Hlas mučedníků 2008.5-6.
To odpoledne, kdy nám setra Choi Yong Jin líčila své zkušenosti ze Severní Koreje, zahánělo ostré slunce každý stín. A přesto jí na začátku dvouhodinového vyprávění tekly nezadržitelně po tvářích slzy. Někdo jí podal kapesník, pak celý balíček kapesníků. Náš překladatel byl nucen několikrát hovor přerušit, aby si mohla Choi Yong Jin utřít slzy. Teprve postupně nabývala tato sestra rovnováhy.
Zdá se, že svět je úplně okouzlen z nové tváře, kterou v poslední době Korejská lidově-demokratická republika ukazuje. Ta se nyní navenek prezentuje jako země podporující uměleckou svobodu, když si její představitelé na návštěvu pozvali Newyorskou filharmonii. A když Severní Korea zbourala nukleární chladící věž ve Yongbyongu, coby přímo symbolu svého jaderného výzkumu, působí hned jako země, která podporuje mír.
Nicméně pro tisíce severokorejských křesťanů, mezi něž patří i sestra Choi Yong Jin, ztělesňuje Severní Korea i nadále čisté ryzí zlo. Je obtížné nalézt nějaké přirovnání k místu tak hroznému pro křesťany, kteří odtud utíkají do Číny, aby aby tam zakusili alespoň drobek náboženské svobody. A nebude nijak přehnané, když prohlásíme, že že pro tyto křesťany je jejich země jakýsi peklem na zemi.
V Severní Koreji, rozprostírající se na polovině poloostrova obklopeného Japonským mořem, panuje více než diktátorství. Jde o totalitární režim, ve kterém občané musí nejenom své vůdce bezmezně podporovat, ale musí je uctívat doslova jako žijící bohy. K tomu účelu vytvořil zemřelý diktátor Kim Ir-sen státní náboženství označované jako Cucche.
K prosazování ideologie Cucche používá vláda kultickou indoktrinaci. Například severokorejské děti dostávají od vlády každoročně jeden bonbon. Pro populaci, která z 40% trpí podvýživou, to je luxus. Avšak než si děti smějí sáhnout po vzácné sladkosti, musí se poklonit a v jakési „modlitbě“ poděkovat diktátorským bohům. Jen pro úplnost severokorejské děti se učí zpívat ze zpěvníku obsahující 600 písní, které oslavují Kim Ir-sena i jeho syna, současného vůdce Kim Il-čonga.
Ve snaze udržet Cucche při životě používá vláda zastrašování, mučení a věznění. Osoby, které se odváží následovat toho, kterého nazývají Bohem nebes, se jednoho dne mohou prostě ztratit a nikdo o nich více neuslyší.
A když sestra Choi vypráví o svém vzdoru vůči Cucche a o svém následování Pána Ježíše Krista, nejde v její zemi o nějakou neposlušnost, ale přímo o velezradu.
Choi se kdysi provdala za komunistického úředníka a byla zcela loajální ke svým pozemským vůdcům. Podobně jako její ostatní krajané měla i Choi doma na zdi obrázky obou Kimů.
Manžel sestry Choi navštěvoval významné školící středisko, kde se jeho žáci zdokonalovali ve vědomostech ve spisech „velkého vůdce“. Následně se k němu lidé hrnuli, neboť měl veliký vliv. Když se někdo znelíbil a byl zatčen, stačilo jediné slovo Choina manžela, aby byl propuštěn na svobodu. Jako výraz takového vděku dostala Choi jednoho dne jí zcela neznámou knihu.
„Je to příběh někoho z nebe, který pomáhá chudým lidem,“ řekl onen muž, který Choi knihu přinesl. „Nechtěli byste si ji přečíst? Choi Young Jin ani její manžel Bibli nikdy nečetli, ale protože kniha vypadal záhadně, vzali si ji. Kniha totiž byla vlhká a místy plesnivá, neboť ležela dlouho v zemi, kam jí její majitel ukryl před úřady.
Každou noc pak Choi pečlivě zatáhla záclony u oken, sedla si do kouta a četla onu tajemnou knihu. Nejprve se pustila do knihy Genesis a evangelia Janova, tak ji totiž instruoval onen dárce Bible.
Ježíšův příběh ji doslova fascinoval. „V něm byl život...“ četla v Janově evangeliu. „To je Beránek Boží, který snímá hříchy...“, Svět ho nenávidí a jeho následovníci jsou varováni, že budou rovněž nenáviděni. Ale je zde i víra, „která přemáhá svět“.
Evangelijní příběh i zaslíbení o vítězství Choi doslova okouzlily. Měla však také spoustu otázek a nebyl zde nikdo, kdo by na ně mohl odpovědět. O několik měsíců později je přišel navštívit jejich strýc, který se přestěhoval do sousední Číny. Při společném jídle se strýc odmlčel, sklonil hlavu a pak se teprve pustil do misky s rýží. Když pochopila, že strýc před jídlem pomodlil, tu se jejího srdce dotkl Duch svatý a příběhy, které četla v evangeliích, jakoby náhle ožily. Pochybnosti zmizely a v jejím srdci se zrodila víra. Následujícího dne jí její strýc naučil píseň Vzácná milost. Později ho tajně navštívila v Číně, kde se také poprvé zúčastnila křesťanského shromáždění. Tamní pastor se s Choi také pomodlil.
Nicméně v zemi kde sousedé musí donášet jeden na druhého, žádná tajemství dlouho nevydrží. Její aktivity se donesly úřadům a Choi byla zatčena a obviněna z „náboženského vyzvědačství“ a z šíření protikomunistických myšlenek“.
„Policie mě odvedla a při výsleších mě krutě mučili,“ vyprávěla nám Choi. „Přinutili mě, abych si klekla, a pak mi šlapali po nohách. Bili mě do tváří a doslova po každém místě na těle. Tvář jsem měla od podlitin úplně tmavou. Nutili mě abych se přiznala že konám vyzvědačskou činnost a prozradila jim jméno muže, který mi přinesl Bibli. Prohlašovala jsem že žádný špeh nejsem, a jméno onoho člověka jsem neřekla. Tvrdila jsem, že kromě čtení Bible jsem žádnou jinou aktivitu neprováděla.
Když mučení Choi vyšetřovatelům nepřineslo její doznání, šli za jejím manželem a řekli mu, že pokud na soudu bude vypovídat proti své ženě, dostane Choi menší trest.
„Vyšetřovatelé si mě znovu zavolali a řekli mi, že můj manžel bude svědčit o mých zločinech, že je tedy zbytečné, abych cokoli zapírala a raději se přiznala.“ Když se Choi dověděla, že jí manžel údajně zradil, byla na tom psychicky velmi špatně, nedokázala skoro ani mluvit. „Když jsem se i potom odmítala přiznat, pověsili mě za nohy hlavou dolů a v této poloze mě mlátili. Ve vězení jsem byla bita doslova každý den, čas se tam nesmírně vlekl.
Policisté mě také postavili ke dveřím mé cely, přes okénko ve dveřích jsem musela natáhnout ruce, do kterých mě potom tloukli gumovou hadicí. Ruce jsem pak měla úplně zakrvácené a natolik poničené, že jsem je dvacet dní nemohla vůbec používat.“ Když Choi vyprávěla o tomto mučení, předpažila a ukazovala ještě dodnes patrné jizvy. Několik prstů má od té doby pokřivených.
První soudní přelíčení trvalo pět hodin. Její manžel na soudu prohlásil, že policisté na něho naléhali, aby svědčil proti své ženě a uvedl řadu skutečností na její obhajobu. Nakonec byla Choi shledána nevinou, což je v Severní Koreji vskutku něčím neslýchaným. Avšak tento rozsudek nebyl rozhodující. Choi byla obviněna znovu a při druhém soudním přelíčení nemohla následkem policejního zásahu ani mluvit. Za pouhou hodinu byla odsouzena k patnáctiletému vězení.
„Po celou tu dobu jsem se ve vězení modlila, dokonce i během mučení ,“ vyprávěla nám Choi.
Ve vězení se také snažila vybavit si biblické verše, které doma četla ve zpuchřelé Bibli. Připomínala si Ježíšova slova ve svých vlastních parafrázích: „Kdokoli vás udeří do pravé tváře nastavte mu i levou.“
Vírou se upínala zaslíbení, že její víra přemůže i hrozivý svět, který vytvořili severokorejští diktátoři.
Po jednom roce strávené ve vězení Choi vážila pouhých 26 kilogramů. Když jí ve vězení navštívil její muž, prosila ho, aby ji odsud dostal ven. Manžel proto prodal dům, nějaké peníze získal od přátel a příbuzných a pak se vrátil s penězi a televizorem a nabídl to dozorcům jako „kauci“ na propuštění jeho manželky. Peníze zapracovaly a Choi se mohla vrátit zase do své vesnice. Nechtěla se však už nikdy poklonit před svým pozemským králem.
„Než jsem tohle všechno prožila, domnívala jsem se, že má země je tou nejlepší zemí na světě. Ale ve vězení jsem pochopila, co je pravou realitou Severní Koreje. Svému manželovi jsem řekla, že jestli se z toho všeho zotavím, nechci už v téhle zemi žít, protože vím, jak hrozné je to místo!“
Choi pak uprchla do Číny a nakonec do Jižní Koreje.
Ačkoli jsou její zážitky hrozivé, severokorejský režim vynalézá ještě horší způsoby jak dusit všechny projevy křesťanské víry. Naši kontaktní pracovníci, kteří udržují spojení se severokorejskými křesťany, hovoří o případech, kdy odhalení křesťané prostě náhle zmizeli a nikdo o nich více neslyšel.
V minulém roce náhle zmizelo devět severokorejských křesťanů, kteří měli s Hlasem mučedníků jisté kontakty. Jeden po druhém přestávali o sobě dávat vědět. Hlas mučedníků pořádal odborný seminář a dodal i potřebné vybavení, aby těmto křesťanům pomohl získat určité profesní zaměření. Nyní jsou tito věřící, celkem ze tří oblastí země nezvěstní. V září minulého roku se situace trochu vyjasnila. Severokorejská vláda uspořádala pro světová média tiskovou konferenci v hlavním městě Pchjongjangu. „Zajali jsme špiony,“ prohlásili tamní představitelé. Na důkaz tohoto tvrzení ukázali zástupcům sdělovacích prostředků videokameru a další údajné „špionážní vybavení.“
Naši kontaktní pracovníci poznali jak kameru tak i ostatní zabavené předměty. Tyto věci však samozřejmě nebyly určeny pro špionáž, ale měli sloužit našim vzácným severokorejským spoluvěřícím při jejich legální profesní činnosti, pro kterou získali i úřední povolení. Na základě této tiskové konference se předpokládá, že jsou zmizelí křesťané v rukách severokorejské tajné policie, která sotva někoho pustí na svobodu.
Podobné zátahy na křesťany činí naši práci ještě důležitější. Přes svoji hořkou zkušenost Choi na své krajany nezanevřela. Dnes pracuje jako dobrovolnice v jedné rozhlasové stanici v jihokorejském Soulu, kde Hlas mučedníků sponzoruje rozhlasové vysílání do její vlasti. Stanice rovněž vysílá příběhy severokorejských přeběhlíků, čímž dává také vědět jejich příbuzným na severu, že oni již dosáhli svobody.
Navzdory vězení, bití, zranění a dalšího pronásledování, zůstává setra Choi na modlitební stráži a v duchovním boji proti silám zla. Nevíme, kolik podobných křesťanů zůstává v Severní Koreji v pracovních táborech nebo kolik se jich v tomto „pustém království“ modlí a tajně setkává. Naše poslání je však jasné: nesmíme na ně zapomínat. Kristus se do této země vrátí, až se počet severokorejských mučedníků naplní (Zjevení 6:9-11)
Sycení těla i duše
Obyvatelé Severní Koreje hladoví jak duchovně, tak tělesně. Většina z tamního třiadvacetimilionového obyvatelstva trpí podvýživou. Jeden křesťan uvedl: „Pokud máme jídlo alespoň jednou denně, považujeme to za veliké požehnání. Známe rodiny, které zůstávají naživu jen díky polévce ze shnilých brambor a drobku dalších potravin.“
V Severní Koreji žijí rodiny, které budou raději i se svými dětmi hladovět, než by se obrátily o pomoc k úřadům.
„Musím se zármutkem přiznat,“ napsal nám jeden z tamních křesťanů, „že než jsem uvěřil v Ježíše Krista, patřil jsem k těm, kteří nechali své děti umřít hlady, jen aby sami přežili. Když takto zemřeli moji dva synové, protloukal jsem se životem bez jakéhokoli smyslu nebo cíle. Potom mne Ježíš nalezl.“
Snažím se pomáhat tamním křesťanům jak z tělesného, tak duchovního zal, které zde vláda rozsévá. Hlas mučedníků obstaral pro hladovějící severokorejské křesťany více než sedmnáct tun základních potravin, především rýži a mouku. Vedle toho přinášíme těmto vzácným spoluvěřícím také Boží slovo.
V roce 1970 sponzorovala severokorejská vláda překlad Bible do korejštiny, aby v rámci „náboženské svobody“ ukázala navenek vstřícné gesto. Ten překlad je paradoxně považován za nejzdařilejší překlad do korejštiny. Nicméně vláda povolila vytisknout pouze 300 výtisků. Hlasu mučedníků se podařilo jeden z nich získat a nyní tiskneme tisíce těchto Biblí a snažíme se je šířit mezi severokorejskými věřícími.
Distribuce Biblí však v Severní Koreji zůstává nadále extrémně těžkou záležitostí. Vlastnit Bibli se rovná takřka jistému trestu smrti a do vězení se může kvůli tomu dostat celá rodina: rodiče, prarodiče i děti. Proto mnozí severokorejští křesťané vytvářejí ruční opisy Písma, které pak ukrývají ve zdech nebo zakopávají na dvoře či zahradě svého domu, kde by byly ve větším bezpečí.
Hlas mučedníků také sponzoruje každodenní půlhodinové rozhlasové vysílání do Severní Koreje. Deset minut mohou tamní obyvatelé naslouchat pořadu o životě Ježíše Krista. Dalších deset minut je věnováno četbě z knih Richarda Wurmbranda a v dalších deseti minutách je na pokračování čtena Bible – zřetelně a pomalu, aby si ji posluchači mohli případně opsat. Celé vysílání je také nahráváno do MP3 přehrávačů, které jsou tajně distribuovány společně s potravinami. Všechny tyto aktivity jsou financovány ze zvláštního fondu, určeného jen na pomoc severokorejským křesťanům.
(Naše česká pobočka přispěla v letošním roce na projekty týkající se Severní Koreje částkou 9000 dolarů.)
„Vaše dodávky potravin mě postavili na nohy,“ prohlašuje jedna severokorejská učitelka, členka ilegálního křesťanského shromáždění. Bez Krista není život hoden žití. Z toho důvodu riskujeme i nadále své životy, abychom lidem kázali v Jeho Jménu.“
-Hlas mučedníků, USA, říjen 2008
Příběh Jo Chung–Hee
mm_2012_5-6.pdf
Severní Korea je je dlouhou dobu považována za jeden z nejtemnějších a nejizolovanějších národů světa. A pro křesťany to platí v tomto temné království dvojnásobně. Kdyžž v roce 1948 komunisté převzali vládu nad severní částí Koreje, stal se Kim Il sung „velkým vůdcem“ Korejské lidově-demokratické republiky. Téměř okamžitě nechal Kim zrušit všechny církve a snažil se ze země zcela vymýtit křesťanství. Podle odhadů v té době zmizelo na 300 000 křesťanů a dalších 100 000 skončilo v pracovních táborech. Téměř všichni křesťané a kněží byli popraveni.
Kim Il Sung v zemi zavedl novou filosofii zvanou čučche, což v překladu znamená něco jako „soběstačnost“ , která je jistou formou náboženství a jakousi znetvořenou podobou křesťanství. Kim jako syn křesťanských rodičů a dokonce coby vnuk křesťanského pastora prohlásil sebe nejvyšším vůdcem a božstvem a svého syna prohlásil za božího syna, čímž ho de facto postavil na místo Ježíše.
Severokorejci ještě i dnes horlivě uctívají Kim Il Sunga, a to podle článku 1., část 1. stranického zákoníku. Jeho synovi Kim čong Ilovi byla přiřknuta božské interpretace ideologie čučche.
Po více než půl století je obyvatelům Severní Koreje vymýván mozek takovým způsobem, aby všechnu svou víru vkládali do slov a činů obou Kimů. Při pohřbu Kim čong Ila v minulém roce bylo slyšet, jak truchlící obyvatelé volají: „Jak jsi nás mohl opustit?“ „Co si nyní bez tebe počneme?“
Na státní televizi jeden voják prohlásil: „Lidé, hory, potoky i nebesa prolévají krvavé slzy, aby vyjádřily své věčné sbohem.“ Ale krvavé slzy nejsou pro Severokorejce ničím neobvyklým, zejména pak pro tamní křesťany.
* * *
Jo Chung-Hee vyrostl v hlavním městě Pchjongjangu, v typické chudé severokorejské rodině. Když začal chodit do třetí třídy, zapojil se do socialistického svazu mládeže a brzy si pamatoval všechny poučky, které si jako žák musel osvojit z ideologie čučche (juche). Bylo mezi nimi i jakýchsi deset principů mezi něž patří následující:
Jsem Kim Il Sung, tvůj pán a bůh. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne. Neuděláš si sobě obraz ničeho, co je na zemi nebo na nebi. Nebudeš se klanět žádným modlám, jenom mně, svému bohu, Kim Il Sungovi.
Každé setkání mládeže začínalo a končilo společnou písní k oslavě velkého vůdce. Na závěr setkání pronesli tuto modlitbu: „Můj otče, můj velký vůdce, následuji tě, zachovám věrnost tobě jedinému.“
V deseti letech se Jo poučil o tom, jak mají Severokorejci pohlížet na misionáře. Ve školní učebnici si přečetl fiktivní příběh o mladém hladovějícím severokorejském chlapci, který sebral jablko, které spadlo ze stromu patřícímu americkému misionáři. Chlapec ale váhal, zda má jablko sníst, protože to považoval za krádež. Tu se ale náhle objevil černě oděný misionář s velkým křížem na krku, chlapce popadl a obvinil ho z krádeže. Pak vyděšeného hocha svlékl do tílka, přivázal ho ke stromu, ze kterého jablko spadlo, a na čelo mu perem namáčeným do kyseliny vyleptal nápis „zloděj“. Učebnice ještě navíc obsahovala obrázky misionáře se zlomyslně krutou tváří. V důsledku takových falešných příběhů se u severokorejských dětí pěstuje podvědomý odpor a strach z misionářů.
Když Jo dospěl, chtěl vstoupit do komunistické strany, ale vzhledem k tomu, že jeho otec měl nějaké příbuzné v Jižní Koreji, byl z kádrových důvodů odmítnut. Jo se vyučil krejčím a v tomto řemesle vynikal tak svoji zručností, žže byl dokonce vybrán, aby ušil jezdecký oblek pro Kim čong Ila. Práce se mu znamenitě povedla a velký Kim čong Il byl natolik spokojený, že za odměnu zařídil, aby byl Jo přijat do komunistické strany. Jo tím také získal vyšší příděl rýže na měsíc – 600 gramů.
Třebaže Jo neznal osobně ani jednoho křesťana, věděl na druhé straně velmi dobře, co se stane těm, kteří se odváží promluvit o křesťanské víře. Takoví lidé prostě zmizí v jednom z mnoha koncentračních táborů, ve kterých v současnosti živoří podle určitých zdrojů kolem 250 000 lidí. Křesťané jsou odsouzeni velmi často s celou rodinou na patnáct let nucených prací. Většina lidí však v těchto táborech nežije déle jak deset let. Mnozí z vězňů dávají raději přednost sebevraždě. Po dle některých odhadů je v současnosti v pracovních táborech uvězněno kolem 30 000 křesťanů.
Když se Jo stal členem strany, měl výsadu přihlásit se na práci do Ruska. Tam mohl vydělat více peněz, a to přes to, že musel z platu odvést měsíčně 800 dolarů jako daň vládě. Zahraniční dělníci v Rusku vydělávali kolem tisícovky dolarů měsíčně. Po zaplacení vládní daně a dalších poplatků zůstalo severokorejským dělníkům padesát dolarů, které mohli poslat svým rodinám, což v Severní Koreji znamenalo královský příjem. Podle odhadů pracuje v zahraničí asi deset tisíc Severokorejců, převážně z Pchjongjangu a každý měsíc tak získají miliony dolarů pro svou totalitní vládu.
Když Jo žádal o udělení víza, musel projít školením, kde jim byly zdůrazněny následující příkazy:
Nehovořit nikdy s žádným Jihokorejcem.
Nenavštěvovat žádné kostela a bohoslužby.
Neshánět Bibli.
Nepřijímat potravu na železničních stanicích během cesty.
Jo nerozuměl jaký je důvod těchto nařízení, ale byl nadšený z možnosti, že bude moci pracovat v zahraničí. Když přicestoval do Ruska, uviděl již po cestě další dělníky, jak si na nádraží berou jídlo od nějaké laskavě vypadající starší ženy. Někteří z nich se dokonce vrátili ještě jednou pro přídavek. Tyto ženy zdarma nabízely znamenité jídlo, se kterým se strava, kterou Jo znal z domova nedala vůbec srovnávat. Velmi se divil nad tím, proč má být tohle jídlo zakázané. Později se Jo dověděl, že ony štědré ženy byly křesťanky a nabízením jídla se snažily kontaktovat dělníky ze Severní Koreje. Během svého pobytu také nabízeli Jo Bibli, ačkoli on neměl ani ponětí, o co jde.
Po třech letech práce v Rusku se stalo, že mu jeho šéf náhle odmítl vyplatit mzdu. Jo tudížž neměl možnost zaplatit vládní daň. Zástupce severokorejské vlády mu záhy vzkázal, že jestli daň nezaplatí, bude poslán do pracovního tábora.
V obavě o svůj život si Jo sehnal falešné doklady a odjel vlakem do Kazachstánu. Ve vlaku k němu přistoupila nějaká žena a mlčky mu nabízela křesťanský medailonek. V domnění, že žena je němá, dal jí Jo nějaké peníze a dar přijal. Když k němu na hranicích přistoupil pohraničník, vybavila se mu náhle ona němá žena a on v tu chvíli jakoby ztratil řeč. Zcela nečekaně ho pohraničník nechal být a odešel. A tak se Jo dostal za těchto zvláštních okolností do Kazachstánu.
Na jihokorejském velvyslanectví obdržel Jo azyl a po krátké době odcestoval do Jižní Koreje. Jak přemýšlel o událostech, které vedly k jeho útěku, zašel Jo několikrát do kostela. Vzhledem k odlišnému dialektu obou zemí, nerozuměl tomu, co se četlo z Bible, a tak ještě nemohl dojít k plnému poznání víry v Krista. Avšak věděl již, jakou cestou chce v životě jít, a proto odjel do Soulu, kde se přihlásil do biblické školy pro severokorejské uprchlíky. Tato škola nesla název Podzemní univerzita.
Na této škole dostal Jo také konečně Bibli ve svém vlastním dialektu. Když si v ní pak četl Desatero, ihned si uvědomil, jaká je zde nápadná podobnost s deseti principy čučche. kdyžž sledoval film o Ježíši, viděl i zde povědomé příběhy, jen o Kim čong Ilovi zde nebyla žádná zmínka.
Když si Jo uvědomil, že celá filosofie čučche vznikla vlastně sprostým vykradením Bible, odevzdal svůj život Kristu a rozhodl se stát misionářem svému vlastnímu lidu. Prošel výukou Podzemní univerzity a dokončil studia právě v době, kdy v jeho vlasti naříkaly davy nad mrtvolou Kim Čong Ila, falešného božího syna.
O tři dny později byl již na lodi směřující do Ruska, kde nyní slouží s mnoha dalšími křesťanskými pracovníky, které poprvé potkal, kdyžž byl ještě sám občanem Severní Koreje. Většina z těchto křesťanských pracovníků prodělala sama pronásledování pod sovětskou vládou, a tak mají za sebou podobnou zkušenost.
Jo také prosí o naše modlitby. „Vím, že jsem na Boží cestě a vím také, žže je to velmi nebezpečné. Ale vždy jsem riskoval svůj žživot i předtím, nežž jsem znal Boha. Neměl bych k tomu být nyní ještě ochotnější?“
Jelikožž je Severní Korea extrémně izolovaná, je možnost dostat se k severokorejským dělníkům mimořádnou strategickou příležitostí. Ačkoli špehové komunistického režimu představují hrozbu i za hranicemi, Severokorejci jsou v Rusku přece jen odvážnější a řada z nich pozitivně reaguje na přátelské oslovení. Někteří se pak dostanou i na návštěvu křesťanských domácností, kde se mohou dovědět více o křesťanství od těch, kteří mají k dispozici literaturu v severokorejském dialektu.
Jo tvrdí, že nové video naší misie „Ježíš žil mezi námi“ je vynikajícím prostředkem k oslovení jeho krajanů. „Severokorejci se na to budou dívat s velkým zájmem hlavně kvůli tomu, že ihned pochopí, že ty příběhy, které znají, jsou nikoli o jejich mrtvém Kim čong Ilovi, ale o Kristu Ježíši,“ říká Jo.
Severokorejci, kteří přijali Krista, se mohou do své země vrátit povzbuzeni evangeliem a mohou je předat dál těm, kteří naříkají nad smrtí svého vůdce.
Falešní bohové Severní Koreje jsou již mrtví, ale zanechali v srdcích mnoha tamních lidí hlubokou prázdnotu, která v nich působí touhu po hledání pravdy. Pravda je taková, že Bůh je živý a my máme dnes největší příležitost od roku 1948 zvěstovat evangelium obyvatelům nejuzavřenějšího národa světa.
Kim čong Ilův nejmladší syn Kim čong Un je následovníkem svého otce a novým severokorejským vůdcem. Od mládí byl formován podle obrazu svého dědečka Kim Il Sunga. Jeho zvyky, odívání a dokonce i podezření ze zásahů plastické chirurgie, to vše má na něm dotvořit podobu zakladatele jejich podivné dynastie. Severokorejští předáci se takto snaží vytvořit zdání, že jejich propaganda čučche je reálná, a že se obyvatelé Severní Koreje nakonec připojí ke svým velkým vůdcům v nebi. I přes režimem deklarovanou snahu zabránit v Severní Koreji jakýmkoli změnám a zůstat i nadále uzavřeným národem, budou odvážní křesťané za pomoci misijních organizací včetně Hlasu mučedníků pokračovat ve své snaze přinést poselství pravé spásy do této země.
Jménem bratra Jo a dalších jemu podobných děkujeme všem za podporu naší práce v Severní Koreji. Volání mučedníků nesmí zůstat bez odezvy. Vždyť slova jejich svědectví přinášejí jedinou naději uprostřed demagogie a lži.
– Hlas mučedníků, USA, červenec 2012
Suhův příběh
hm_2010_5-6.pdf
Byl příslušníkem armády a vysokoškolským studentem. Ale jednoho dne nabral Suhův život úplně jiný směr a jeho postavení v armádě bylo otřeseno. Suh pracoval v redakci vojenských novin. Pak se ale stalo, že někdo našel na novinové fotografii severokorejského vůdce smítko prachu a Suh byl kvůli tomu zbaven vojenské hodnosti, vyhozen z práce a poslán na venkov. „Pokud dojdou k přesvědčení, že nechováte vůdce v náležité úctě, pak vám život velmi znepříjemní,“ vysvětluje Suh.
Jelikož byl Suh ale nadále členem komunistické strany, mohl dál pracovat jako státní úředník, ale jeho profesní kariéra byla již oním incidentem se zrnkem prachu zásadním způsobem omezena. Severokorejské poměry připadaly Suhovi stále absurdnější, ale své pocity si samozřejmě musel nechávat pro sebe.
Od té doby, co se Kim Ir-sen zmocnil v Severní Koreji vlády, dostala se země do izolace a tamní režim se horlivě snaží, aby se k jeho občanům nedostávaly jakékoli zprávy zvenčí. Avšak Suh měl v Číně jistého příbuzného, vy který mu vyprávěl o událostech ve světě. Suh věděl, že Jižní Korea je bohatou zemí. Když se dověděl o kolapsu komunismu ve východní Evropě a v Rusku, myslel si, že komunismus má již odzvoněno. A z tohoto důvodu také nadále zůstával v Severní Koreji.
Když v roce 1994 zemřel Kim Ir-sen, vypukl v zemi hlad, který si za tři roky vyžádal dva miliony lidských životů. Nakonec toho měl Suh dost. Řekl svému bratrovi, že v jejich zemi je to beznadějné, a rozhodl se odejít do Číny.
Útěk do Číny
Suh navštívil Čínu již dříve, když ilegálně překročil hraniční řeku Tumen. Bylo to koncem roku 1990. Tehdy si v Číně našel práci a vydělal si tolik peněz, že si mohl brzy koupit malé rádio. A tak Suh celý den pracoval a v noci pak poslouchal rozhlasové vysílání. Dozvěděl se mimo jiné, že Severokorejci jsou v Jižní Koreji přijímáni, a že tedy Kim Ir-sen svému vlastnímu lidu vědomě lhal.
Suh však musel stále myslet na svou manželku, kterou zanechal v Severní Koreji. Našetřil proto 2 000 RMB (asi 5 500 Kč) a pokusil se vrátit zpátky, aby pomohl své hladovějící rodině. Na hraniční řece však byl chycen severokorejskými vojáky, kteří ho zatkli společně s jistým manželským párem. Tehdy se Suh modlil k Bohu o pomoc. Nakonec byl propuštěn a znovu utekl do Číny.
Tam se uchýlil ke zmíněnému příbuznému, který mu řekl, že by mohl jít do nějakého kostela a požádat tam o pomoc. Suh se ale zdráhal, proto že měl vůči křesťanům a církvi v hlavě stále předsudky, které mu tam ve škole vtloukali. Pak ho jistá dvaaosmdesátiletá žena přemluvila, aby přece jen do sboru šel. Darovala mu Bibli a pobídla ho, aby si v ní četl. V Suhovi převládla zvědavost, a tak se s ní vydal do kostela, kde slyšel křesťany zpívat píseň s melodií, kterou důvěrně znal. Byla to píseň, kterou si severokorejský režim pozměnil ke svým vlastním účelům. Suh brzo rozpoznal, že všechno to, co v Severní Koreji slyšel o křesťanství, byly jen samé lži, a že se naopak Kim Ir-sen sám postavil na místo Boží. Při čtení Bible si rovněž uvědomil, že Kim Ir-sen k ovládání lidí manipuloval biblickým poselstvím s cílem vytvořit státní náboženství. Kde Bible hovoří o úctě k Bohu či k někomu jinému, dosadilo severokorejské státní náboženství Kim Ir-sena. A hovoří-li Písmo o desateru přikázání, pak severokorejská ideologie zmiňuje „deset principů“.
Netrvalo dlouho a Suh uvěřil v Krista a nechal se pokřtít. Když se pastor zeptal, co by si přál nejvíce, Suh řekl, že ho stále hryže svědomí kvůli tomu, že odešel od své rodiny a zanechal ji v Severní Koreji. Pastor ho tedy vyzval, aby se za svoji rodinu intenzivně modlil. A tak i Suh učinil. Na svoji rodinu myslel v modlitbách každý den, až se jednoho dne stal zázrak.
Dvakrát za rok navštěvoval Suh příhraniční oblast u řeky Tumen, která tvoří hranici mezi Čínou a Severní Koreou. V této oblasti Suh sám hraniční řeku přešel. Suh vypráví: Když jsem se přestěhoval do Harbinu, zanechal jsem ve sboru své telefonní číslo. Po několika letech se mojí ženě podařilo rovněž přejít do Číny a dostala se shodou okolností do onoho sboru, kde měli moje telefonní číslo. Nakonec jsme se s manželkou sešli v jednom úkrytu pro uprchlíky ze Severní Koreje.“ Zatímco Suh pobýval v Číně, jeho manželka studovala Boží slovo v tajném úkrytu společně s dalšími dvaceti běženci. Pro Suha byl ale pobyt v Číně stále značně nebezpečný. Severokorejští utečenci jsou zde totiž stíháni a převážně deportováni nazpět. Při jedné příležitosti se Suh pokusil navštívit jihokorejskou ambasádu, ale byl v její blízkosti zatčen. Čínská policie ho pak odvezla v poutech k výslechu. Suh se modlil k Bohu, aby mu dal sílu se s touto situací vyrovnat, neboť se již smířil s tím, že bude eskortován do své někdejší vlasti. Hlavně pak prosil, aby Bůh ochránil jeho manželku a rovněž všechny bratry a sestry, kteří pobývali v onom úkrytu. Nakonec se ale věci nečekaně vyvinuly v jeho prospěch, Suh byl propuštěn a připojil se ke křesťanům v úkrytu.
Odchod do Jižní Koreje
Tito křesťané se pak začali připravovat na odchod do Jižní Koreje. Jednoho dne nadešel okamžik, kdy pastor křesťanům sdělil, že je čas vyrazit. Ještě než se uprchlíci dostali do Jižní Koreje, museli nejprve cestovat přes několik dalších zemí jihovýchodní Asie. Když jejich malý člun přistál u thajských břehů, byl Suh zatčen. Jelikož je thajská policie vůči Severokorejcům přátelsky nakloněna, musel Suh pouze zaplatit pokutu výši 70 000 bahtů (v přepočtu asi 34 000 Kč). Tuto částku pomohl Suhovi zaplatit jeden misionář.
Křesťané pak odletěli do Bangkoku a tam se uchýlili na jihokorejské velvyslanectví. Suh byl i se svou manželkou na svobodě.
V Jižní Koreji Suh absolvoval výuku ve školícím středisku, která má za cíl připravit uprchlíky na život v nových podmínkách. Pak se ale Suh spíše zaměřil na vydělávání peněz a přestal dokonce chodit i do kostela. Asi po roce přepadli Suha nějací gangsteři. Tato událost ho přiměla, aby znovu uvažoval o svém životě a činil pokání.
„Studoval jsem po padesát let spisy Kim Ir-sena a Kim čong ila, ale nyní chci až do své smrti studovat Boží slovo,“ uvádí Suh. V roce 2008 dokončil biblickou školu, ale o své budoucnosti prohlašuje: „Nechci se stát pastorem nějakého sboru v Jižní Koreji, chci být nějak prospěšný křesťanům na Severu.“
Dnes Suh slouží utečencům ze Severní Koreje. Z bezpečnostních důvodů však o jeho práci nemůžeme přinášet žádné podrobnosti.
Suhův příběh obrácení ke Kristu je pouze jedním z mnoha, které by mohli tito severokorejští utečenci vyprávět. Podle některých odhadů žije v Číně nebo v jiných sousedních zemí sto až čtyři sta tisíc běženců. Mnozí z nich ale byli zatčeni a vráceni do své vlasti jen proto, aby tam byli posláni do pracovního tábora nebo popraveni.
Hlas mučedníků do Severní Koreje posílá balóny s poselstvím evangelia, snaží se dopravit tamním obyvatelům různé traktáty, stejně jako posílá materiální pomoc. Pamatujme na tyto pronásledované křesťany ve svých modlitbách.
– Hlas mučedníků, Kanada, listopad 2010
