Kdo si jámu kopá, špínu na druhé vrhá
Doléhal ke mně ohlušující řev diváků z protější tribuny fotbalového stadionu. Aniž bych se otočil, věděl jsem, že to pro fotbalový tým mé staré školy nic dobrého nevěstilo. Otočil jsem hlavu a právě jsem zahlédl, jak se útočník z mužstva protihráčů, s jásavě zvednutýma rukama, smeknul přes brankovou čáru. Vzápětí na něj napadali ostatní spoluhráči, jeden přes druhého.
Povzdechl jsem si a s nechutí potřásl hlavou. Poté, když mé mužstvo ještě do poločasu vedlo 3:0 proti favorizovanému týmu, zahodilo obrovskou šanci své vedení ještě zvýšit. Nejednalo se o běžné utkání. Byla to přece soutěž o bronzový pohár mezi dvěma nejznámějšími gymnázii města, a tato soutěž nabyla za 45 let svého trvání až téměř bájných rozměrů. Vítěz dostával obrovský bronzový zvon, trofej, která byla vyrobena ze zvonu, dříve zavěšeného ve staré věži původního gymnázia. Také se tím pyšnil po celý rok.
Pro absolventy školy nebylo nic důležitějšího, než v posledním roce vyhrát zvon, a bývalí žáci jako já, po tom prahli stejně tak. V posledních šesti letech obhajovalo pohár mužstvo soupeře, byla to pro nás ponižující série porážek. Doufal jsem jen, že tento večer se to konečně obrátí v náš prospěch. První poločas začal slibně, ale uvědomoval jsem si, jak se v takovém zápase může karta rychle obrátit.