20. června 2011

Tak ty už nechceš chodit do církve? 8. kapitola

Kapitola osmá (Kapitola sedmá ZDE)                                                Kapitola První ZDE
Lži, které jsou k ničemu

Neměl jsem ani tušení, co bych si měl počít s informací, která se ke mně právě dostala. Konečně jsem měl v rukou něco proti svému bývalému pastorovi, ale vůbec jsem nevěděl, co bych s tím měl podniknout. Před rokem by to ale vypadalo jinak.
Všechno to vyšlo najevo během jednoho, spíše náhodného setkání v nákupním středisku. Jel jsem tam rychle, abych pro svou ženu ještě stihl koupit dárek k výročí svatby, a abych si tam dal něco menšího k obědu. Na půl druhou odpoledne jsem už totiž měl dohodnutý termín schůzky. Zatímco jsem u stolu v jídelně narychlo hltal cheeseburger, začetl jsem se do asi týden starého zpravodajského magazínu. Při tom, jak jsem obracel jeho stránky, pozvedl jsem poněkud hlavu a můj pohled padl na světle červené šaty poblíž mne. Zadíval jsem se ještě výš a spatřil důvěrně známý obličej, který jsem již delší dobu neviděl.


„Mohla bych s tebou na chvíli mluvit?“, otázala se Diana s poněkud těžkým dechem a rozhlížela se přitom kolem sebe, přinejmenším, jako by ji sledovala policie.
„No, jistě, tak si sedni“, zamumlal jsem ještě s plnými ústy a odsunul své věci stranou, abych jí udělal u malého stolku místo. Podezíravě si přisedla, a já jsem si najednou uvědomil, jak pěkná žena to je, s dlouhými tmavými, přes ramena přehozenými vlasy a modrýma jiskřivýma očima. Avšak vrásky na jejím čele, její přemýšlivý pohled a smutné oči mi prozrazovaly, že tu něco není v pořádku. V době, kdy jsem ji poznal, to byla mladá žena, plná odvahy a života, která přišla do Kingstonu, aby zde studovala na vysoké škole. Po ukončení studia se vdala za muže, který ji zneužíval hned poté, co se vzali. Nakonec se s ním nechala rozvést. Během celého nepěkného soudního procesu ji všestranně podporoval náš sbor. To bylo před téměř třemi lety. Pak se mi ztratila z očí, a od té doby sem ji neviděl.
„Vede se ti dobře?“ zeptal jsem se.
„Žiji ze dne na den, není to lehké. Přišla jsem ale, abych se tě zeptala, jak se daří tobě. Slyšela jsem, co ti udělal Jim a dělala jsem si proto o tebe a Laurie velké starosti. Vede se vám oběma dobře?“
„Ano, děkuji, že se na to ptáš. Už jen to pro mne znamená víc, než si myslíš. Vůbec to nebylo lehké, bylo to poměrně obtížné. Třeba už jen můj opětný návrat do realitního podnikání. A je také mnoho lidí, kteří nám dnes chybí. Někteří se nám stále ještě na veřejnosti vyhýbají a jiní zase o nás rozšiřují až strašlivé pověsti.“
Diana se opět rozhlédla kolem sebe a s určitou nervozitou prohrábla své vlasy. Po krátké a skoro trapné odmlce se ke mně naklonila a téměř zašeptala: „Pravděpodobně bych ti to vůbec neměla říct. Je mi to tak trapné a sama sobě jsem si slíbila, že to nikomu už neřeknu.“ Kousala se do rtů a zírala na mne, zatímco hledala vhodná slova: „Jde o pastora Jima.“ Snažila se zvládnout svůj zajíkavý hlas a s jistou dávkou přemáhání řekla: „Je něco, co nevíš…“ Pak jí ale přece jen hlas selhal.
Něžně jsem ji vzal za ruku. „To je v pořádku, Diano, nemusíš mi to říct, jestli je ti to nepříjemné.“
„Využil mě“, vyhrklo z ní a zase se pokusila potlačit své zajíkání. Neměl jsem ani tušení, oč jde. Zatímco jsem se připravoval, jak se jí vhodně zeptat, vzchopila se a pokračovala sama: „Skutečně jsem s tím bojovala, zda ti to mám říci, ale když jsem tě tu dnes viděla, jak tu sedíš sám, bylo mi najednou jasné, že to musím udělat.“
Volila opatrná slova, aby mi sdělila, že měla vztah s Jimem, který trval tři měsíce. Během rozvodu, a téměř rok poté, žila v jeho domě, v doposud nepoužívaném pokoji. Ke konci tohoto období začal jejich vztah. Řekl jí, že je ochoten se kvůli ní vzdát své ženy.
Žila stále ještě v hlubokém vnitřním rozporu, který se týkal toho, co se stalo, a byla rozpolcená, zda má za to dávat vinu sobě, nebo jemu. „Neměla jsem tam zůstávat. Byla jsem prostě pro něj velkým pokušením, zvláště, když už měl problémy se svou ženou. Celou dobu se hádali. Jednoho rána jsem se probudila a uvědomila si, že to tak dále nepůjde a odstěhovala jsem se od něj.“ Po tvářích jí stékaly slzy.
Zůstal jsem jako přikovaný k židli a nevěděl jsem, co bych na to měl říct. Vzpomněl jsem si, že jsem se jednou Jima ptal, co je s Dianou, protože tenkrát přestala chodit do našeho shromáždění, což spadalo asi do doby, kdy se odstěhovala z jeho domu. Zeptal jsem se ho, zda se něco nepřihodilo, ale on mě odbyl jen slovy: „Měla prostě pocit, že lépe zapadne mezi mladé lidi v jiném sboru.“ To mě vzhledem k jejich blízkému přátelství udivilo.
Opřela se rukama o stůl, že už půjde: „Nikomu jsem o tom zatím neřekla, a věř mi, že bych to popřela, kdybys to někomu vyprávěl. Prostě mi bylo nějak jasné, že bys to měl vědět.“
Když vstala a měla se k odchodu, snažil jsem se ji zastavit. „Tak přece počkej“, požádal jsem ji, a ona se otočila. „Je mi tě tak líto. Jak bych ti mohl …?“
„Ne, nepokoušej se o to“, řekla a zvedla ke své obraně obě ruce. Přitom se jí zlomil hlas: „Je mi líto, ale musím už jít.“
Rychle odcházela, a já jsem se ještě pokusil znovu na ni zavolat. Měl jsem dojem, že mě přitom sleduje plno očí. S rozpaky na tváři jsem si opět sedl. Musel jsem se nad tím pořádně zamyslet. Ptal jsem se sám sebe, proč se tehdy mé vztahy s Jimem tak nečekaně zhoršily. Tato informace se mi ale vůbec nelíbila. Přešla mě chuť na zbytek cheeseburgeru a čím déle jsem tam seděl, o to více ve mně rostl vztek. Ten, který o mně lhal, žil tedy sám ve lži.
Když jsem vstal k odchodu, uvědomil jsem si, že je to po nějaké době vlastně poprvé, co jsem v nákupním středisku opět zapátral svým pohledem, zda tu neuvidím známou Johnovu tvář. Od té doby, co jsme se spolu setkali na fotbale před čtyřmi měsíci, jsem ho ještě neviděl. Kvůli těm všem záležitostem, které mi pomáhal objasňovat, mi neskonale přirostl k srdci. To, co mi Diana sdělila, přispělo k tomu, že bych si s ním rád promluvil. Vzpomněl jsem si, že se mě John jednou ptal, zda si nemyslím, že Jim něco skrývá. Tehdy jsem samozřejmě neměl o ničem ani tušení.
Když jsem se porozhlédl, neuviděl jsem ho hned, a byl jsem zklamán tím, že mi nikdy nedal možnost, abych s ním sám navázal kontakt. Neměl jsem na něj ani telefonní číslo, ani mailovou adresu. Vydal jsem se tedy na cestu ke svému autu do zadní části parkoviště. Když jsem šel kolem fontány uprostřed nákupního střediska, najednou jsem ho uviděl. Seděl na lavičce a na klíně měl malé dítě, s kterým si hrál, zatímco se bavil s nějakým mladým mužem. Musel jsem se jen pousmát, protože jsem si při tomto pohledu znovu uvědomil, jak John zcela přirozeně a lehce udržuje kontakt s lidmi.
Když jsem se k nim přiblížil, mladý muž právě vstal a podával Johnovi ruku. Vzal dítě z Johnova klína a posadil je do kočárku. Chlapeček se otočil, aby Johnovi zamával, a zatímco mu John s úsměvem gesto opětoval, přisedl jsem si k němu. Udiveně se otočil. Jeho úsměv se ještě víc projasnil a zároveň mi položil ruku na rameno: „Jaku, jsem rád, že tě zase vidím.“
„Nemohu ani uvěřit, že jsi tady“, řekl jsem, „právě jsem na tebe myslel.“ Pak jsem ukázal na manželský pár, který zrovna odcházel a zeptal jsem se: „To jsou tvoji přátelé?“
„Zatím snad. Před chvílí jsem se s ním setkal na této lavičce, když čekal na svou ženu. Příjemně jsme se pobavili a já jsem si přitom pohrál s malým Jasonem. On si myslí, že Boha ještě nezná, ale to záleží jen na tom, že ještě nerozpoznal Boží ruku ve svém životě. Ale to je jiný příběh. Jak se ti vede, Jaku?“
„Nebudeš tomu věřit, co jsem se právě doslechl.“
„A o čem?“
„Vzpomínáš si ještě, jak ses mě jednou ptal, zda můj bývalý pastor něco přede mnou neskrývá, že se stále více a více ode mne odtahuje? No, právě jsem zjistil, že měl před několika lety milostný vztah s jednou rozvádějící se ženou, která bydlela v jeho domě.“
Johnův úsměv rychle zmizel. V jeho tváři bylo vidět bolest a smutek. V očích se mu objevily slzy a slyšel jsem ho tiše říkat: „Bože, odpusť nám.“ Proč jsem byl tak nadšený tím, co jemu očividně přinášelo takovou bolest?
„A víš to docela jistě?“ zeptal se.
„Žena, o kterou jde, přišla před několika minutami ke mně a vyprávěla mi to. Řekla, že si myslí, že to musím vědět.“
„Jak se jí vede?“
„Nevypadá dobře, ale také nechtěla zůstat déle, aby mi o tom více pověděla. Hned, jak mi to řekla, odešla.“
Díval se strnule před sebe a v jeho očích se nadále zračila bolest. Po krátké, skoro trapné odmlce, nakonec řekl: „A co s tím zamýšlíš udělat?“
„Nevím. Vždyť proto jsem chtěl s tebou mluvit. Jsem si jist, že ho s tím musím nějak konfrontovat. To by mě mohlo nakonec rehabilitovat.“
„A jak by se to mělo stát?“
„Všechno ukazuje na to, že jde o podvodníka. Teď už to budou všichni vědět.“
„Jsi si jistý, že to chceš udělat?“ Viděl jsem, jak do jeho očí opět vstoupily slzy.
„Ne, to bych nechtěl“, řekl jsem s poněkud menší rozhodností, než jsem původně zamýšlel. „Ale někdo by to přece měl udělat, nebo snad ne?“
„To skutečně není tvoje věc, abys na to sám reagoval. Ale měl bys, jen v tom případě, kdyby se tě na to někdo ptal.“
„Ale kromě oné ženy to přece nikdo neví, Johne. A nemyslím si, že právě ona by něco podnikla.“
John se opět odmlčel.
„A co ty si myslíš, že bych měl dělat?“ zeptal jsem se nakonec.
„Nemohu ti říct, Jaku, co bys měl dělat. Ale nemyslím, že bys měl spekulovat o tom, co by bylo nejlepší, ale měl by ses tázat nebeského Otce, co On od tebe chce. Jistě to ale není důvod k radosti.“
„No doufám, že to tak nevyznělo“, dodal jsem.
John pokrčil rameny: „Koho to také zajímá, jak to vyznělo? Jde přece jen o to, jak to ve skutečnosti je.“
„Ale byl bych rád, aby vyšlo najevo, o jak porušený systém se jedná, Johne. Podváděl mě právě tak, jako tu ženu, i lidi, kteří tam stále ještě chodí, a on by měl z toho tak jednoduše vyváznout?“
„Nikdo z toho jednoduše nevyvázne, Jaku. Ani si nedovedeš představit, jak hodně za své selhání zaplatí. Nezapomeň, že už samotný hřích je jistým trestem. Bude stále méně tím mužem na svém místě, kterým by podle Boží vůle měl být. Už jen tento samotný fakt přispěje k porušení i ostatních lidí kolem něj, i když si toho nebudou vědomi, proč se tak děje. Ti lidé již také pociťují jeho prázdnotu a vnitřní boj v něm samém.“
„Ale neměla by být pravda o něm, kvůli tomu, co udělal, plně odhalena? Chtěl bych, aby lidé znali pravdu.“
„Nemyslíš, že ji již mohou tušit, Jaku? Nakonec je přece jen tím, čím ve skutečnosti je, a ne tím, co před nimi předstírá.“
„Ale nevypadá to na to. Ti lidé se domnívají, že je zbožným mužem.“
„V tom je vlastně ten problém, že ano? Pokud člověk není spokojen s realitou, jaká je, přemýšlí hlavně o tom, jak to vnímá okolí.“
„Tak tomu nevěřím, Johne“, hněvivý tón mých slov mě samotného překvapil. John se totiž pokusil sebrat mi z rukou tu nejlepší zbraň, jakou jsem kdy za poslední rok měl. „Lidé by prostě měli vědět, jaký on ve skutečnosti je.“
„A nestalo se to už? Přece již zradil jedno přátelství, aby sám sebe zachránil, a sbor obelhal, aby tě pomluvil. Nedává už tím najevo svou arogancí? Proč je pro vás, evangelikály, horší to, když jde o sexuální hříchy?“
Musím přiznat, že v tomto bodě mě překvapil. Myslel jsem, že sexuální selhání je horší než všechno ostatní. V jednom okamžiku jsem nenalézal slov a odpovídal jen se zaťatými zuby: „Ano, alespoň je to tím zjevnější.“
„Teď se ale přece nezlob na mne, já jsem to neudělal.“
„Je mi líto, Johne. Ale prostě mě nějak neuspokojuje to, jak reaguješ. Myslel jsem si, že by to třeba mohlo pomoci přivést lidi na naši stranu.“
„Jakou stranu máš na mysli?“
„To přece víš! Ty, kteří jsou proti nesprávnému systému organizovaného náboženství, a kteří se rozhodli následovat novozákonní model domácí církve.“
„Ale já to tak nemyslím, že bych byl rád na této straně. Copak jsem někdy něco takového řekl?“
Skoro jsem se mohl zbláznit z toho, kam John tento rozhovor zavedl: „Byl jsi to přece ty, který mi pomohl uvidět a poznat chyby organizované církve.“
„Jedna věc je něco uvidět a poznat, a zcela jiná zase postavit se proti těmto lidem. To je ta hra – ale já se jí neúčastním. Jsem plně pro to, aby se věřící učili žít spolu ve skutečném sboru, ale ty jsi ještě o tom nezačal mluvit, jak by se to mohlo uskutečnit.“
„Nevychází ale na světlo u organizovaného náboženství vždy totéž? Muži jako Jim, kteří předstírají, že jsou vedoucí, ačkoli lžou a zavádějí tak druhé nesprávným směrem? Už toho mám dost, Johne.“
„Ne všichni jsou podvodníci, Jaku. Ne všechny skupiny jsou destruktivní, jako ta tvoje. Ti, kteří se chovají ke svým vedoucím tak, jakoby tito měli nějaké zvláštní pomazání, jsou nejvíce náchylní k tomu, být právě jimi svedeni. Zdá se, že ti, kteří se domnívají, že dosáhli nejvyšší možné lidské autority, nebo, že jim byla dána, často zapomínají na to, jak čelit svým vlastním egoistickým touhám a přáním. Každému z nás se může lehce stát, že v konečném důsledku sloužíme vlastně sami sobě, ačkoliv si myslíme, že stále sloužíme jiným, právě když udržujeme takovou instituci při životě. Ale ne všichni, kteří se toho dopouštějí, končí v rozvratu a porušení. Mnozí jsou pravými služebníky, kteří by chtěli opravdu druhým pomoci, a věří, že ta jejich cesta je ta nejlepší, která k tomu vede. Měli bychom vždy rozlišovat, zda jde o chyby samotného systému, nebo lidských srdcí v něm působících.
Každý systém, vytvořený lidmi, dovede někdy odlidštit právě ty, kterým měl vlastně sloužit. Ty, které ale nejvíc odlidšťuje, jsou často ti, kteří si myslí, že se v tom systému stanou vedoucími. Ale ne všichni v takovém systému přijímají jeho zásady. Mnozí jsou v něm aktivní, aniž by se jím nechali ovlivnit. Žijí ve jménu Otce a rádi pomáhají druhým, pokud k tomu dostanou příležitost.“
„To všechno je mi lhostejné, Johne. Prostě bych jen chtěl, aby to, že Jim selhal, se dostalo na veřejnost.“ Cítil jsem, jak samou zlostí rudnu, a jak se mé dlaně svírají v pěsti.
„Proč se tak zlobíš, Jaku?“
Opřel jsem se a povzdechl si. Podařilo se mi tím uvolnit část mých obav. Nechtěl jsem se přece s Johnem přít, ale naopak slyšet, co mi k tomu chce říct. Moje slova vyjadřovala už méně obhajobu, ale spíše zájem: „Nejsem si jist, zda ti rozumím.“
„Nevím. Zdá se mi, že tvé reakce na to, o čem mluvíme, jsou dost přehnané. Je tu snad ještě něco navíc, co tě vede k takovému znepokojení?“
Chvíli jsem přemýšlel: „Jediné, co podle mne bylo správné, je to, že jsem se nenechal tyranizovat názory jiných lidí. V posledních týdnech jsem už dokonce ani nepociťoval takové hluboké zahanbení při setkání s lidmi z mého bývalého sboru. To bylo pro mne požehnáním.“
„Tak to mělo také být“, řekl John a usmál se.
„Ale ty jsi to vlastně všechno obrátil proti mně. Myslíš si jen, že se chci pomstít Jimovi.“
Položil mi ruku na rameno: „Ne, Jaku, tak tomu vůbec není. Věř mi, vím, jak je to všechno pro tebe těžké. Myslím si, že jsi to doposud zvládal překonávat až neuvěřitelně dobře. Nebyl bych rád, kdyby sis to dělal ještě těžší.“
„Myslím, že je toho ještě hodně, s čím zápasím, Johne. Návrat do podnikání s nemovitostmi byl pro mne určitě sázkou do loterie. Minulý týden mi třeba v poslední minutě unikla velká obchodní příležitost, která by mě na několik let postavila na nohy. Každý měsíc vycházím jen taktak a vůbec nevím, jak to bude vypadat v dalším měsíci. A to jsem doufal, že můj život bude už teď vykazovat větší stabilitu.“
„Asi hledáš stabilitu na nesprávných místech, Jaku.“
„Co tím zase myslíš?“ zeptal jsem se téměř znechuceně.
„Jaku, učil ses zatím poměřovat svou stabilitu jen podle reakcí svého okolí, a tak se u tebe vytvořila jakási schopnost již měsíce předem rozpoznat, jak se věci budou vyvíjet.“
„Je to snad nesprávné?“
„Neřekl bych, že je to nesprávné, ale nevěřím, že ti to pomůže žít v Božím Království. Pokud sami chceme znát budoucnost, pak už vlastně neposloucháme Otce. Vše, co děláme, abychom podle svých vlastních představ dodali svému životu stabilitu, nás ve skutečnosti oloupí o svobodu, která znamená prostě Ho jen každý den následovat. Spoléháme se pak na naši vlastní moudrost, místo abychom hledali Jeho moudrost. Největší svobodou, kterou nám Bůh může dát, je to, že důvěřujeme Jeho schopnosti se o nás každý den postarat.“
„Právě tohle mě stále mate, Johne. Sice mám dostatek všeho pro dnešek – dostatek peněz, abych se mohl postarat o naše potřeby, dostatečné společenství, což mi dodává odvahu, abych mohl jít dále, a dosti přízně, abych mohl vydržet pomluvy jiných. Ale když pohlédnu dále do budoucnosti, dělám si starosti. Nevím, zda to bude takhle trvale fungovat dál.“
„To jsme všichni již prožili, Jaku, a zcela určitě ti rozumím. Ale záleží na tom, že ještě nemůžeme vědět, co Bůh zamýšlí. Můžeme jen vědět, co bychom měli dělat. Myslíš si, že bude všechno lepší, když Jimovu aféru zveřejníš, ale ve skutečnosti to vůbec nic nevyřeší. Lidé, kteří jeho aroganci nepoznali, neuvěří, že morálně selhal. Když již byl nevěrný, nebude mít také ani nejmenší problém s tím, aby svou nevěru popřel.“
„Takto jsem se na to ještě nepodíval. Ale vadí mi, jak si lidé myslí, že jde o správného člověka.“
„Ale vždyť si to jen myslí. Je to iluze. Iluze mohou být sice mocné, zůstávají ale přesto jen iluzemi.“
„Ale většina lidí přece žije v takových iluzích.“
„Jen proto, že to chtějí, Jaku. Doufám, že je to s tebou úplně jinak. Vše může vyvolávat zdání, že ty jsi ten špatný, ale víš sám, že tomu tak není. Zdá se také, jako bys stál na okraji finanční propasti, ale to přece také není pravda. Nikdy bys neměl připustit, aby tě pouhé zdání zasáhlo tak, aby se stalo součástí tvé reality.“
„Ale já bych chtěl, aby také jiní znali pravdu, Johne. Proč by měli žít ve svých iluzích?“
„Když lidé uvěří nějaké lži, to ještě neznamená, že se tím budou řídit a podle ní konat. Žijí pak spíše v zajetí té lži. Sám dojdeš k některým informacím, které ti pomohou lépe rozeznat, jaký je ve skutečnosti stav věcí. Dej Bohu prostor, aby ti ukázal, jak s těmi informacemi správně naložit. Neměl bys ale vycházet ze své vlastní představy, že Bůh chce, abys to všechno vytroubil světu jen proto, že jsi to právě ty, který by z toho mohl mít největší prospěch.“
„Ale neměli by lidé přece jen znát pravdu?“
„Pokud bude Otec chtít, pak se ji dovědí.“
„Ale já jsem jediný, který to ví, kromě oněch dvou, kteří mají důvod, aby to skrývali.“
„Ano, tak se nám to jeví, Jaku.“
„Ale když to neuděláme my sami, Bůh to neudělá; alespoň v tom smyslu mě to vždy učili.“
„John se s potěšením rozesmál: „To je ta největší lež, kterou jsem dneska slyšel.“
„Skutečně?“
„Skutečně! Bůh přece používá různé cesty k tomu, aby udělal to, co chce.“
„Nejsme ale, Johne, třeba částí některé z těchto cest?“
„Některou částí ano, ale ne tou nejdůležitější. Musíme činit jen to, co nám Bůh klade na srdce. Pokud zpochybňujeme, že může působit i mimo náš dosah, není to ten nejlepší způsob, jak Mu naslouchat. Velkou lží tohoto zkaženého světa je, že člověk nemůže mít důvěru v Boha, a že se proto každý sám musí o sebe postarat. To je past, do které se právě chytila Eva. Had ji totiž dokázal přesvědčit, že nelze důvěřovat všemu, co Bůh zvěstuje jako svou pravdu, a že Bůh má skryté úmysly. Protože Bohu přestala důvěřovat, udělala to, co pokládala dle svého uvážení za nejlepší. Ale její rozhodnutí se nakonec obrátilo proti ní. Mělo tedy opačný účinek, že ano? Tak tomu bývá vždy, Jaku. Naše nejhorší zkušenosti jsou důsledkem toho, že saháme po něčem, co nám Otec nedává.
Musíme se spoléhat na Jeho schopnosti, nikoliv na ty naše. Nezapomínej, Písmo přece říká mnohé o tom, co všechno je On schopen učinit: A Bůh je mocen rozhojnit při vás každý dar milosti, abyste měli vždycky ve všem úplný dostatek a měli hojnost pro každý dobrý skutek. – Tomu pak, kdo je mocen podle síly, kterou působí v nás, učinit daleko více nade všechno, co žádáme nebo co si můžeme pomyslet… – Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on je mocen ochránit to, co jsem mu svěřil, až do onoho dne. – Dovede být mírný vůči nevědomým a bloudícím, protože i sám je obklopován slabostí. – Proto také může dokonale zachránit ty, kteří skrze něho přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. – Nyní tomu, kdo je mocen vás zachovat bez klopýtnutí a postavit bezúhonné s veselím před svou slávu…
Srovnej: 2K 9,8; Ef 3,20; 2Tim 1,12; He 5,2; He 7,25; Ju 24 (ČSP)
Z toho je zjevné, jak strašnou spoustu svých schopností promarňujeme nebo necháváme ladem, když se domníváme, že bychom tyto věci měli dělat pro nás samotné. Naše největší osobní katastrofy jsou působeny tím, že se pokoušíme udělat něco pro Boha, o Němž si myslíme, že On sám to udělat nemůže.“
„A co mám pak vlastně dělat? Jednoduše jen tak nečinně sedět a čekat na Boha?“
„A kdo tu něco říká o nečinném sedění? Nejobtížnější část této cesty je v tom, abychom se naučili žít v důvěře ve svého Otce. Velmi mnoho z toho, co děláme, podléhá naší obavě, že Bůh naše problémy nevyřeší, jelikož si neuvědomujeme opravdový dosah naší víry. Důvěra v Něj neznamená, že se z nás stanou pohodlní lenoši. Jestliže Ho následuješ, Jaku, budeš najednou dělat více, než jsi kdy vůbec dělal, ale nebude to žádná hektická činnost zoufalce, nýbrž prostá poslušnost milovaného dítěte. To je vše, po čem Otec touží.“
„Platí totéž také pro společenství, Johne?“
„Tam je to dokonce ještě horší. Když věřící nechá svůj společný život určovat více svými obavami, než vírou v Otce, vede to k jakémusi myšlení skupin s ještě katastrofálnějšími následky. Lidé zaměňují své vlastní představy a plány s Boží moudrostí. Tu stále zpochybňují, i když jsou zcela zjevné bolestné důsledky jejich jednání, protože hledají své potvrzení u jiných.
„To je ale znepokojující, Johne.“
„Pozoroval jsem to mnoho, mnoho let. Byl jsem svědkem, jak lidé vydávali ty nejnemožnější absurdity za Boží vůli.“
„A to ses z toho ještě nezbláznil?“
„Přiznávám, že dříve tomu tak bylo. Ale časem jsem zjistil, že Bůh je větší nade všechno, cokoliv bychom učinili a zhanobili tak Jeho jméno. Ke svému cíli dojde svým rozhodnutím i navzdory největším chybám lidstva.“
„Co to vypovídá o společenství? Vzpomínáš si, že jsem ti vypravoval o domácí církvi, kterou jsme založili, když jsem tě naposled viděl?“
„Ano, jak se to daří?“
„Začalo to jako úderem do bubnu, ale od té doby je to klidnější. Lidé přicházejí, jen pokud se jim to hodí, a sami pak stále čekají na to, že ti druzí pro ně něco udělají. Většinu času strávíme tím, že na sebe navzájem koukáme a přemýšlíme o tom, co bychom dalšího měli podniknout. Lidé nejsou prostě dostatečně spolehliví, aby to fungovalo.“
„Když je tak potřebná spolehlivost, tak pak vám asi ještě něco chybí.“
„Co například?“ vyzval jsem ho.
„Nevím. Hlad … Realita … Boží přítomnost, snad. Může to být mnoho věcí, ale když to společně nezjistíte, nebude to, co vzájemně děláte, Boží přítomnost oslavovat, nýbrž jen nějakou její náhražkou. Ale žádná náhražka Boha nás nemůže uspokojit. Proto také raději vedeme lidi k tomu, abychom se zatím scházeli, aniž bychom je hned připravovali k tomu, aby v Něm žili. Zjistil jsem, že když lidé objeví, co to znamená žít v Otci, nepotřebují nějakou spolehlivost a závaznost, která by společenství držela pohromadě. On bude dostatečně mocný, aby se to podařilo.“
„Ale neučíme se právě ve společenství s ostatními Jemu opravdově důvěřovat?“
„Ve skutečnosti to funguje jinak. Důvěra nepramení ze života společenství, nýbrž se do něho vlévá zvenku.“
„Ale co když lidé nevědí, jak důvěřovat?“
„Určitě se můžeme učit vzájemně si pomáhat a růst společně v důvěře; tento růst je předpokladem k tomu, abychom mohli sdílet své životy, není však zárukou, že z něj vždy vzejde ovoce. Pamatuješ si ještě, jak to vše probíhalo v tvém bývalém sboru? Jak mnoho rozhodnutí a „strategických“ řešení bylo ovlivněno vašimi obavami, že by lidé třeba nepřišli, že by duchovně nerostli, že by už nedávali peníze. Obávali jste se, že by to mohli pociťovat jako stav, že jim ve sboru není mnoho nabízeno, a že podruhé už nepřijdou?“
„Asi z devadesáti procent“, odvětil jsem, „většina našich debat se točila kolem toho, že jsme si dělali starosti, že někdo udělá chybu – že si sám uškodí, nebo uškodí sboru.“
„Pak bylo devadesát procent toho, co jsi udělal, založeno na obavách, nikoli na důvěře. A ty jsi tuto nejistotu přenášel na druhé, aby tam zůstali. Nejprve musíš prožít, jak může život společenství vypadat, když v něm lidé duchovně rostou, důvěřují Bohu, místo toho, aby žili v obavách.“
Kdybych se náhodně nepodíval na hodiny nad fontánou, docela bych zapomněl na svou schůzku, domluvenou na půl druhou. Viděl jsem ale na hodinách, že už do druhé hodiny zbývá necelých dvacet minut.
„Musím si pospíšit, Johne. Měl jsem se již před deseti minutami sejít se zákazníkem. Ale v tomto tématu bych chtěl ještě dále pokračovat. Můžeš mi dát číslo, na kterém tě mohu zastihnout?“
„Nemám žádné číslo, které bych ti mohl dát, Jaku. Jsem příliš mnoho na cestách, než abych mohl mít nějaký telefon.“
„A třeba e -mail?“
„Bohužel, taky ne!“ pokrčil rameny.
„Chceš, abych i v tom důvěřoval Otci?“
„Dosud se Mu to celkem dařilo, nemyslíš?“ řekl John a zamrkal na mne. Bez námitek jsem se pousmál, že došel k tomuto závěru.
„Tak to ponechme na Něm.“
„Ale pokládal bych za skvělou příležitost, kdybys někdy přišel do našeho domácího sboru a mohl nás tam informovat. Vyprávěl jsem jim o některých našich rozmluvách a jistě by se s tebou taky rádi setkali.“
„Rád bych jednou přišel. Kdy se setkáváte?“
„Obvykle v neděli večer. Mohl bys tento týden přijít?“
„Ne, tento víkend nebudu ve městě. Dej mi nějaký čas k tomu, abych si to promyslel a abych ti pak zavolal“, odpověděl John.
Dal jsem mu svou vizitku: „Je mi to líto, ale musím už jít. Budu rád, když mně zavoláš.“
Když jsem šel na parkoviště, zaslechl jsem jej ještě, jak říká, že zavolá.
Když jsem odcházel, zahlédl jsem něco červeného. Byla to Diana, vycházela z obchodního domu, ruku v ruce s mužem, tlačícím kočárek. Byl to tentýž muž, jehož jsem předtím viděl s Johnem. Usmívala se na něj, držela ho za ruku, a já jsem se sám sebe ptal, co to má vlastně všechno znamenat.