pohltí velmi mnoho energie, směřuje takové společenství ke stále větší duchovní bezvýznamnosti.“ 

„Myslíte si, že Bůh se na to skutečně dívá tímto způsobem?“ Postřehl jsem, že se John právě zadíval někam za má ramena, ale sám jsem nezpozoroval, že by se k nám ještě někdo připojil. Pak jsem se otočil a uviděl jsem za sebou stát Brycea. 

„Už jsi tady dlouho?“, zeptal jsem se. 

„Právě jsem přišel. Když jsem přicházel ke svému autu, viděl jsem, že tady sedíte, a tak jsem si říkal – je to tam skutečně ten slovutný John?“ 

Přisvědčil jsem mu a představil je navzájem. 

„Mohu se k vám přidat? Právě v tomto bodě mám i já mnoho pochybností.“ 

„Budeme jen rádi“, přizval ho John a trochu si poposedl, aby mu udělal vedle sebe místo. 

„V posledních několika měsících jsem se s Jakem několikrát sešel a byly to vždy skvěle prožité hodiny. Líbí se mi, jak v něm Pán působí“, řekl Bryce. 

„Myslíš?“ 

„Znal jsem Jakea před lety jen povrchně. Tehdy jsem žil v domnění, že se na lidi kteří nemají stejný názor jako on, dívá svrchu. Pak se ke mně donesly jisté fámy o tom jak odešel ze svého sboru, a že pak už nehledal jiný sbor. Tenkrát jsem si pomyslel, že se také stal obětí svého povolání ve službě. Před několika měsíci jsem zaslechl jeho jméno častěji v rozmluvách lidí, a to, co jsem slyšel, se mi začalo líbit. Pak jsem mu zavolal, abychom se sešli a byl jsem překvapen. To nebyl ten starý Jake, kterého jsem dříve znal. Hodně se změnil a vše o čem mluvil, odpovídalo mým vnitřním prožitkům a představám. 

Čím déle ale následuji Pána Ježíše, tím méně mě to vede k tomu, abych všem těm požadavkům tady vyhověl“, řekl a ukázal směrem k vysoké budově, která zářila ve slunci. „Když pomyslím na rostoucí počet členů sboru, ke kterému tady dochází, nevede to vůbec k nějakému mému uspokojení. Čím více lidí k nám přichází, o to víc se mi zdá, jako bychom se vnitřně vyprazdňovali. Je to výborné místo, kam se dá dobře schovat – člověk tam může pravidelně přicházet a cítit se dokonce požehnán. Přesto si říkám, že i tak se nám tady podařilo několik dobrých věcí a snad to mě udržuje, že tady nadále zůstávám. Ale mám zase období, ve kterých se trápím pochybnostmi. Rád bych toho všeho tady zanechal a odešel, kdybych si byl jistý, že je to z Božího pohledu skutečně tak bezvýznamné, jak jsi o tom před chvilkou mluvil.“ 

„Nechápej mě prosím tě špatně. Nemyslel jsem, že bys ty nebo tady ti lidé byli pro Boha bezvýznamní. Tak tomu není. Tou bezvýznamností jsem měl na mysli, že pro Boha nejsou důležité nějaké instituce, ale že Mu jde o člověka, o lidi. Chce je poznat, a právě proto si přeje, aby měli mezi sebou pravé společenství. Po celý jejich život je bude k takovému společenství zvát.“ 

„Takže nemáš problém s tím, o čem jsem tu mluvil, Johne?“, zeptal jsem se s dávkou ulehčení. 

„Samozřejmě, že ne, Jaku. Nemám problém jít tam, kam chodí Bůh, a určitě bude i tady přítomen, aby k sobě zval lidi.“ 

Bryce pokračoval: „Když se ovšem podívám na celou činnost, která tu probíhá, a na všechny peníze, které do toho dáváme, pak duchovní plody, které tu vznikají, jsou dosti slabé. Noví lidé sem nepřicházejí proto, aby poznali Boha. Noví lidé přicházejí z jiných sborů, které se potýkají s problémy. Neznám tu nikoho, kdo by šel stejnou cestou jako Jake. Je tu jen několik lidí, kteří sdílejí mou touhu po Bohu, ale jsme tím vším ostatním tak zaměstnáni, že už nám na to podstatné nezbývá čas.“ 

Bryceův hlas přeskakoval vnitřním napětím, jak jsem to již u něj několikrát pozoroval, kdy bojoval sám se sebou. 

John stiskl Bryceovi ruku: „Ani tomu nemůže být jinak. Pokud lidé najdou zalíbení v podobném zaběhnutém stylu bohoslužeb a jsou na něm duchovně závislí, neuvědomí si, že tento způsob je bude omezovat. Stane se pouhou náhražkou za skutečný život v Kristu a může jen vytvořit klamnou představu Božího společenství, neboť vše je pak založeno na zásadě, že lidé konají jen to, co je potřebné, aby takovou instituci udrželi v chodu.“ 

„Nemohlo by se to ale zlepšit? Jsem vnitřně rozpolcený mezi svou zodpovědností, pokusit se toto společenství znovu duchovně obnovit, nebo okamžitým přáním ho opustit. Ani jedno z toho se mi nezdá být dobrým řešením. Pochybuji, že se ten sbor dá ještě změnit, respektive že já bych toho byl schopen. Jsou tam již i takoví lidé, kteří začali zpochybňovat mé schopnosti sbor vést, třeba už jen proto, že otevřeně hovořím o svých vnitřních zápasech. Také vlastně nemám tušení, čím bych se měl pak živit, kdybych skutečně odešel.“ 

John se po jeho slovech na chvíli odmlčel a ani já jsem k tomu nic neřekl. Uvědomil jsem si, že to je pro něj zásadní otázka, se kterou vnitřně bojuje. Neměl jsem na ni odpověď a napjatě jsem čekal, co John řekne. Během chvilky mlčení jsem opět zaslechl křik divokých husí, vzhlédl jsem k nebi a viděl, jak velké hejno směřuje na jih, aby se připojilo k husám, které tím směrem již předtím odletěly. 

„Co mám dělat? Mám to pokládat za zlo a od něj utéct? Nebylo by lepší, kdyby lidé jako Jake mi tu byli na blízku, aby trochu snížili množství těch, kteří dále chtějí sloužit jen instituci?“ Usmál se na mne, jelikož jsme již o tom dříve vedli diskusi. Dokonce se mě tenkrát zeptal, zda si umím představit, že bych se mohl stát jeho spolupracovníkem. 

„Již 2000 let se lidé pokoušejí církev reformovat, ale vždy se stejným výsledkem: vytvoří nový systém, který má nahradit starý, ale průběhem času se ukáže, že se stane jen náhražkou dosavadního. Povšiml sis, že těm, kteří sdílejí tvou touhu po změně, však chybí opravdové zanícení pro obnovu a reformu dosavadní institucionální církve?“ 

„Ano, toho jsem si povšiml. Mám dojem, že lidé, kteří se zdají být duchovně na výši a kterých si vážím, se nechtějí příliš podílet na mé snaze něco změnit. Jsem tím dost zklamán. Prakticky to znamená, že ve vedení sboru máme lidi, kteří příliš dobře Boha neznají, ale zato mají své pevné přesvědčení, jak bychom naše společenství měli organizovat.“ 

„To by ti mělo něco napovědět.“ 

„Napovídá mi to asi, že nejsou ve skutečnosti tak duchovně na výši jak jsem si myslel, když nejsou ochotni mi v mém úsilí pomáhat.“ 

„To je asi jedna z možností, ale třeba by raději chtěli věnovat svůj čas tomu, aby pomáhali jiným, než aby vedli nekonečné diskuse ve staršovstvu.“ 

„Toho jsem se také trochu obával“, poznamenal Bryce s trpkým úsměvem, který prozrazoval určité zklamání. „Tím vlastně zůstává sbor v rukách lidí, kteří opravdově nepoznali Boha, a s těmi lze těžko pracovat na zásadních změnách.“ 

„Vzniká tu problém. V církvi chápané jako instituce jde spíše o to, získat osobní moc a umět se prosadit ve společenství, než o duchovní růst. Takže těm, kteří chtějí skutečně poznávat Boha a růst v Pánu, takto pojatá církev nemůže vyhovovat.“ 

„Jsou chvíle, kdy si nejsem jistý, jestli mám vůbec věnovat své dary a schopnosti k tomu, abych pomáhal udržovat v chodu něco, co je sporné zda vůbec přináší užitek Božímu Království. Navíc mě to poměrně dost okrádá o čas, který bych mohl jinak trávit s dětmi ve své rodině.“ 

„Pociťuješ to tak?“ 

„Já možná ani tak ne, ale moje žena to už tvrdí delší dobu a snad má i pravdu. Navíc, z čistě lidského hlediska, mě všechny ty záležitosti a činnosti sboru tak pohlcují, že to, co se děje v mé vlastní rodině, už ani sám pořádně nevnímám.“ 

„Určitě není chybou, že nasloucháš své ženě, ale důležitější pro tebe je více naslouchat Pánu Ježíši. Bryci, já to vidím tak, že se pokoušíš učinit rozhodnutí o své budoucnosti podle nějakých uznávaných zásad, místo toho, abys prostě naslouchal Božímu slovu. Ptám se tě: Žádá tě Pán, abys zde zůstal, nebo tě žádá o to, abys odsud odešel?“ 

„Doufal jsem, že mi vyjmenuješ aspoň pár zásad, jež by mi mé rozhodování ulehčily.“ 

„To bych tě přece připravil o možnost, abys sám mohl prožívat, jak Bůh vkládá svou vůli do tvého srdce“, odpověděl John s přátelským pousmáním. „To nikdy! Jde přece o záležitost mezi tebou a Pánem. Když budeš Jeho vůli spolu s Ním postupně objevovat, přispěje to k tomu, aby tvůj vztah k Otci rostl. Nehledej sám správnou nebo špatnou odpověď na otázky, které si kladeš, jinak bys musel třeba odsoudit druhé, kteří to dělají jinak než ty. Je možné, že si Pán přeje, abys tu zůstal, abys zdejší lidi měl v lásce, a abys je svou touhou po Bohu povzbuzoval.“ 

„A nebo je deprimoval“, dodal Bryce. 

„To může vést k obojímu“, zasmál se John. „Možná také ale Pán chce, abys odsud odešel a učinil poznání, že se o tebe sám postará tak, jak si to ani neumíš představit. Sám nemám tušení.“ 

„Právě v tom mám největší pochybnosti. Prostě to nevím. Každý den váhám, zda odejít nebo ne, podle momentální nálady a okolností, které zrovna v ten den prožívám.“ 

„Proto by ti pomohlo, kdybys svůj pohled odvrátil od nálad a okolností, a abys ho zaměřit na Pána. On tě vším provede a zároveň s Ním dojdeš k Jeho cíli.“ 

„Nevím“, posteskl si Bryce a potřásl hlavou. „Možná mám jen obavy z toho, že bych ztratil zaměstnání a peníze pro rodinu.“ 

„Opravdu jde o to?“, zeptal se John. 

„Bylo by neupřímné, kdybych řekl, že o to nejde. Získal jsem pro tuto práci vzdělání a nevím, jestli bych se nějak jinak uživil.“ 

„To by ses divil, jaké poslání pro tebe Otec připravil a jak tě sám zaopatří. Jediné, co máš učinit, je to, abys Mu své obavy předal a požádal Ho, aby ti ukázal pro tebe cestu.“ 

„To jsem už také udělal, dokonce tisíckrát“, odvětil Bryce a opět potřásl hlavou. 

„Pak k tomu ještě asi nedozrál čas“, řekl jsem ke svému vlastnímu překvapení a zahlédl jsem, jak se John na to usmál a opatrně přikývl. 

„Co to znamená, Jaku?“ 

„Část cesty spočívá v tom, že budeš dělat to, co On ti ukáže. Máš přece k němu důvěru, tak Ho nechej konat. Kdyby tě požádal, abys už dnes odešel, věděl bys, že tak máš učinit i přes své obavy. Pokud ti ještě nedal pokyn, tak čekej. Nepřestávej Ho milovat a každý den Ho následovat. Měl by ses s radostí naučit tomu, jak v Něm spočinout, to znamená, dělat to, o čem víš, že bys měl dělat a nedělat to, co je ti jasné, že dělat nemáš. To bylo i pro mne největším, ale zároveň někdy bolestným poučením, které mě přivedlo nakonec k tomu, že mě Bůh plně osvobodil.“ 

„Já bych ale přece jen rád uslyšel odpověď na to, co je správné nebo nesprávné“, projevil Bryce svou skepsi. 

„To bychom rádi uslyšeli všichni“, řekl jsem a projevil tak určité pochopení pro to, z čeho plynula Bryceova skepse. „Alespoň dokud neuvidíme Pánovo rozhodnutí ve skutečnosti. Bude to přece Jeho rozhodnutí, ne tvoje, a pak to bude jasné nám všem.“ 

„Prostě se Ho ptej, se kterými lidmi se máš dát na cestu“, navrhl John. „Nesnaž se volit to, co bys ty sám chtěl nebo o čem se domníváš, že by bylo pro tebe nejlepší. Následuj své stále rostoucí přesvědčení, které ti bude Pán postupně klást do tvého srdce.“ 

„Nakonec se to nemusí projevit ani jako tvé rozhodnutí; někdy mohou za tebe rozhodnout i druzí“, dodal jsem. 

„Ano, Pán často jedná i tímto způsobem“, přisvědčil John. 

„Co tím myslíš?“ 

„Například já sám jsem se nerozhodl, že odejdu z vedení svého bývalého sboru, ale byl jsem vypuzen, vzpomínáš si, Brycei?“ 

„To nezní zrovna pěkně“, poznamenal Bryce ironicky. 

„Jake má pravdu“, řekl John, „mnohdy vůbec nevíme, co Bůh zamýšlí, neboť vzniknou následky událostí, které se teprve odehrají, a je dost lidí, jejichž životy mohou být pak ovlivněny tvým životem.“ 

„To by znamenalo, že skutečně existuje cesta, kterou pro nás Pán Ježíš den za dnem připravuje a vkládá ji do našich srdcí a mysli“, zauvažoval Bryce. 

„Ano, tak tomu je, Brycei, a když se jednou naučíš žít tímto způsobem, nebudeš se už chtít vrátit zpět. Pán Ježíš je skutečně tak dobrý, že ti ukáže, kudy se vydat, zvláště tehdy, když se rozhodneš plnit Jeho přání a ne své vlastní, které se ti může zdát na první pohled lepší nebo jednodušší.“ 

„Například, když považuji za důležitější své finanční zabezpečení, než nadšení pro víru“, zamumlal si Bryce sám pro sebe, ale tak, že to slyšeli i ostatní kolem. 

„To je asi osobně nejobtížnější. Občas to bývá označováno jako protestantská pracovní etika“, žertem poznamenal John. 

„Tak mnoho jsem ze sebe už vydal v tomto sboru, že nevím, Johne, jestli bych byl schopen odejít, i když bych věděl, že to Pán ode mne požaduje“, pronesl sklesle Bryce. 

„Chápu, že to nevíš. Budeš ale překvapen, co jednou uděláš, až ti bude jasné, kterou cestou máš jít. Jednoho dne budeš mít třeba možnost tvořit mnohem cennější dílo, než o které se snažíš tady.“ 

„Ale co bych měl zatím teď dělat, dokud v tom ještě nemám jasno?“ 

„Jdi dál za svou touhou po Bohu. Snaž se být přitom k sobě co nejvíc upřímný. Měl bys dělat každý den to, co cítíš, že ti Pán klade na srdce.“ 

„A co, když se tím dostanu do určitého rozporu, který může vyvolat konflikt?“ 

„Jaký máš na mysli?“ 

„Nevím přesně. Setkal jsem se ale již s jistou nespokojeností, že nedostatečně motivuji lidi k pomoci při práci s dětmi ve sboru. Když je vedu k tomu, aby se především spoléhali na Boha, domnívá se druhý pastor, že vlastní práci vlastně zanedbávám.“ 

„Věř mi, že to sám dobře znám“, odpověděl John poněkud posmutnělým hlasem, „ale musíš Pána následovat, i kdyby to mělo vyvolávat kolem tebe konflikty. Buď nadále vlídný a plný pochopení ke každému, ale kvůli rozporům nejdi do kompromisů, které by měly zachovat za každou cenu klid ve sboru. Vůbec nevím, jak to nakonec všechno s tebou dopadne, ale počítej s tím, že se to odehraje různými způsoby, o kterých dnes nemáš ani ponětí.“ 

„Ale to by mě také mohlo úplně odrovnat.“ 

„To by mohlo. Ale pokud Ho chceš skutečně následovat, máš snad jinou volbu? Když půjdeš za svou touhou po Bohu, bude tě tato cesta formovat a připraví tě Brycei na všechno, co tě čeká. Především ti dodá odvahu.“ 

„V případě, že bych měl nakonec přece jen odejít, mám pak také vyzývat ostatní k odchodu?“ 

„Proč, k čemu by to bylo dobré?“ 

„Abych je zachránil a ukázal jim pravou cestu.“ 

„Odkázat je na Ježíše je vždy užitečné. Ale říci lidem, aby odešli, to je problematické. Co by se bylo stalo, kdyby ti něco podobného řekl Jake před pěti lety?“ 

„Pomyslel bych si, že to je takový rebel, který chce jen rozštěpit sbor a nechtěl bych s ním mít nic společného.“ 

„Pochybuji, že by ti to tenkrát bylo pomohlo. Vedlo by to možná k tomu, že by to vše cenné, co v tobě Bůh za posledních pět let vykonal, bylo z tvé strany přijímáno spíše negativně.“ Bylo vidět, že se Bryce na chvíli hluboce zamyslel. „Vidíš Brycei, že každá pravda má svůj čas. Pokud někomu sdělíš pravdu v době, kdy na ni ještě není připraven, můžeš ho tím spíše odradit, i když by tvé úmysly byly jakkoli dobré.“ 

„Jak mám poznat, že lidé ještě nejsou na pravdu připraveni?“ 

„Přece si sám nemyslíš, že by stovky lidí byli na pravdu připraveni ve stejný den nebo dokonce ve stejném čase,“ zasmál se hlasitě John, což přimělo Bryceho rovněž k smíchu. 

„Tomu rozumím, ale jak se to má s jednotlivými lidmi?“ 

„O to musíš požádat Pána Ježíše, aby ti to ukázal. On ti pomůže poznat, zda je dotyčný připraven na pravdu nebo zda to ještě musíš odložit. Dbej na to, abys měl na mysli vždy jen to nejlepší pro každého z nich. Jde o to, abys někoho nevyužil jen pro potvrzení svého vlastního rozhodnutí, přičemž bys ho nutil ke stejnému názoru jaký máš ty. To prostě nefunguje. Zároveň si dobře všímej toho, na jaké otázky se lidé ptají. To by ti mělo pomoci poznat, zda jejich touha po Bohu roste. Právě s Jakem mám tu zkušenost, že jsem mu začal sdělovat Boží pravdy a pak jsem sledoval, jak si s nimi uměl poradit. Když mně naslouchal a snažil se ptát na podrobnosti, zasvěcoval jsem ho do tajů Božích pravd stále dál. Když jsem pozoroval, že jeho zájem neproniká dál, na nějakou dobu jsem zanechal svého úsilí! Snažil jsem se mu pomoci službou a neměl jsem zapotřebí, abych si sám něco dokazoval.“ 

Jeho odpověď mě překvapila a ptal jsem se sám sebe, co mi uniklo, jelikož jsem nepochopil, kam tím vlastně míří. Napadlo mě také, zda právě proto Pán Ježíš často hovořil v podobenstvích a metaforách, aby lidem lačnícím po Boží pravdě umožnil rychleji proniknout k její samotné podstatě, aniž by tím odradil ty, kteří ještě nebyli ve víře tak daleko, aby to byli schopni také hned pochopit. Říkal jsem si, že se na to budu muset ještě blíže podívat. 

„Nakonec to bude asi tak: Pokud chci najít sbor, který odpovídá tomu, co říká Bible, musím dosavadní sbor buď změnit anebo z něj odejít.“ 

„Nebo přestat takový sbor hledat.“ 

„To myslíš opravdu vážně?“ 

„Pokud budeme chápat společenství jako nějakou instituci, nebude takový sbor nikdy obsahovat vše, co má tvořit pravou církev. Proto nemá cenu hledat sbor podle toho, jak je organizován coby instituce, ale hledat společenství, ve kterém je na prvním místě vztah mezi věřícími a Bohem a věřícími navzájem. Nový Zákon nám říká zcela jasně, co patří mezi priority takového sboru: Pán Ježíš jako jediná hlava a středobod všeho, vzájemné povzbuzování věřících mezi sebou, rovněž vedení, jež bere v úvahu nejen celé společenství, ale i jednotlivce a zároveň široká účast všech na společně sdílené svobodě tak, aby všichni rostli v Kristu.“ 

„Podobně, jak to mám já s Jakem?“ 

„Přijdou také jiní, které ti Bůh daruje, pokud Ho budeš jednoduše následovat“, dodal John. „Někteří ti budou na tvé cestě pomáhat, jiným budeš pomáhat na jejich cestě ty, ale většinou to bude tak, že budete společně sdílet život v Kristu.“ 

„Ale kdybychom zorganizovali sbor tak, aby to odpovídalo touze po Bohu, kterou máme…“, Bryce se náhle odmlčel, jakoby přemýšlel, jak má tuto větu dokončit. S hlavou poněkud sklopenou pak tiše pronesl: „Nebo je snad organizace a uspořádání sboru v rozporu s touhou po Bohu?“ 

„Ne, tak tomu není. Ne všechno je na organizaci a uspořádání sboru špatné. Jednoduchá organizace, která nám umožní, abychom mohli společně sdílet život v Kristu, může přece přinést velký užitek. Problémem se to může stát, když se organizace a uspořádání sboru dostanou příliš do popředí, takže se stanou náhradou za potřebnou závislost všech členů sboru na Pánu Ježíši.“ 

„To tedy znamená, že nemusím hledat dokonalý sbor nebo se pokusit takový vytvořit?“ 

„Tak jak jsi to řekl, bych ti mohl dát za pravdu. Ale Pán Ježíš už přece vytvořil dokonalé společenství bez poskvrny. Patří do něj také každý z tohoto místa a všichni věřící na celém světě, kteří rostou všichni společně v Kristu. Je ale také v pořádku, když bereš v úvahu, jak se tato církev každodenně projevuje. Nepokoušej se ale do společenství dostat něco, co bys chtěl sám kontrolovat. Tak to prostě nefunguje. Pán Ježíš pokládal Církev již za danou skutečnost, a nechtěl po svých následovnících, aby ji teprve začali budovat. Kristova Církev roste všude kolem nás, ale ty to prostě jen nevidíš, protože zatím nemáš přímo před očima její nádheru a velikost, která se projeví.“ 

„Mohu to nějak změnit?“ 

„Existuje jen jedna cesta – zůstat soustředěn plně na Pána. Tam, kde zaujímá Pán Ježíš první místo, vzniká společenství jednoduše a nádherně. On sám tě postaví ve Své Církvi tam, kde to pokládá za nejdůležitější. Tak, jak bude růst Tělo Kristovo, jednoho dne zjistíš, že jsi obklopen lidmi, kteří chtějí společně a vědomě žít v Jeho společenství. Člověk může jen žasnout, když se to děje, ale přesto musíš svůj zrak stále upírat jen na Pána. Dokonce i ty skupinky, které měly na začátku Pána ve středu svého dění, se někdy lehce ocitají v pokušení začít organizovat život společenství vlastními silami, až téměř k duchovní smrti. Když Pán Ježíš přestává být středem našeho úsilí, pak se prakticky začne vytrácet naše spojení s Jeho Tělem.“ 

„Vůbec nevím, co mám na to říct.“ Na Bryceově tváři se jasně odrážely stopy jeho vnitřního boje. „To se skoro vymyká všemu, co jsem se doposud učil. Moje výuka směřovala k jednomu: udržovat kontrolu. Cítím se teď neschopný žít ten život, o kterém je tu řeč.“ 

„Na tom jasně vidíš, jak nás má tento systém ve své moci.“ John potřásl hlavou s pochopením pro Bryceův vnitřní boj. „Jde o systém, o kterém se domníváme, že bychom jej mohli přivést k životu naší vlastní iniciativou a snahou. To je také důvodem, proč tento systém nemůže přinést život, po kterém toužíš. Pravý život najdeme jen ve společenství s Pánem.“ 

„A jen tehdy, když se vzdám kontroly.“ 

„Nebo jen iluze, že něco kontroluješ, Brycei“, řekl jsem. „Nejtěžším poučením na této cestě pro mě bylo, když jsem zjistil, že jsem vlastně tu kontrolu neměl ve svých rukou. Pouze jsem se to domníval.“ 

John seděl mlčky, takže jsem pokračoval: „Pravé společenství je něco, co se nedá vlastními silami vytvořit. Je to něco, co nám Bůh daruje.“ 

„Ale není to pak v úplném rozporu skoro se vším, co jsem tu zatím vykonal?“ 

„Myslíš?“, odvětil tázavě John. 

„Začínám si to myslet. Jsme až příliš zaujati vlastními představami. Nemanipulujeme lidmi sice otevřeně, ale vlastně nic z toho, co děláme, nevede lidi přímou cestou k životu podle Písma. Sice stále o tom mluvíme, že chceme, aby tak lidé žili, ale v konečném důsledku jde vždy o to, aby sbor rostl a měl úspěchy. Neučíme lidi, aby se úplně jednoduše a prakticky spoléhali na Boha, spíše aby hledali jistotu, že jsou součástí všeho toho, co tady společně konáme.“ 

„Pak je snad načase vést život sboru konečně jinak“, podotkl John. 

Bryce se na chvíli uklidnil: „Je mi jasné, že to nejlepší, co za takové situace můžeme vytvořit, je ještě hodně vzdáleno cestě, po které se vydal Jake. Když společně zpíváme, říkáme tomu „chvály“, a když se společně sejdeme, říkáme tomu „společenství“, to vše v přesvědčení, že stačí už jen, když tak činíme, bez ohledu, zda to prožíváme i v našich srdcích. Vedli jsme lidi k tomu, aby závazně a pravidelně chodili na naše shromáždění a aktivně se na nich podíleli, přičemž jim dáváme pocit uznání už jen proto, že přišli.“ 

„Bez ohledu zda Pána skutečně poznávají, nebo ne“, řekl jsem. 

„Přesně tak! K tobě jsem, Jaku, měl v posledních měsících bližší vztah, než ke komukoliv jinému, koho tady již léta znám. Vím, že k tobě, Jaku, mohu být upřímný, pokud se týká mých přání a tužeb, a přitom se necítit být odsuzován. Zdá se mi, že lidé zde hledají spíše vedlejší pohnutky.“ 

„Svoboda, která dává možnost být upřímný a zároveň za něco velkého bojovat, je klíčem k pravému přátelství“, řekl John. 

„Tady jsme se o to pokoušeli tím, když jsme lidem říkali, že to je jejich povinnost chodit pravidelně na naše shromáždění a do některé z našich skupinek.“ 

Uvědomil jsem si, že to už je skoro věčnost, kdy jsem takhle taky uvažoval. „Jak by pouhé povinnosti mohly vytvářet pravé vztahy, Brycei? Povinnosti se zdají být zapotřebí tehdy, když skutečný život sboru je bez ducha. Pokud lidé žijí skutečně v Kristu, využívají každou příležitost, aby byli s ostatními bratry a sestrami ve společenství. Není to něco, co by cítili, že musí dělat, ale něco, bez čehož si už nedovedou představit svůj život.“ 

„Právě v tom se to vždy projeví, nemám pravdu? Když usilujeme o to, žít v Kristu, pak se vyřeší i ostatní záležitosti. Když tomu tak není, nebude naše touha po Bohu naplněna, bez ohledu na to, co vše jiného pro to děláme.“ 

„Zcela určitě. On je tou příčinou, která nás dává dohromady a žádné povinnosti nebo závazky to nemohou nahradit.“ Když jsem to říkal, bylo mi to jasnější, než kdykoliv předtím, kdy jsem o tom uvažoval. „Stále více jsem přesvědčen o tom, že Církev, kterou Pán Ježíš buduje, staví do stínu jakékoliv lidské pokusy ji kopírovat.“ 

„Máš tím na mysli, že neexistuje možnost, abychom se jako Boží lid shromažďovali tak, aby to odpovídalo představě novozákonního sboru?“ 

„Ale ano, existuje jedno shromáždění, které tomu odpovídá“, řekl John s jistotou, jež mě zcela překvapila. 

„Opravdu? Tak to mě zajímá“, řekl jsem. 

Bylo to ve chvíli, kdy naši pozornost zaujal křik divokých husí, jejichž hejno prolétalo nad blízkými stromy. Zatajil se nám až dech, když jsme pozorovali, jak se neustále mění tvar hejna, které nabíralo směr na jih. 

„Pochopili jste to!“, řekl John a usmál se, když jsme svůj pohled od nebes sklopili opět k zemi. 

„Co jsme měli pochopit?“ 

„Tady vidíte to shromáždění. Všechny husy letí na jih, kde je teplejší podnebí. Není důležité, se kterou skupinou každá z těch husí právě letí, ale je důležité, že všechny společně letí tím správným směrem.“ 

„Znamená to snad, že bychom snad všichni měli letět na jih?“, zeptal se Bryce, jenž nepochopil, co tím John myslel. 

„Asi se domníváš, že naše shromáždění by mělo být setkáním, kde by nám mělo jít o to, najít ten nejlepší způsob, jenž by zaručoval výsledek, který běžné setkání samo o sobě zaručit nemůže. Měl bys ale vědět, že Pán Ježíš trvale kolem sebe shromažďuje své stádo oveček. Všude na světě procházejí křesťané zkušeností, že jejich touha po Bohu přesahuje jakékoliv jiné lidské touhy, a že každá náhražka, kterou vyzkoušeli, je vede ještě k většímu zklamání. Když jsou ale plně soustředěni na Pána, rostou v Něm každým dnem stále více, a zároveň docházejí k poznání, že je vnitřně naplňuje jít společně s ostatními ve společenství s Ním stejnou cestou. Divoké husy letí společně v osvědčeném a měnícím se tvaru hejna ne proto, že by jim to někdo uložil, ale proto, že tento společný způsob letu nadlehčuje tíhu každého jednotlivce tak, aby všechny mohly doletět včas ke svému cíli.“ 

John obrátil svůj pohled opět k obloze, stejně tak i my, abychom pozorovali tentokrát čtyři různá hejna, která směřovala na jih. „A všechna tato hejna doletí společně na určené místo. To je přesně to, co Pán Ježíš stále chtěl – stádo, které směřuje k Němu. Přitom nese každý nejen své břemeno, ale i část břemene druhých, kteří jsou na cestě k Bohu. 

Pak jde o skutečné, pravé shromáždění. Nezáleží na tom, kdy, kde a jak se setkáte, ale na tom, aby se každý z vás svým srdcem co nejvíce přiblížil k Pánu a vytvořil tak s Ním společenství. Pokud se vám to podaří, nepůjdete po této cestě dlouho sami. Budete nacházet jiné, kteří jdou stejným směrem, a na této společné cestě si pak budete všichni navzájem pomáhat. Právě proto škodíte sami sobě, pokud hledáte lidí, kteří chtějí svá setkání organizovat jen určitým způsobem, a nebo pokud hledáte věřící, kteří jsou ve všem úplně stejného smýšlení jako jste vy. Každý člověk, se kterým se na této cestě setkáte, ať už věřící nebo nevěřící, ať už člen nějakého sboru nebo člověk žijící mimo křesťanské společenství, se může stát vaším budoucím poutníkem na této cestě. Pokud se všichni budete navzájem milovat tak, jak si to Pán přeje, budete se společně účastnit toho pravého velkého shromáždění. 

Cíl ale zůstává stejný, je jím přece Pán! Cílem proto nemůže být ani způsob a organizace našich setkávání nebo plnění nějakého předem stanoveného programu, ale ani zajištění osobního výdělku nebo vlastního hmotného zabezpečení.“ 

Všichni jsme mlčeli, ačkoliv v každém z nás doznívala Johnova slova. Bylo mi jasné, že to, co právě vyslovil, bylo mnohem důležitější, než jsme si v této chvíli uvědomovali. Setrvali jsme ještě chvíli v tichém rozjímání a přitom jsme přihlíželi tomu, jak se divoké husy v dálce pomalu ztrácejí z našeho pohledu. 

„Já vlastně stále ještě nevím, co udělám“, postěžoval si Bryce s trochu nuceným úsměvem, který prozrazoval nejistotu. 

„Ty to ale přece už jistě víš“, řekl John rozhodným hlasem, ale zároveň s milým úsměvem. 

„No ano, vím“, opětoval úsměv Bryce. „Stačí následovat Ho každý den! Jak jednoduše to zní, ale přitom právě v tom spočívá skutečná svoboda, že to je tak?“ 

„Ano, je to tak. A nejlépe se ti to bude dařit, když se zcela otevřeš pro všechno, co Bůh v tobě chce učinit. Není Jeho záměrem, aby to bylo pro tebe obtížné. Jeho snahou je, abys dosáhl Božího Království a mohl jej plně prožívat. Působí to i jemu radost, když tě k sobě vede, není to namáhavá povinnost a nejde o prázdné sliby.“ 

Po těchto slovech přijelo na parkoviště auto, které mělo odvézt Johna do Los Angeles. Když John odcházel, obrátil se na mě Bryce se slovy: „Teď už vím, proč ho máš tak rád, Jaku.“ 

„S nikým podobným jsem se ještě nikdy v životě nesetkal.“ 

„Já také ne, Jaku, já také ne.“ 

Překlad: Veverka http://sotva.blogspot.cz