Kdo si jámu kopá, špínu na druhé vrhá
Doléhal ke mně ohlušující řev diváků z protější tribuny fotbalového stadionu. Aniž bych se otočil, věděl jsem, že to pro fotbalový tým mé staré školy nic dobrého nevěstilo. Otočil jsem hlavu a právě jsem zahlédl, jak se útočník z mužstva protihráčů, s jásavě zvednutýma rukama, smeknul přes brankovou čáru. Vzápětí na něj napadali ostatní spoluhráči, jeden přes druhého.
Povzdechl jsem si a s nechutí potřásl hlavou. Poté, když mé mužstvo ještě do poločasu vedlo 3:0 proti favorizovanému týmu, zahodilo obrovskou šanci své vedení ještě zvýšit. Nejednalo se o běžné utkání. Byla to přece soutěž o bronzový pohár mezi dvěma nejznámějšími gymnázii města, a tato soutěž nabyla za 45 let svého trvání až téměř bájných rozměrů. Vítěz dostával obrovský bronzový zvon, trofej, která byla vyrobena ze zvonu, dříve zavěšeného ve staré věži původního gymnázia. Také se tím pyšnil po celý rok.
Pro absolventy školy nebylo nic důležitějšího, než v posledním roce vyhrát zvon, a bývalí žáci jako já, po tom prahli stejně tak. V posledních šesti letech obhajovalo pohár mužstvo soupeře, byla to pro nás ponižující série porážek. Doufal jsem jen, že tento večer se to konečně obrátí v náš prospěch. První poločas začal slibně, ale uvědomoval jsem si, jak se v takovém zápase může karta rychle obrátit.
Když jsem se opět obrátil k prodejnímu stánku, zahlédl jsem mně důvěrně známou postavu, nahnutou přes zábradlí a dívající se na hřiště. Z místa, kde jsem stál, jsem těžko rozeznával, zda jde skutečně o něho, neboť dotyčný byl oblečen do nadměrně velkého kabátu a na hlavě měl teplou vlněnou čepici. Když otočil hlavou a zadíval se na výsledkovou tabuli, teprve pak jsem poznal jeho profil. Co ten tady dělá?, pomyslel jsem si.
Abych to zjistil, opustil jsem své místo ve frontě. Přistoupil jsem zezadu k němu a dotkl se jeho ramen.
„Copak tu děláš?“ ptal jsem se, a také jsem si položil otázku, zda si to jaksi naplánoval, avšak, když se podíval přes rameno, aby zjistil, kdo se ho dotkl, vypadal skutečně překvapeně. Úsměv mu přeletěl přes tvář. Otočil se a objal mne: „Jaku, rád tě zase vidím. Doufal jsem, že tady budeš.“
„Nepředpokládal jsem, že jsi fotbalový fanda“, odpověděl jsem a ukázal jsem hlavou směrem k hřišti.
„Vlastně nejsem, ale je mi jasné, že dnes večer v Kingstonu snad nemůže být nikdo, kdo by u toho nechtěl být. Něco takového jsem ještě nikdy nezažil: ohňostroj před začátkem utkání, a tak pobláznění diváci.“
„Je to rivalita plná vášní. Dokonce známé sportovní noviny o tom již referovaly. Každý vždy na tento zápas přináší všechny možné zvonky a píšťalky. Co tě přivádí do města?“
„Navštívil jsem tu pár lidí a doufal jsem vlastně, že jednoho z nich potkám právě tady. Jak se vede Andreee?“
„Od té doby, kdy jsi se v posledním měsíci za ni modlil, se již nezadýchává. Jsem ti tak vděčný.“
„To je úžasné. Vede se ti také lépe?“
„Jde to. Sice nemohu říci, že je všechno v pořádku, ale skutečně jsem si vzal k srdci, co jsi mi naposledy říkal, Johne. Prosil jsem Boha o to, aby mi pomohl a dal znát, jak velmi mne miluje, i tehdy, kdy to okolnosti komplikují. Z finančního hlediska to vychází jen tak tak, ale zažil jsem už, kdy nám Bůh několikrát pomohl neobvyklým způsobem.“
„Jak například?“
„Stále ještě pracuji v realitní kanceláři, ale nejde to jak by mělo. Mezitím mne lidé žádali, abych jim pomohl při malířských a zahradnických pracích, na které nemají čas. Někteří lidé mi dokonce dávali větší dárky, aby nám pomohli přežít. Nechtěl jsem je vlastně přijmout, ale dárci říkali, že jim to na srdce kladl sám Bůh. Pokaždé jsme ty nabízené věci skutečně použili.“
„Není On úžasný?“
„On to nechá dojít téměř do úplného konce, když už se mě ptáš. Před několika týdny jsem také prodal první průmyslovou budovu. Až budou všechny formality vyřízeny, bude to velká pomoc.“
„Prostě si vzpomeň, že On se nestará o zítřejší den, protože všechno již promyslel. Zve tě, abys s Ním prožíval radosti okamžiku, abys reagoval na to, co ti klade k nohám. Možnost svobody následovat Ho prostě tímto způsobem, změní mnoho stránek tvého života. On tě, Jaku, miluje a chtěl by, abys žil v této jistotě, aniž bys musel všemu porozumět.“
„Myslím, že už něco z toho mohu sám vidět. Četl jsem stále dokola osmou kapitolu dopisu Římanům, abych zjistil, co chtěl Pavel vlastně říci. Zdá se, že Pavel svou víru v Boží lásku odvozuje z toho, co On dokončil na kříži. Na základě toho, co o tom věděl, zdá se, že již nepochyboval o Boží lásce, byť by okolnosti k němu byly sebekrutější. Kříž jsem stále považoval za věc spravedlnosti, nikoli lásky, aspoň z hlediska Božího pohledu. Vím, že Ježíš nás tak velmi miloval, že pro nás zemřel, ale nebyl to Bůh, jenž nás tím vším nechal projít? Jestliže On svého vlastního Syna neušetřil, jenž byl přece nevinný, jak by pak svou lásku mohl prokazovat mně?“
„Dopouštíš se běžné chyby. Příliš mnoho lidí vidí v kříži jen akt Boží spravedlnosti. Aby Bůh uspokojil svou potřebu po spravedlnosti, uložil svému Synovi nejvyšší možný trest, a tím utišil svůj hněv, abychom my z toho vyšli bez trestu. To je snad dobrá zvěst pro nás, ale co to vypovídá o Bohu?“
„To mi dělalo stále potíže. Pochopil jsem sice, co mi kříž ukazuje, jak velmi mě Ježíš miluje, ale jistě jsem tím nezískal Boží přízeň.“
„Ale tak Bůh kříž nevidí, Jaku. Svým hněvem nevyjádřil, jak velmi si hřích zasluhuje potrestání, nýbrž se stal jen prostředkem k tomu, aby hřích a hanba byly vymíceny. Smysl kříže, jak Pavel píše, byl v tom, že Bůh chtěl, aby Jeho Syn se sám stal hříchem, aby v lidském rouše hřích mohl odsoudit a z lidského pokolení jej vyhladit. Jeho cílem nebylo jen umožnit, aby byl hřích odpuštěn, nýbrž aby byl zničen, abychom mohli žít ve svobodě.“
„Jak jen Jej mohl Bůh nechat tím vším projít?“
„Nesmíš vycházet z toho, že Bůh onoho dne jenom z dálky přihlížel. Byl přítomen v Kristu a smířil svět se sebou samým. To je něco, co spolu učinili. Nebyla to oběť, kterou by Bůh vyžadoval, aby nás mohl milovat, nýbrž oběť, kterou si Bůh sám pro sebe připravil, pro to, co jsme potřebovali. Vyskočil vpřed jako divoký kůň a dostal nás takto do bezpečí. Byl rozdrcen vahou našich hříchů, abychom my mohli být z nich vykoupeni. To je neuvěřitelný příběh.“
„A takový, který bych rád lépe pochopil“, odvětil jsem a pokračoval: „Myslím, že teprve začínám zjišťovat, jak velmi mě církev svedla z cesty.“
„Skutečně?“
Již častěji jsem zažil, že John tímto způsobem odpovídal zpětně otázkou. Většinou přitom široce otevřel oči a v jeho hlase se ozval smích.
John pokračoval: „Nemyslím, že církev lidi svádí z cesty. Snad to dělají ti, kteří vedou nějaké náboženské instituce, ale my si to nesmíme plést s tou Církví, jakou Bůh vidí.“
Když použil tyto pojmy, trochu mě zmátl, ale zůstal jsem věrný tématu: „Několik dní po našem posledním setkání jsem se viděl s Benem Hopkinsem. Byl dříve mým spolupracovníkem v jedné domácí skupince, kterou jsem vedl, než jsem byl ze sboru v centru města vyhozen. On objevil něco, co nazývají domácí církví, a také na internetu o tom našel množství informací. O tomto víkendu s ním společně jednu takovou církev začínám.“
„Skutečně?“ zeptal se John a zdálo se, že je tím zřetelně méně nadšený, než bych si myslel.“
„Ano. Nezačalo to tak všechno? První věřící se přece setkávali tu a tam ve svých domovech. Nevytvářeli žádné velké organizace. Neměli žádné kněžstvo z povolání, jež by všechno vedlo. Měli prostě jako bratři a sestry mezi sebou společenství. Něco takového jsem hledal od té doby, co jsem se stal křesťanem. Již tehdy jsem byl toho názoru, že náš pohled na církev přináší podle všeho více problémů, než jejich řešení.
To je dosud jediná odpověď na tyto otázky, která mě kdy tak nadchla. Zdá se, že na celém světě jsou tisíce lidí, kteří naše tradiční formy sborů vzdali, a nyní se pokoušejí opět objevit život, jakým žila kdysi prvotní církev. Mnozí to nazývají Božím hnutím závěrečné doby, aby svou církev vyčistili.“
„A bude to prostě probíhat tak, že se lidé budou scházet ve svých domech, tak to myslíš?“
Jeho zdánlivý cynismus mě překvapil: „Tak jaký máš názor?“
„Nepochop to mylně, Jaku. Pokusit se nacházet cesty, které jsou více zaměřeny na vztahy mezi lidmi, aby bylo možno sdílet život s jinými věřícími, je tím správným směrem. Když se ovšem setkávání přesouvají do nějakého domu, nenastane tím ještě všechno to, po čem toužíš.“
„To je známo. Jsme skupinou pěti rodin, které by chtěly založit domácí církev a skutečně se zaměřit na samotné společenství. V sobotu večer se poprvé setkáme. Nechtěl bys přijít?“
„Rád bych se podíval, co děláte, ale nebudu ve městě tak dlouho, Jaku.“
V tomto okamžiku se z davu lidí vyhoupla známá tvář a zamířila ke mně. Od té doby, co jsem svůj sbor opustil, mám ve zvyku pozorně si prohlížet a posuzovat lidi kolem sebe. Šířilo se o mně tolik lží, že jsem pak už neměl chuť vůbec se tím zabývat. Bob, z rady starších našeho sboru, který byl po nějakou dobu se mnou ve výboru, kde se sestavovala výroční zpráva o činnosti církve, byl právě jedním z nejhorších původců různých fám a drbů. Právě, když jsem zadoufal, že mě neuvidí, se naše pohledy setkaly. Ve snaze být zdvořilý jsem mu podal ruku: „Ahoj, Bobe, jak se daří?“
Podíval se rozmrzele na mne, otočil se a zmizel opět rychle v davu. Cítil jsem se jako hlupák, že jsem mu podal ruku a zrudl jsem studem, když jsem zpozoroval, že John to všechno viděl.
„Tohle nesnáším“, řekl jsem a otočil jsem se opět směrem k hřišti. Také John se obrátil. Postavil nohu na dolní příčku zábradlí a položil svůj loket na příčku horní.
„Od té doby, kdy jsem opustil sbor, zažívám stále to samé. Lidé, kteří byli blízkými přáteli, se odvracejí, jako by mě nikdy vůbec neznali. Bob a já jsme byli velmi dobří přátelé. Tehdy jsem mu pomáhal, když se svou ženou procházel obtížným obdobím, a nyní mě už ani nepozdraví“. S nechutí jsem potřásl hlavou a dodal: „A to ještě není to nejhorší.“
„Ne?“
„Cítím se, jako bych byl nemocný, když lidé, o kterých jsem si myslel, že to jsou moji přátelé, se ode mne odvracejí a dělají, jako by mě neviděli. Ale to je aspoň poctivější než to, co dělají jiní, kteří mě pomlouvají za zády, a pak na veřejnosti ke mně běží, objímají mě a usmívají se, jako by se nikdy nic nestalo. Před krátkou dobou jsem potkal na jedné svatbě starého pastora. Rozběhl se ke mně, objal mě a předstíral, jako bychom byli nejlepšími přáteli. Přitom se stále díval kolem sebe, aby se ujistil, že ostatní si toho všimli, jak je laskavý. Chtěl jsem ho odstrčit, ale věděl jsem, že by to vypadalo nehezky.“
„To je neuvěřitelně zarmucující, že ano?“
„Zarmucující? Řekl bych, že je to úplně zavrženíhodné.“
„To si z jeho jednání pocítil?“
„Nemluvil jsem o pohrdání z jeho strany, nýbrž ze své!“
„Stejně tak já, Jaku. Opovržení ze strany druhých ti nemůže uškodit v ničem, když se neúčastníš jejich hry.“
„O jaké hře to mluvíš?“ v tomto okamžiku jsem uslyšel křik z protější tribuny, čímž byla opět má pozornost odvedena ke hřišti, právě ještě včas, abych viděl s ostatními, že se míč po dalším dlouhém výkopu opět dostal k protihráčům, kteří s ním rychle směřovali k brankové čáře.
„Zase to zpackáme“, nespokojeně jsem si zabručel. Tak to zase asi budu muset další rok zažívat ten pocit ponížení, že naše škola opět prohrála.
„To je ta hra, právě tady ta! Tvá osobní hodnota závisí na tom, co padesát gymnazistů na tomto hřišti udělá, nebo neudělá. Nacházíš se uprostřed hry, a proto se cítíš tak špatně, když lidé nevědí, jak se k tobě mají stavět.“
„O čem to vlastně mluvíš, Johne? Tady jde přece jen o fotbal. Já naproti tomu mluvím o lidech z masa a krve.“
„Já také. Zda svou cenu upneš na padesát lidí tady venku nebo na nějakou lež, kterou o tobě někdo šíří, tak je to téměř to samé.“
Když soupeřův tým dosáhl dalšího bodu, věděl jsem, že nám hra doslova vyklouzla z rukou.
„Kromě toho, nejde i tak o férovou hru“, řekl jsem.
„Nejde?“
„Ne. Právě ten hráč, který úspěšně přispěl ke všem gólům, měl vlastně hrát za nás. Patřil do našeho obvodu, ale pak se přestěhoval, když nastoupil na gymnázium. Je to pravděpodobně nejlepší sportovec, kterého kdy město mělo. Povídá se, že probíhaly v zákulisí trenéra podivné obchody, aby právě tento hráč mohl hrát za ně. Trenér mu slíbil po absolvování školy, že mu zajistí stipendium na jedné velké univerzitě.“
„A to skutečně víš?“
„Každý to ví, Johne. Říká se dokonce, že nyní má problémy s drogami, a že škola to tutlá, aby za ni nadále mohl hrát. Pravděpodobně vyhrají v příštím roce regionální mistrovství.“
„Mluvíš o Craigu Hansenovi, že jo?“
„Ty ho znáš?“
„Znám jeho otce poměrně dobře. To je ten muž, se kterým jsem snídal, když jsem tě tehdy asi před rokem potkal v té kavárně. Nemyslím, že máš správné informace. Craig je skvělý kluk a mohu tě ujistit, že drogy nebere.“
„Přesto nás ale opustil.“
„Zdá se, že nemáš ani zdání o tom, co se skutečně odehrálo. Když byl v osmé třídě, zemřela mu matka, a jeho otec musel zanechat podnikání. Proto si již také nemohli nadále ponechat svůj dům a museli se přestěhovat k rodině otcovy sestry. Neměli pak možnost ho neustále převážet na druhou stranu města, aby mohl hrát v týmu svých dosavadních kamarádů. To ho málem položilo. Dokonce i teď má stále ještě v tom svém původním týmu řadu přátel, kteří ho mají rádi, protože tak dobře hraje. Ale přesto je osamělý, protože je jen málo lidí, kteří o něj projevují skutečný zájem.“
„To jsem ale neslyšel.“
„Ale je to pravda. Během té celé záležitosti jsem jeho otce podporoval.“
„Proč to nikomu neřekl? Prostě zmizel a pak se opět vynořil jako hráč našeho nenáviděného rivala.“
„Pokoušet se sám vysvětlovat to svým spolužákům bylo pro něj nepříjemné. Jeho problém není nepodobný tomu tvému.“
„Jak to myslíš?“
„Také on ví, jaké to je, když se od něho dosavadní přátelé odvracejí, když je potkává.“
„Jedna nula pro tebe!“ potřásl jsem hlavou a usmál se na Johna. Nikdy nepoznám, když na mne připravuje past, až už je pozdě.
„Chovám se ke Craigovi stejně tak, jako se jiní chovají ke mně.“
„Ale to je jen část toho všeho, Jaku. Uvízl ve stejné hře, kde jde o uznání. Tak to tady funguje. Dělej, co chtějí, a oni tě zahrnou uznáním. Když se jim postavíš na odpor, budou ničit tvou pověst, bez ohledu na to, zda pro to mají důkazy, nebo ne.“
„Craiga je mi ale teď skutečně líto. Prostě jsem to nevěděl.“
„A mně je zase líto tebe, Jaku. Náboženské systémy musejí hrát své hry o uznání, aby mohly vůbec fungovat.“
„To je tedy ten důvod, proč jsem se téměř naráz stal z úspěšného muže člověkem, kterým najednou všichni pohrdají?“
„Přesně tak“, řekl John, „a proč by ses třeba opět zítra nemohl stát úspěšným mužem, kdyby ses vrátil a přiznal, že to vše byla tvoje vina? Oslavili by tvůj návrat stejně tak rychle, jako tě vyhodili. Záleží jen na tom, zda s nimi budeš opět hrát onu známou hru.“
Oba jsme zírali na hřiště, ale já jsem již zájem o hru dávno ztratil. Najednou mi to došlo: „To znamená, že tu hru stále ještě hraji, i když už tam nejsem, tak to myslíš?“
„No ano.“ John se pousmál, „je to pro tebe o hodně lehčí z toho soukolí systému vystoupit, než se ho vnitřně zbavit. Znáš to už přece skoro nazpaměť. Utvrzení v tom, že konáš správně, které jsi tehdy pociťoval, vycházelo ze stejného pramene, jako stud, který pociťuješ teď. Proto je to taky tak bolestné, když slyšíš ty pomluvy, nebo když se musíš dívat, jak se staří přátelé od tebe s rozpaky odvracejí. Ve skutečnosti znamenáš pro některé z nich stále ještě hodně. Jenom nevědí, jak to dát najevo, když už teď s nimi nehraješ v jednom týmu. Nejedná se o špatné lidi, Jaku, jsou to prostě bratři a sestry, kteří se jen v něčem zmýlili, což vůbec neodpovídá Boží vůli, jak oni věří.“
„Minulý týden mi vyprávěla moje dcera Andrea, jak zaslechla náhodně ve škole rozhovor dvou učitelů, když byla na toaletě a oni šli kolem. Poznala hlas jednoho ze starších mého bývalého sboru, jenž vyučuje na její škole. Tento člověk řekl svému kolegovi, že jsem skutečně církvi uškodil, a že slyšel, že mám problémy s alkoholem.“
„Jak to přijala?“
„Ptal jsem se jí, co si myslela, a její odpověď mě překvapila. „Tatínku“, řekla, „myslím, že je to tak: 'Když si někdo jámu kopá, špínu na druhé vrhá.' Pak si odběhla hrát.“
John se smál hlasitěji, než jsem jej kdy slyšel se smát: „To se mi líbí! Stále žasnu, jak lehce děti celou hru prohlédnou. To, kdo jsi, se většinou mění tím, co druzí o tobě říkají, ale pro ni to už neplatí. Ona tu hru prostě nehraje.“
„Ale proč nemůžeme sami poznat, že tato hra je tak destruktivní? I druzí jsou oklamáváni!“
„Oni to prostě nechtějí vidět, Jaku. Náboženské systémy využívají nejistotu lidí, kteří se neučili žít v lásce Otce, následovat Jeho hlas a být na Něm závislí. Proto nemohou nic dělat, co by jejich místo v té hře zpochybnilo, jinak by se cítili ztraceni. Vzpomínáš si ještě na to, jak jsme přibližně před rokem procházeli tvůj školní program? Poutáme lidi k jejich potřebě mít potvrzení, když jsou ještě velmi mladí, a pak se je pokoušíme celý jejich život vykořisťovat.“
„A část tohoto vzdělávání tkví v tom, že ty, kteří nejdou s námi, vytlačujeme na okraj.“
Po těchto slovech jsem si zhluboka povzdechl a pokračoval jsem: „Jsem si jist, že jsem těm druhým ubližoval. Nemám tušení, jak to cítili.“
Systém institucí vytváří vztahy mezi lidmi a případná přátelství založená na úkolování jednotlivců. Platí tam, že pokud pracujeme na tom samém úkolu, můžeme být přáteli. Pokud ne, zacházejí lidé s člověkem, jako se spadaným ovocem. Teď už víš, jak to vypadá z pohledu druhých. Jednou z těch velkých věcí, které Ježíš v tobě tvoří, je, že tě osvobodí od té hry, abys hluboko v Něm mohl žít, místo starostí, které si děláš z toho, jak druzí o tobě smýšlejí.“
„To mě trápilo celý život.“
„A pokud potřebuješ lidi, kteří tě chápou a utvrzují v tom, co děláš, jsi v jejich zajetí a zároveň žiješ v okruhu lží, které oni sami o tobě rozšiřují.
„Musím to prostě jen tak snášet?“
„Naučíš se, jak se s tím nejlépe vyrovnat, ale pro dnešek bys měl prostě vědět, že tvoje snaha přesvědčovat jiné o tom, že pravda stojí na tvé straně, je tvojí potřebou. Není potřebou Boží. Copak sis ještě nevšiml, jak málo se Ježíš staral o svůj obraz na veřejnosti? Ani tehdy, když Jej lidé vůbec nechápali a šířili o Něm hrozné věci, nezačal se hájit. Nenechal se tím nikdy odradit od toho, co činil a oč Jej Otec žádal.“
„Nehrál s nimi tu jejich hru.“
„To je právě ten správný pohled, Jaku, a On ti také pomůže tu hru přestal hrát. Když tak učiní, nebudeš skoro ani moci uvěřit tomu, jak hodně pak můžeš pomoci těm druhým nalézt svobodu, kterou ty jsi už našel.“
„Ano, už toho, mám dost! Už v té hře nehodlám dál pokračovat.“
John se opět ušklíbl: „Kdyby to bylo jen tak jednoduché. Už jsi věděl, že byli v neprávu, a stále tě to zlobilo. Jak to chceš jednoduše ukončit? Musíš počítat s tím, že je to určitý proces. Také ta bolest, že se cítíš být ostatními odvržen, k tomu patří. Bůh používá situace a okolnosti, které se odehrávají ve tvém okolí, aby ti pomohl naučit se, že pro tebe bude stále důležitější, co si o tobě myslí tvůj nebeský Otec, a ne lidé kolem tebe.“
„Proto mám takové nadšení pro naši novou domácí církev. Budeme se moci konečně zabývat opravdovými tématy, jako je toto téma.“
Očekával jsem od něj, že mě v této věci povzbudí, místo toho se ale na mne podíval tak, jako bych z toho, co řekl, neslyšel jediné slovo.
Trvalo to chvíli, než jsem pochopil, proč; pak mi svitlo: „Je to tatáž hra?“
„Nemusí tomu tak být“, odpověděl John, „ale může se stát, že se k tomu znovu přiblížíš.“
„Jak to myslíš?“
„Pokud to povede k cestě, o které by sis myslel, že pak lépe skryješ svůj stud a nalezneš novou identitu, a že to budeš dělat lépe než ti ostatní, pak se může stát, že budeš uspokojovat stejnou touhu a tišit stejnou žízeň, ale jen z jiného pramene. To slyším z toho, když to nazýváš velkým Božím hnutím. Ještě stále mluvíš tak, jako bys s ostatními bratry a sestrami soutěžil. Nemůžeš ale milovat toho, s kým stále soutěžíš, a pokud se stále uchyluješ k nějakým srovnáváním s jinými, pak si buď jist, že jde o soutěž a konkurenci.“
„Měli bychom to tedy raději nechat být?“
„To jsem neřekl, Jaku. Jenom doufám, že to jednoduše přenecháš Bohu, aby tě spojil s těmito bratry a sestrami, které ti chce dát nyní ku pomoci. Mysli méně na to, abys něco startoval, spíše se jednoduše uč svůj život v Kristu sdílet s ostatními, kteří jsou na podobné cestě. Nežij ze své potřeby, žij lépe než ti druzí, pak lépe poznáš, co On v tobě tvoří.“
V tom okamžiku mě někdo oběma rukama pevně uchopil za boky. Byl jsem trochu zaskočen a přemýšlel, kdo to může být, až jsem uslyšel její hlas: „Ptala jsem se, co se s tebou stalo.“
Byla to má žena Laurie:“ Kde je popkorn a limonáda?“
Objal jsem ji a zjistil jsem, že fotbal je již téměř u konce: „Někoho jsem potkal a zcela jsem se ponořil do hovoru. Tady to je John, ten, o němž jsem ti tolik vyprávěl.“
„Opravdu?“, řekla, přičemž se ke mně přitiskla.
Podali si ruce a John se usmál: „Jsem velmi rád, že jsem tě konečně poznal.“
„No, nevypadáš zrovna, jako by ti bylo už dva tisíce let“, řekla Laurie, a mě to přivedlo do určitých rozpaků, když si pak s jistým úšklebkem Johna prohlížela. Mé poslední přátelské rozhovory s Johnem zatlačily poněkud do pozadí mé dřívější domněnky o tom, zda to není přímo apoštol Jan.
Chtěl jsem něco vtipného namítnout, ale John byl rychlejší.
„Vzhled může klamat“, usmál se a mrkl na mne, „rád bych si s vámi ještě dále povídal, ale musím se setkat s několika lidmi ještě dřív, než zápas skončí. Doufám, že najdeme čas k tomu, abychom si déle popovídali, Laurie.“
„Ale to je škoda, že už musíš odejít, mám toho ještě hodně na srdci, na co bych se tě chtěl zeptat.“
„Určitě někdy jindy“, řekl, zatímco k nám dolehl jásot davu z protější strany. Uviděl jsem, jak hráč soupeře právě vstřelil další branku. Krátký pohled na výsledkovou tabuli mi prozradil, že máme za sebou 24 minuty 10 sekund a již jen jedna minuta zbývala do konce.
„Taky ti leží v žaludku ten hráč, co přihrál vlastně na všechny góly?“, zeptala se Laurie a zavrtěla nervózně hlavou.
„Teď už ne“, řekl jsem.
Laurie se na mě udiveně podívala, zapátrala v mých očích, a zeptala se: „Co to zas do tebe vjelo?“
Když jsme se otočili, abychom Johnovi ještě něco řekli, byl už pryč. Pokoušeli jsme se ho ještě v davu zahlédnout, ale už jsme nezjistili, kam vůbec šel.
