„Ty si skutečně myslíš,
že ten John je jedním
z prvotních učedníků?“ zeptal se mě Ben a opřel se o gauč.
„Jak jsi jen přišel
na tuhle myšlenku?“ zeptal jsem se. Stál jsem u okna
a zadíval se opět do místnosti.
Ben se obrátil
na Laurie, mou ženu, která se na mně šibalsky pousmála: „Dříve sis to myslel taky.“
„To zní ale přece jen trochu absurdně, nemyslíš?“ Ben se na mě podíval s úšklebkem. Vedli jsme
s Benem domácí skupinku
v té době, kdy jsem ještě působil
ve svém bývalém sboru. Pak, když mě vyhodili, přišel za mnou
s nápadem vytvořit domácí církev. Měl přirozené nadání, jak si někoho dobírat
a já jsem neměl chuť ho v tom ještě podpořit.
„Ano, to je pravda, ale měl jsi být
u toho, když jsem se s ním poprvé setkal. Bylo to trochu podivné. Později mě napadlo, jak Pán Ježíš řekl Petrovi, že se nemá srovnávat s Janem, ani pokud by Jan ještě žil
v době Ježíšova příchodu. Prostě jsem si jen sečetl dvě a dvě dohromady.“
„A vyšlo ti
z toho sedmnáct“, řekl Ben a vybuchl smíchem, spolu
s ostatními. Bylo nás téměř dvacet
a čekali jsme na Johnův příchod. Několik lidí sedělo
v obývacím pokoji, zatímco jiní se zdržovali
v kuchyni a přinášeli mísy
s jídlem na terasu, kde jsme podávali občerstvení. John mi před třemi dny zavolal. Řekl,
že přijede do města, a zeptal se, zda by mohl navštívit naši skupinku.
„A co si
o něm teď myslíš?“
„Upřímně řečeno, není to pro mne už vůbec nějak důležité. Je celkem jedno, kdo
ve skutečnosti je – jsem si ale jistý, že zná Otce, kterého bych také tak chtěl znát, a že následuje Ježíše, kterého bych také tak chtěl následovat. Pomohl mi žít vírou tak, jak jsem si to už dříve přál, celým srdcem.“ Ve skupince věděli, že jsem již několikrát
s Johnem hovořil, protože
na našich společných setkáních jsem se na to často odvolával. Těšili se na setkání
s ním a já jsem si dělal trochu starosti, zda na ně udělá stejný dojem, jaký udělal na mne.
„Ale myslím si, že bychom
o tom už dál neměli mluvit“, požádal jsem. „Přivede ještě několik lidí
s sebou a já bych ho nechtěl uvést do rozpaků.
„Kohopak přivede?“ otázala se Marsha, Benova žena,
v jejímž domě jsme byli.
„To neřekl
a já jsem si myslel,
že čím jich bude více, tím lépe.“
Najednou jsem uslyšel zabouchnutí dveří od auta
a podíval jsem se znovu
na ulici.
„Už je tady“, řekl jsem, „myslím, že s sebou má nějakou mladou manželskou dvojici. Zrovna vytahují dítě
ze zadního sedadla.“
„A my tu děti nemáme“, řekla Marsha poněkud zklamaně. „Měli bychom sem děti brát také.“
Rozhodli jsme
se totiž, že si pro tento večer objednáme chůvy
a já jsem to zapomněl Johnovi říct.
Brzy zpozorovali
i ostatní, že už je tady a mnozí
z nich přišli
do obývacího pokoje. John mi zvenku
do okna zamával.
Za ním stála Diana a muž, kterého jsem tehdy viděl
v nákupním centru, jak mluví s Johnem. Pročpak je asi s sebou přivedl?
Ben otevřel dveře a uvítal je: „Já jsem John
a to jsou moji přátelé. To je Jeremy, jeho žena Diana
a jejich syn Jason.“
Jason se pevně držel Dianiných ramenou.
„Já jsem Ben a tam to je má žena Marsha. Těšili jsme se na to,
že se s tebou setkáme.“
Vešli do místnosti
a také ostatní
se představili. Moje žena přistoupila k Dianě, aby ji pozdravila
a seznámila
se s jejím mužem. Připojil jsem
se k ní poté, co jsem přivítal Johna.
Diana se na mne zadívala, když jsem
k ní přicházel: „Doufám, že ti to není trapné. Od té doby, co jsme spolu naposledy mluvili, toho už máme já
s Jeremym dost za sebou. John myslel,
že se nám to bude líbit, když s ním přijdeme.“
„Jsem rád,
že jste přišli“, řekl jsem, ačkoli jsem to tak úplně necítil, „dělal jsem si
o tebe starosti, když jsi tehdy odtamtud tak rychle odešla.“
„Vím, ale byla to taková spontánní reakce, když jsem tě tam tenkrát uviděla, a přitom
se cítila značně trapně.
Ve stejnou dobu, když jsem s tebou mluvila, se setkal také Jeremy
s Johnem. Od té doby je John naším přítelem
a pomohl mi vyrovnat
se s některými problémy. Také nám ukázal,
že Bůh je větší než chyby ostatních lidí.“ Po tomto krátkém rozhovoru jsme se připojili
k ostatním v místnosti a Laurie si ji vzala pod svá ochranná křídla. Pak nás Marsha zavedla ven, kde čekali ostatní.
Shromáždili jsme
se kolem stolu překypujícího jídlem
a já jsem oznámil: „Chtěl bych vám představit Johna. Již jsem vám o něm hodně vypravoval
a jsem vděčný,
že Bůh jej přivedl do mého života. Mezi námi je takový pozoruhodný vztah, protože on přichází
a odchází, aniž to mohu nějak ovlivnit, ale skutečně mi pomohl.“
Potom jsem
se obrátil na Johna a dodal jsem: „Johne, prostě jsme si mysleli,
že si tu dáme něco
k jídlu a zároveň se společně
s tebou pobavíme. Co ty
na to?“
„To pro mě zní už jako rodina“, pousmál se John, „ale ještě před tím bych vás rád seznámil
s Jeremym, Dianou a malým Jasonem“, řekl a ukázal
na ty, jejichž jména zazněla: „Setkal jsem
se s nimi poprvé před několika měsíci. Začali úplně od začátku
a nově následovat Ježíše a rádi by se setkali
s jinými lidmi, kteří jdou také touto cestou.“
Ben zanotoval děkovnou píseň
a řekl pak Johnovi, Jeremymu
a Dianě, že by si měli jako první vzít něco k jídlu. John za všechny
s díky odmítl
s tím, že by se raději chtěli stát součástí rodiny, než
se cítit jako hosté. Snažili jsme se na to něco namítnout, ale po poněkud trapné chvilce jsme to vzdali. Mezitím
se vytvořila malá fronta lidí u stolu
s jídlem, kam se vmísil
i John. Postavil jsem se k němu
a tichým hlasem jsem
se ho zeptal: „Jsi si jistý, že to byl dobrý nápad přivést sem Dianu?“
„Proč ne? Myslel jsem,
že vy všichni byste jim mohli být velkou pomocí.“
„To chápu, ale že je tady, může oživit některé věci z minulosti.“
„A to by bylo špatné?“
„Nevím. Bylo by mi asi milejší, kdybych tím vším nebyl rozptylován.“
John se zasmál: „Nejde jen
o tebe, Jaku. Neměl by sis vytvářet svou obranu na úkor jiných.“ Odebíráš tím Ježíši příležitost, aby ve vás obou něco velkolepého sám učinil.“
Poté mě poplácal po ramenou
a postrčil do fronty na jídlo. Naplnil jsem svůj talíř a zamířil
ke čtyřem dlouhým stolům, které byly sestaveny do pravého úhlu, aby se lidé mohli mezi sebou lépe bavit. Laurie seděla již ve společnosti Jeremyho a Diany. Povzdechl jsem si a pomyslel,
že nás asi čeká dlouhý večer, a zamával jsem na Johna, aby k nám přišel.
Vzájemné představování dále pokračovalo
a během této krátké doby dokázali lidé vytáhnout z Johna více informací, než se podařilo mně za celé dva roky. Původně přišel
ze zámoří a nyní žije
v severní Kalifornii, ale je často
na cestách. Už jednou prý byl ženatý, ale
v tomto manželství nemohl mít děti, a v současné době je prý vdovcem. Když se ho lidé ptali, jak si vydělával na své živobytí, odpověděl,
že v různých dobách dělal rozličné věci, ale nyní využívá většinu svého času
k tomu, aby druhým pomáhal najít bližší vztah k Ježíši. Dříve, než jsme dojedli,
se i John ptal přítomných na podobné věci, a také
se mnohé o nich dověděl.
Jason byl
na Dianině klíně stále více neklidnější
a bylo vidět, jak lidé
od nich odvracejí zrak. Také jsem si všiml, že Diana doposud skoro nic nesnědla. Povšiml si toho také John. Vstal, šel k ní a navrhl jí, že si
na chvíli vezme Jasona
k sobě. Pak se vrátil
s Jasonem v náručí na své místo.
„Nikdo z vás tu nemá děti, nebo jsem si měla obstarat chůvu?“ zeptala
se Diana.
Laurie rychle zareagovala: „Ne, to je
v pořádku. Většina z nás máme děti, ale mysleli jsme si,
že budeme mít tak víc klidu, než kdyby nás tady děti rozptylovaly.“
„Omlouvám se, to jsem nevěděla.“
„Nedělej si kvůli tomu starosti. Jsme rádi, že jste oba tady
a také, že Jason je
s vámi,“ ubezpečila ji Marsha. Jason se usadil
na Johnově klíně a byl zcela uchvácen pohledem na lžíci,
se kterou si John pohrával tak, aby chlapce trochu pobavil.
Právě, když jsem uvažoval
o tom, jak převést hovor
k vážnějšímu tématu, řekl John: „Pochybuji, jestli je nejlepší, když jsou děti vnímány jako zátěž, která odvádí naši pozornost. Ježíš to tak nedělal, děti
k Němu přicházely samy a Jeho to těšilo. Když se je někteří pokoušeli poslat od Něj pryč, řekl jim, že tam mají zůstat. Pokud nejsme připraveni přijmout ty nejmenší s jejich slabostmi, nejsme pak také pravděpodobně schopni přijmout ani sami sebe navzájem v našich slabostech.“
„Ale co si máme pak s dětmi počít?“ zeptal
se Ben, „to je pro nás tady velké téma.“
„Setkala se vaše rodina o Velikonocích?“
„Ano, měli jsme tu pěknou zábavu
se všemi našimi příbuznými, bylo nás tu padesát, možná
i víc.“
„Když jste to připravovali, zeptal se někdo, co bude
s dětmi?“
„Ne“, pousmál se Ben, „jsou prostě součástí rodiny.“
Proč je tomu pak
v rodině Otce jinak?“
Ben zaváhal,
a tak přispěchala Marsha: „Protože by se děti na našich setkáních asi nudily. Myslím, že bychom měli také jim něco nabídnout.“
„Tak potom byste snad neměli až s takovou vážností připravovat svá setkání,“ odvětil John, zatímco si stále ještě hrál s Jasonem. „Buďte prostě skutečně rodinou
a umožněte i dětem se účastnit toho, co
na vašich setkáních běžně děláte. Zapojte je mezi sebe, tam kde je to možné,
a občas je také nechte zvlášť, když
se třeba zabýváte věcmi, které by pro ně byly nezajímavé.“
„Ale bylo by jich tu příliš mnoho, abychom je mohli nechat jen tak volně pobíhat. Je obtížné někoho najít, kdo by byl
s nimi ochoten jít třeba ven, protože nikdo nechce, aby mu něco uniklo
z našeho setkání.“
„Kdo řekl,
že je máte jen tak nechat pobíhat? Milujte je
a berte je, vždy pokud to jen jde, jako důležitou součást rodiny. Chtěl jsem se vás ještě na něco zeptat: Jíte obvykle společně
i s dětmi?“
„Ano, často. Myslíme si,
že to k tomu patří, když máme společně slavnostněji povečeřet.“
„A máte u toho samostatný stůl pro děti?“
Cítil jsem,
že to asi nebude přijato dobře, ale ostatním ještě nebylo známo,
že myšlenky Johna se ubírají jiným směrem,
a proto jsem odpověděl: „Samozřejmě,
že máme, to je přece běžné, nebo snad ne?“
„Ani ne. Společné stolování
s dětmi je jedna ze základních věcí, kterou by vaše společná rodina měla dodržovat. Pokud se už při jídle oddělujete
a děti si sedají jinam, přicházíte o dost. Zkuste se rozdělit tak, aby jednotlivé rodiny neseděly společně. Přisedněte si
k dítěti, které k vám nepatří
a zjistíte, jaké je. Co dělá rádo, jak mu to jde ve škole?
A jsou‑li děti
u toho, když
ve společenství zpíváte nebo
se vzájemně sdílíte, pak nemějte na klíně své vlastní dítě, protože vás to bude vést
k tomu, abyste budili u druhých dojem, že vaše dítě činí totéž co vy. Vezměte si na klín dítě někoho jiného a hrajte si s ním. Víte, že důležitým faktorem, který dítěti pomůže přijmout vaše společné zvyky
a kulturu, jsou právě situace, kdy dítě navazuje touto přirozenou cestou přátelské vztahy k dospělým, jež nejsou jeho rodina? Ten nejlepší dar, který mohou od vás děti dostat, je stejný, který si vy dáváte mezi sebou – dar přátelství.
A když jdou děti ven, aby tam trávili svůj volný čas dle svých představ, nepřehánějte to příliš
s tím, abyste tam stále měli člověka, který by
na ně jen dohlížel. Berte to jako příležitost, jak vytvořit dobré vztahy k důležité součásti vašeho společenství, i když zatím jde jen o děti nebo dospívající mládež.“
„Ale přece kdyby nechodily
do naší nedělní školy, kde by se jim pak dostalo biblického vyučování?“ zeptala se Marsha.
Ještě než mohl John odpovědět, naklonila
se Laurie přese mne
a otevřela náruč, aby si opět Jasona vzala k sobě
a přitom dodala skoro omluvně: „Nebyl u tebe už příliš dlouho?“
S polibkem na čelíčko
a s úsměvem jí John vrátil Jasona. Pak vzal svou vidličku do ruky: „Kolik let je vašim dětem, Marsho?“
„Deset, sedm
a tři.“
„Pokud chceš děti poučovat slovy, můžeš. Ale nevěř,
že to je nejlepší způsob, aby se vše naučily
a návyky osvojily.“
Pak pozvedl svou vidličku
a řekl: Pamatujete si ještě,
že byste své děti poučovali, jak používat vidličku?“
„Vlastně ani ne …“
„Ale myslím, že ji přesto všechny děti přece používají. Posílali jste je snad do nějaké „vidličkové školy“ nebo jste jim promítali instruktážní filmy
o tom, jak zacházet s vidličkou?“
Lidé se zasmáli.
„Zní to asi trochu směšně. Ale pokud bychom to vztáhli i na to, jak se naučit žít v Kristu, museli bychom jen hromadit vědomosti, místo toho, abychom
v Kristu skutečně žili. Dopouštěli bychom
se pak podobné pošetilosti. Naše děti vědí, jak používat vidličku, protože
se to samy v průběhu života naučili. Když
se dostaly do určitého věku, zkusili jste jim asi dát do ruky vidličku. Zpočátku ji ovšem držely tak, že si div nevypíchly oko. Pomáhali jste jim pak vidličku vést k ústům,
a když jste si byli jisti, že se nezraní, teprve pak jste je nechali samotné vidličkou jíst. Naučit se žít život v Ježíši
se dá mnohem více srovnat
s tím, jak
se učíme třeba právě jíst vidličkou, než
s tím, jak
se správně účastnit nebo sedět na shromáždění. Děti vše dobře pochopí, když je v tom budete podporovat a sami ukazovat, jak správně žít.“
Překvapilo mě,
že si také Roary, jenž patřil k nejtišším členům naší skupiny, vzal slovo: „To
se mi líbí, co říkáš
o dětech. Tak jsem dosud ještě nikdy neuvažoval. Ale tobě přece jde
o víc než jen o tohle, ne?“
„Máš pravdu, Roary. Co říkám, bude mít také vliv na to, jak budete spolu vzájemně vycházet. Pokud
se skutečně chcete učit, jak vzájemně sdílet svůj život v Ježíši, pak by bylo snazší, kdybyste se méně zabývali samotnými setkáními, ale
o to více
se cítili jako rodina, kde se vzájemně milujete.“
„To se mi líbí. Pak bychom se více soustředili na naše vztahy, než
na to, co děláme“, řekl Ben.
„Ano“, řekl John,
„a soustřeďte se zároveň na váš vztah k Bohu. On je tím prvním
ve vztahu. Všechno cenné, co společně
ve vašem životě prožijete, pochází
ze života v Něm.“
„Myslím, že to je také ten důvod, proč chceme tento sbor skutečně správně vytvářet. Všichni jsme ztratili tolik let
v církvi jako instituci,
a Boží život, který si přejeme, jsme tam nenašli“, pokračoval Ben.
„A tady jste jej našli?“ otázal se John.
„Ještě ne, ale pracujeme na tom.“
„Vyprávějte mi, jak spolu žijete.“
„Setkáváme se v neděli večer, obvykle
u nějakého jídla, nejčastěji při večeři. Pak nastává čas na chvály
a poté na biblickou hodinu.“
„Nechte mě hádat“, řekl John
a předklonil se dopředu; „když
se na začátku scházíte, máte ještě energie
a nadšení na rozdávání. Ale pak, při samotném setkání, to vypadá poněkud rozpačitě
a možná i těžkopádně. Dokonce vaše vzájemné sdílení pak vypadá trochu nuceně a nepřirozeně. Když konečně ukončíte setkání a když si lidé berou své věci
a odcházejí, vrací se jim opět energie
a nadšení. Tak co, hádal jsem správně?“
„To nás snad Jake prozradil, jak jinak bys
na to přišel?“ zasmál se Marvin. Pozvedl jsem ruku a zavrtěl hlavou, abych dal najevo,
že tak tomu nebylo.
Marvin býval dříve pastorem jiného sboru ve městě, ale byl stále více frustrován, poněvadž ho stálo přemíru energie, aby celou tu mašinérii udržel v chodu. Šel
do této služby totiž hlavně
s tím, aby pomáhal lidem. Nakonec ale cítil,
že se stal spíše předsedou nějaké instituce, a to nikdy nechtěl. Před třemi roky to pak vzdal
a nedávno jsme se náhodně potkali v našem městě.
„Nebylo nutné nic prozrazovat“, pousmál se John, „bohužel je pořád dost skupinek, které právě v tomto směru mají problémy.“
„Upřímně řečeno, mám obvykle určité obavy, když setkání začínáme, a jsem vždy rád, když končíme“, řekl Marvin.
„Stává se vám,
že to vnímáte někteří z vás podobně?“ zeptal jsem se a mnozí souhlasně přikyvovali.
„Dokud budeme pohlížet na život
ve sboru pouze jako na setkávání, bude nám stále unikat jeho pravá podstata, a především jeho hloubka. Ostatně v Bibli
se dočteme velmi málo
o tom, jak
se první křesťané setkávali. Najdeme tam ale mnoho
o tom, jak spolu sdíleli své životy. Pro ně nebyla církev ani setkáním, ani žádnou institucí, ale skutečnou rodinou pod ochranou Otce.“
„To bychom
se snad neměli vůbec setkávat?“ přerušila jej Marsha poněkud podrážděně.
„Ne, Marsho,
o to nejde. Společné setkávání není problémem, ale může
se dostat lehce do slepé uličky, pokud
se budete setkávat způsobem, který vyznívá nepřirozeně a ve svých důsledcích může být kontraproduktivní. Proto si pak připadáte poněkud trapně a rozpačitě.“
„Ale u nás přece chvály nikdo neřídí
a není tu také nikdo, kdo by vedl vyučování. Nejsme pak přece jen zaměřeni více
na vztahy?“
„Možná ano. Ale může
se jednat třeba jen
o více či méně podobnou kopii stejného problému. Pokoušíme se, abychom našli ve svých bratřích a sestrách to, co sami v Otci nenacházíme, což může mít katastrofální důsledky. Vše, co jako věřící můžeme získat
ze vztahů sami mezi sebou, nemůže přece nikdy nahradit nedostatek našeho skutečného vztahu k Bohu. Pokud dáme sboru takové postavení, uděláme
z něj vlastně bůžka a nakonec
se dočkáme jen zklamání.“
„Jsi kvůli tomu, jak říká Jake, proti domácím skupinkám?“ znovu vpadl
do řeči Marvin.
„Nemyslím si,
že bych něco takového kdy řekl“, řekl John
a otočil se tázavým pohledem
ke mně. „Také si to nemyslím. Chtěl jsem jen, aby Jake
o tom hodně přemýšlel, a to si přeji také
od vás ostatních.“
„Mysleli jsme,
že domácí skupinka je bibličtější cestou
k životu sboru. Lidé
se tak většinou zapojí, cítí
se méně kontrolováni nějakým duchovním, většinou je to stojí méně času
a prostředků,
a to nejdůležitější – vztahy jsou
na předním místě oproti některé institucionální církvi. Nemyslíte si to taky?“
„A to jen proto, že se scházejí
v domácím prostředí?“ skeptický Johnův pohled, jenž se objevil
na jeho tváři, vyjadřoval mnohé
a John pokračoval ve své odpovědi: „To se netýká všech skupin, které se takto scházejí, a které znám. V mnoha
z nich jsou lidé, kteří
se pokoušejí kontrolovat druhé. Nechápejte mě prosím nesprávně: schvaluji priority, které jste tady zrovna vypočítávali,
a jsem přesvědčen
o tom, že je lidé mohou nejlépe rozvíjet v bytě, nebo prostě
v nějakém domácím prostředí. Ale také znám lidi, kteří jsou hodně zaměřeni na vztahy, ačkoliv se scházejí
v církevních budovách. Znám však i takové, kteří se scházejí
v domácích skupinkách a zaměřeni na vztahy nejsou. Nejde tak ani
o to, kde
se setkáváme. Důležité je spíše to, zda si skutečně navzájem pomáháme nacházet ten mimořádný vztah k Bohu, který si právě On přeje s námi mít, a nebo zda se účastníme jen nějakých náboženských hrátek.“
„Ale ta prvotní církev
se přece jen
po domech scházela, obzvláště, když se začala rozšiřovat mimo Jeruzalém?“ dodal tázavě Ben.
„Podle toho, co víme, tak ano.“
„To přece znamená, že bychom to také tak dělat měli“, podotkla Marsha.
„Marsho, Marsho, proč máš tak ráda právě toto slovo?“
„A které slovo máš na mysli?“
„Právě to slovo, které John po celý večer ještě nepoužil“, namítl Roary
a obrátil se pak na Johna: „Pozorně jsem tě poslouchal. Dnes večer jsi ještě ani jednou neřekl slovo „měl by“. Byl
v tom úmysl?“
„Proč se ptáš?“
„Celý můj život mi lidé říkali, co mám dělat a co nechat být, obzvláště když šlo
o náboženské věci. Ale ty jsi mluvil úplně jinak. Zdá se, že to nevidíš tak,
že se člověk musí rozhodnout mezi tím správným a nesprávným, ale že to prostě bereš tak, že člověk žije v nějaké skutečnosti, která již existuje. Myslel jsem,
že nám řekneš, co máme dělat jako správné křesťanské společenství.“
„Jestli něco takového existuje, o čem si myslím,
že bychom dělat měli, pak to je to,
že bychom měli přestat užívat vzájemně mezi sebou
a ve vztahu k jiným slova jako „má nebo měl by něco udělat“.
V místnosti bylo slyšet smích. Někteří lidé
se tázavě zadívali na své manželské partnery, co si asi myslí
o tom, co právě John řekl.
„Určitě jsou věci, které jsou správné
a věci, jež jsou nesprávné. Ale to poznáme jen
v Ježíši. Myslete na to,
že On sám je pravda. Nikdy nebudete moci žít podle jeho zásad, když ho nebudete následovat.“
Johnova slova nepříjemně visela nějakou chvíli
ve vzduchu. Skoro jsem viděl, jak
se některým shromážděným kolem stolu, tak říkajíc kouřilo
z hlav a tušil jsem, co cítí
a prožívají.
Konečně začala Marsha mluvit jako první
a bylo zřetelné,
že při tom musí potlačovat slzy: „Myslím,
že máš pravdu, Johne. Důvod, proč mi jde o pravidla, je v tom,
že nevím, jak následovat Ježíše tak, jak ty
o tom mluvíš. Pokouším se prostě jen dělat to, co je správné
a už mám toho prostě dost, když mě lidé napadají a říkají,
že jsme rebelové, když se v neděli ráno neobjevíme
v těch jejich protivných budovách.“
John se naklonil
k Marshe: „Vím, že to není jednoduché. Ale jen proto, že lidé něco říkají, tak tomu přece nemusí být. Ježíš tě učí, jak můžeš žít svobodně. Jiní v tom mohou vidět hrozbu, tak jak se ti to někdy přihodilo. Systém musí zničit to, co
se nedá kontrolovat.“
„A proto jsme proti instituci“, řekl Marvin.
„Myslím, že tady mluvíme o dvou rozdílných věcech, Marvine. Chtěl bych odhalit systém náboženských povinností, který drží lidi
v zajetí, ale to není totéž, jako být proti instituci jako takové. Nedej se jí zastrašit. V ní jsou mnozí, které Otec miluje, a které chce také přitáhnout do svého života tak, jak to také činí
s vámi. Záleží
na tobě: dokud
na instituci budeš reagovat, potud tě ona bude kontrolovat.“
Po určité chvíli si Marvin zklamaně povzdechl:
„Nevím, Johne. Stále jsem
se domníval, že instituce, kterou jsem opustil, nefunguje proto,
že je založena
na falešných principech. Domníval jsem se,
že sem vneseme správné zásady, abychom konečně mohli prožívat pravý sborový život.“
Bylo slyšet souhlasné zašumění některých přítomných.
„Ale ty to tak nevidíš“.
„Ne. Snad pomůže, když
se na to podíváte takto: Myslím,
že jste už blízko k nalezení lepších zásad – takových, které lépe odrážejí život prvotní církve. Ale nesmíte přitom zapomenout, že život lidí v prvotní církvi neurčovalo jen dodržování stanovených zásad. Můžeme se dočíst, co se stalo, když následovali Ježíše, ale pokud to budeme kopírovat, nedosáhneme stejného výsledku.
Ježíš nám nezanechal systém, nýbrž svého Ducha – jistého průvodce a ne mapu. Principy samotné nemohou utišit váš hlad. Proto systémy slibují vždy jakési probuzení
v budoucnu, které se však nikdy nedostavuje. Samotné principy nemohou vytvořit skutečné společenství už jen proto, že jsou koncipovány tak, aby lidi spíše od sebe oddělovaly, než je sbližovaly.“
„Pročpak to říkáš?“
„Pokud budeme klást důraz
na bohoslužby a rituály, stane
se většina lidí pouhými diváky. Většinou pak stanovujeme měřítka a lidi motivujeme tak, aby jim svým chováním odpovídali. Stává se potom,
že jenom vyžadujeme, aby předstírali, že jsou něčím, čím vlastně nejsou, nebo aby jednali tak, jako by snad měli vědět víc, než odpovídá skutečnosti. Otázky
a pochybnosti
se považují za negativní, a to, co lidé skrývají, nevyjde najevo. Proto
se jejich vztahy stávají povrchními nebo dokonce nečestnými, neboť se pak projevují jen tak, jak sami chtějí před lidmi vypadat, a ne, čím ve skutečnosti jsou. Proto
se cítí být izolováni a soustřeďují
se ještě více
na své vlastní potřeby a také
na to, co ostatní nedělají, aby jejich potřeby uspokojili. Proto bojují o to, kdo má být v instituci malý nebo velký, kdo má mít rozhodující slovo, aby ostatní přesvědčil, aby dělali to, co považují za správné. Tato historie
se opakuje již několik tisíciletí.“
Někteří se pokradmu zadívali směrem
ke mně a John pokračoval: „Aby se udržel systém v chodu, požaduje se od lidí, aby na tom spolupracovali, případně
se jim připomínají jejich osobní potřeby. Zároveň jsou ujišťováni, že patří
k tomu nejmodernějšímu, nejlepšímu a nejskvělejšímu společenství. Proto vzbuzuje tolik skupin falešná očekávání, takže lidé pociťují zklamání a soustřeďují
se pak na své potřeby nebo své dary, místo toho, aby mysleli na Pána Ježíš Krista, jenž je stále přítomen.“
„Takové semínko už u nás začíná klíčit“, povzdechl si Marvin sám pro sebe.
„Proto se zdají být vaše setkání tak málo autentická. Je obtížné udržovat iluzi aktivního sborového života, když se nepřipravují žádné sborové akce, na kterých by se lidé mohli bez větší námahy spolupodílet. Ale právě tady máte příležitost objevit, co znamená pravý život ve sboru. Něco takového pak roste, když spolu vzájemně sdílíme naše lidské chyby, abychom
se pak vydali společně na cestu
k Ježíši, který svým působením mění naše životy. Tam, kde
se lidé cítí svobodní, kde
se mohou projevovat jací skutečně jsou, tam
se to právě stane. Když
se učí spoléhat
na Boha, nemusí již využívat druhých, aby uspokojili své potřeby, ale získají zkušenosti, aby oni sami svůj život zaměřili
na pomoc těm druhým, jako to činil Ježíš.“
„Týká se to také nevěřících?
V hnutí domácích církví jsou také slyšet hlasy, které nejsou právě pro to získávat druhé, jako by to mohlo být hrozbou pro život sboru“, řekl nadšeně Roary.
„To je ale divné, ne? Přílišné zdůrazňování snahy „vybudovat naši skupinu“ přece jenom ukazuje,
že jsme podstatu Otcovy lásky nepochopili. Ve chvíli, kdy objevíme sílu Jeho lásky, pak si to přece nemůžeme nechat sami pro sebe. Nepromění jen nás samotné, ale zcela přirozeně se i my staneme pramenem oné lásky, ať už pro věřící nebo nevěřící. Staneme se pak lidem v našem okolí ukázkou Boží lásky
a proměny charakterů. Nejčastěji
se to projeví právě ve chvíli, kdy si toho budeme nejméně vědomi.“
„Tak to potom tedy můžeme naše plány s konferencí domácích církví,
na kterou jsme chtěli příští měsíc jít, vlastně škrtnout“, poznamenal s úšklebkem Ben.
„Ne tak docela. Ale nemusíte všechno, co se tam učí, přebírat. Snad se tam setkáte i s několika skvělými lidmi, kteří zrovna „odpadávají
ze systému“ a teď prostě přecházejí k myšlence domácích církví jako ke své nové jistotě. Možná i Bůh chce, abyste takové lidi poznali. Nezapomeňte přitom na tu nejzákladnější zkušenost, jenž
se od Ježíšových dob nesčíslněkrát opakuje: Čím více se snažíte organizovat život sboru, tím méně v něm bude skutečného života.“
„Když to člověk slyší, vypadá to,
že bychom vlastně neměli nic dělat, Johne.“ Z Marshina hlasu byl znát náznak zklamání.
„Ale tak tomu není. Chtěl bych vám prostě jen pomoci, abyste se soustředili právě na to, kde to přináší nejvíce ovoce. Místo pokusů budovat domácí církev,
se učte milovat a vzájemně sdílet, jak to všichni prožíváte na cestě
s Bohem. Každý z vás si přitom může položit jednoduchou otázku: Chtěl by Pán
Ježíš, abych šel společnou cestou k Němu
s lidmi, se kterými právě jdu, a pokud ano, povzbuzuji je dostatečně
v tomto konání? Pokládám za dobré, když se bratři
a sestry rozhodnou, že budou
po určitý čas vědomě sdílet svůj život společně. Ano, chci vás povzbudit, abyste se svým společenstvím experimentovali. Tím se mnohému naučíte. Přitom
se vyhýbejte pokušení vytvořit toto společenství jako něco nepřirozeného, výlučného nebo trvalého. Tímto způsobem vztahy trvale nefungují.
Význam církve spočívá v tom, aby se Boží lid učil společně sdílet život v Pánu. Jde jak
o Marvina zde vpředu, tak Dianu tam vzadu. Když jsem Benovi před chvilkou položil několik otázek týkajících se vašeho společného života, vyprávěl mi
o vašich setkáních, ale nedověděl jsem
se nic o vašich vztazích. To mi mnohé napovědělo. Víte vůbec, jaké největší naděje chová Roary nebo
s čím musí zápasit momentálně Jake? Takové věci se dovídáme jen zřídka
na setkáních. Dovídáme se o nich spíše prostřednictvím přirozených vztahů tak, jak
se odvíjejí během týdne.“
„My ale pro to děláme co můžeme“, řekla Jenny, Marvinova žena. „Snažíme se o to vždy, když
se sejdeme.“
Už jsem věděl, co na to John řekne: „A funguje to?“
„Funguje co?“
„Daří se vám to vše při vašich setkáních?“
„Ne příliš, ale snažíme
se učit, abychom to dělali lépe.“
„A stále ještě mluvíme o slůvku „to“. My lidé notoricky podléháme tomu,
že často bereme něco, co Bible popisuje jako realitu,
a dáváme tomu odpovídající pojmy v domnění,
že už tím prožíváme tuto realitu také. Pavel hovořil
o církvi, jež se scházela
v různých domech, ale nikdy ji nenazval církví domácí. Tyto domy byly prostě jen místy,
ve kterých
se ve svém společném životě scházeli. Všechno se točilo kolem jména Ježíš, nikoliv kolem toho místa. Jak jsem již říkal, můžete mít všechny správné zásady,
a přesto vám přitom unikne sláva Kristova těla.“
„To je ale poněkud deprimující“, řekla žertem Jenny a ostatní
se zasmáli.
„Co tím myslíš?“ zeptal
se John.
„Protože už devět měsíců
se snažíme dělat to správně, a jak
se zdá, všechno to bylo zbytečné. Snad bychom se prostě měli vrátit
k nějaké tradiční církvi
a přijmout z ní to nejlepší.“
Podle zašumění přítomných bylo zřejmé, že tato možnost příliš pravděpodobná není.
„Rád bych jen, abyste uvážili, že život sboru není něco, co by se dalo jednoduše udělat nebo vytvořit. Je to dar, který dostáváme od Otce, když společně rosteme v Jeho Jménu. Nepředstavujte si ale,
že život v církvi je něco složitého. Může to být to nejjednodušší na světě, pokud lidé následují Pána. Když najdete takové společenství, kde lidé jdou právě směrem následování Pána, brzy prožijete, jak toto společenství
ve své jednoduchosti přináší velké ovoce.“
„Právě o takové
se snažíme a hledáme. Mysleli jsme, že když to ve sboru budeme dělat podle našich nejlepších úmyslů, dojdeme všichni
k tomu pravému vztahu k Bohu,
po kterém toužíme“, namítl Marvin.
John ale pokračoval: „Prostě si musíte připustit, že jste vše dělali právě opačně. Neexistuje nějaký model církve, který by vás sám
o sobě přivedl
k Bohu. Je tomu naopak. Náš život v Bohu, který společně sdílíme, se pak projeví i v našem společenství. Projeví
se jako hojnost Jeho života
v nás. Můžete
se věčně zabývat zásadami sborového života, a přitom vám bude unikat, co znamená to hlavní – hluboce prožívat Boží lásku a sdílet ji spolu
s ostatními.“
„Odkud to máme vědět, jak můžeme žít v Bohu, když nám to nikdo neukázal?“, řekla Laurie.
„Právě v tomto bodě napáchalo oficiální náboženství největší škody. Způsobilo, že Boží děti se staly závislými na náboženských vůdcích, a to lidi vedlo
k pasivitě a nikoliv k duchovnímu růstu. Čekáme
na to, že nám druzí ukáží, jak to máme dělat, nebo je prostě následujeme v naději, že oni už našli tu správnou cestu. Ale Ježíš touží po živém vztahu k nám,
a abychom v tom hráli aktivní roli.“
„Ale copak to můžeme dělat my sami? Nepotřebujeme
k tomu žádnou pomoc?“ zeptala
se Marsha.
„Kdo říká,
že jste sami? Ježíš je ta Cesta
k Otci. Pokud
se naučíte odevzdávat se Jeho Duchu a spoléhat
se na Jeho sílu, objevíte, jak
se dá žít
v plnosti Jeho života. Samozřejmě využije
i jiné lidi, aby vás
v tom povzbudil
a vyzbrojil. Ale nepřipustí, abyste byli závislí na těch, které přitom použil.
Právě na toto téma bych dnes večer mluvil nejraději. Znám dost domácích skupinek, které se neustále snaží přijít
na to, jakým způsobem vytvořit nejlepší společenství. Nebylo by lepší, kdybychom tuto celou dobu a energii využili, abychom
se soustředili
na Otcovu lásku tak, jak ji v nás Ježíš probouzí,
a jak bychom mohli ještě svobodněji v Jeho Duchu žít? Pak bychom věděli, jak máme žít
ve vzájemné lásce. Potom bychom byli více čestní
a otevření a jeden druhého bychom na této společné cestě podporovali. Pak by On stál uprostřed, nikoli my sami se svými potřebami, a děly by se úžasné věci.“
„Nemůže tomu být i tak,
že jsou lidé, kteří prostě „jen následují Krista“, aniž by žili v Jeho těle?“ otázal
se Marvin.
„Myslíš, že by to vůbec šlo?“
„A ty ne?“
„To je obava, kterou stále slýchám, ale já to tak nevidím. Lidé, kteří rostou
ve vztahu k Otci, budou doslova hladovět
po pravých vztazích se svým společenstvím. On je Bůh společenství. To je jeho podstatou, a když ho známe, vtáhne nás
do tohoto společenství, nejen
k Bohu samotnému, nýbrž i k ostatním, kteří Jej znají. Není to naší povinností, ale Jeho darem.“
„Jedna z mých kamarádek byla určitými zkušenostmi, které prožila ve svém sboru, vnitřně tak zraněna,
že již nechtěla ani slyšet
o žádné křesťanské skupině, kam by chtěla chodit“, řekla Laurie.
„Ale Bůh
o ní ví
a je Mu znám také způsob, jak
se k ní dostat. Často zaměňujeme vyznění jedné kapitoly za vyústění celého příběhu. Možná ji právě teď Otec přitahuje
k sobě. Pokud je to tvá kamarádka, buď s ní nadále v úzkém kontaktu. Můžeš zůstat jejím spojovacím článkem
ke společenství, zatímco v ní Otec bude působit.“
„Jeden z mých přátel žije
ve státě Georgia
a nemůže prostě najít nikoho, kdo by s ním chtěl sdílet tento způsob života v křesťanském společenství“, řekl Marvin.
„I tohle Otec ví! Určitě jsou v jeho okolí lidé, kteří prožívají podobný „hlad“
po společenství. Jestli ale Otec ještě nevytvořil tato spojení, může je tvůj přítel zatím
v klidu očekávat. Pro nás je mnohem snazší všechny tyto věci očekávat a zatím žít klidně
v Božím zaopatření
a nedělat si starosti
o to, co nemůžeme vidět. Povzbuzuj ho, aby užíval každý den, který je mu dán Otcem, a zároveň zůstal otevřený vůči ostatním lidem. Nikdy nevíme, kdy
a jakým způsobem Bůh zasáhne
a tyto kontakty sám vytvoří.“
„Ten přítel by ale nerad opustil svou institucionální církev. Říká,
že by pak měl pocit viny“, dodal Marvin.
„Měj ho také rád! Zůstávej s ním
ve spojení. Vyprávěj mu
o tom, jak Ježíš působí
v tvém životě. Tím ho povzbudíš, aby rovněž hledal užší vztah
k Ježíši. Nedělej si starosti o to, zda do nějakého sboru chodí.
Až začne Otec
v jeho životě působit, jeho pocity viny budou odehnány. Nikdo z nás přece nemůže vědět, co
se s ním pak stane.“
„Znamená to tedy, že naše účast na těle Kristově je
ve vyšší rovině, než naše samotné společenství?“ zeptal se Ben.
„Daleko ji přesahuje. Doufám,
že si to nenecháte ujít.“
John pohlédl
na své hodinky
a obrátil
se na Jeremyho a Dianu: „Asi už musíme odejít, že ano?“
„Hm, nesnáším, když se něco uprostřed přeruší,“, řekl Jeremy. Také my ostatní jsme to nechtěli. Měli jsme ještě stovky otázek,
na které jsme
se chtěli Johna zeptat.
„V tom nevidím problém. Říkal jsem ti přece, že budeme opět včas doma.“
„Tento večer nám velmi pomohl, Johne, ačkoliv si nejsem jist, zda jsem pochopil všechno, co jsi říkal“, řekl Ben.
„To také ani nemusíš. Pokud jsem vás povzbudil, abyste Ho více následovali
a Jemu více důvěřovali, o zbytek
se postará On sám. On je tím úhelným kamenem společenství. Váš sbor přece patří Jemu,
a ne mně. Proste Ho
o to, aby jak ve vás osobně, tak
ve vaší skupině všechny tyto věci zařídil. Činí tak již tisíce let a umí to skutečně dobře.“
„Mohu se ještě
na něco zeptat?“ Odvaha, kterou projevoval Roary tento večer,
se k němu vůbec nehodila. John
se obrátil a přikývl.
„Rád bych tomu věřil,
že je to tak jednoduché, ale je něco ve mně, co mi říká, že to udělám špatně. Skutečně věříš,
že jsme natolik dobří a schopní, abychom mohli každodenně naslouchat Božímu hlasu?“
„Co je to za otázku!“ John se zasmál
a vstal. „Samozřejmě ne, Roary. Nikdo
z nás není tak dobrý. Ale já si myslím,
že kladeš otázku nesprávně. Dala by
se formulovat i takto: Je Pán
Ježíš tak velký, aby mohl každodenně proniknout až ke tvému nitru? Věříš,
že je dost veliký na to, aby odstranil tvá slepá místa, aby překonal tvé pochybnosti a ukázal ti cestu? Neměli bychom odpovědět zřetelným ano? Pokud půjdete touto cestou společně, budete život
ve společenství prožívat věrohodněji
a plněji, než jak jste si kdy dovedli představit.“
Při těchto slovech John zároveň pomáhal Jeremymu a Dianě balit nádobí
a Jasonovy hračky, aby pak po vlně objetí a loučení mohli odejít. Když jsme pak později všechno uklidili
a stoly a židle vrátili zpět do garáže, nastražil jsem uši, abych zjistil, co si lidé
o tomto večeru povídají. Většinou byli nadšeni tím, co vyslechli, ačkoliv si nebyli ještě jisti, co by to pro nás mohlo dál znamenat.
„Vlastně neřekl nic takového,
o čem bych už sám dříve neuvažoval“, řekl Marvin a potřásl hlavou. „Jsou to prostě jen věci,
ze kterých má člověk obavy, pokud má věřit, že jsou pravdivé.“
„Hluboko v nás vězí náboženství“, odpověděl jsem a věděl příliš dobře, jak se Marvin cítí. Ozvaly
se mi bolesti břicha, ovšem
ze zcela jiného důvodu. Když jsem se loučil
s Dianou, zašeptala mi
do ucha, že by potřebovala pomoci s pastorem Jimem, a že by proto se mnou ráda mluvila ještě někdy jindy.
