Chovejte se k lidem přesně tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. (Matouš 7:12)
1) opovážlivým úsudkem je vinný ten, kdo, byť i mlčky, připouští jako pravdivou nějakou mravní vinu bližního bez dostatečného důkazu
2) nactiutrháním je vinný ten, kdo bez objektivně platného důvodu odhalí prohřešky druhého;
3) pomluvou ten, kdo tvrzením odporujícím pravdě škodí dobré pověsti druhých a dává příležitost k mylnému úsudku o nich.
Jan Maria Vianney v jednom ze svých osmdesáti dochovaných kázání hovoří o řadě forem, kterými se tohoto velkého a rozšířeného zla dopouštíme:
Začal mluvit správně. A ty?
V evangeliu čteme:
I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. (Marek 7:35)
Bylo by výborné, kdyby se o každém z nás mohlo říci to, co evangelia říkají o hluchoněmém, kterého Ježíš uzdravil – totiž, že mluvil správně. A zatím! Není možné nám popravdě vytknout, že mluvíme špatně, zvlášť když se zabýváme osobou našeho bližního? Většina lidí ráda kritizuje, očerňuje a odsuzuje. Je to dnes nejvíc rozšířený hřích – hřích, který všude provází bolestné rozdělení a chaos.
Odstraňme pomluvy – a zmizí mnoho dalšího zla
Kolik zla by zmizelo z povrchu země, kdybychom z ní odstranili pomluvu a nactiutrhání! Kéž bych vás mohl naplnit tak velkým odporem k těmto hříchům, že byste je navždy zavrhli! Proto vám teď chci říci, v čem spočívají, jaké jsou jejich příčiny a projevy, a nakonec vám ukáži, že křivdy zaviněné těmito hříchy musí být odčiněny.
Od nactiutrhání k pomluvě
Tyto hříchy je možné spáchat rozmanitým způsobem. Nactiutrhání znamená rozebírat vady a chyby bližního se záměrem uškodit jeho pověsti. Vězte, že nactiutrhání od pomluvy nejednou dělí jen malý krok, rozdíl mezi nimi je nevelký. Neboť lidé, když uslyší o bližním něco špatného, zkreslí to, a když tato řeč přejde přes jazyky několika osob, není už tím samým; i ten, kdo ji řekl jako první, by ji už nerozpoznal, kolik je v ní naděláno změn a dodatků. A proto mám pravdu, když tvrdím, že ten, kdo nactiutrhá (tj. bez závažného důvodu rozšiřuje o druhém něco špatného, i když pravdivého), je také tím, kdo zapříčiňuje pomluvu (tedy šíření něčeho již vysloveně nepravdivého a lživého). Každý, kdo tak či onak očerňuje, je podlý. Kdosi řekl, že lidi, kteří se oddávají pomluvě, by patřilo vyřadit z lidské společnosti jako divoká zvířata.
Uklouzl a ty z něj děláš lumpa
Nactiutrhání, a často i pomluvy se dopouští ten, kdo vypráví o zlu, kterého se dopustil bližní. Bližní uklouzl, a vy, místo abyste přikryli jeho poklesek pláštěm lásky, ve vyprávění ještě zdůrazňujete detaily. Dělník si na chvíli odpočine a vy hned říkáte, že je to ničema, lenoch, který okrádá svého zaměstnavatele. Stane se, že někdo utrhne několik vinných hroznů na poli nebo jakékoliv ovoce v cizím sadě – což samozřejmě dělat nesmí –, ale vy hned lidem vyprávíte, že je to zloděj, před kterým je třeba se mít na pozoru.
Pěkně na toto téma mluví František Saleský: „Není dovoleno hlásat, že ten či onen je pijanem nebo zlodějem jen proto, že jste ho jednou viděli opitého anebo jak vztahoval ruku po cizím majetku. Noe a Job se opili, a přece ani jeden ani druhý nebyl pijanem. Apoštol Petr nebyl rouhačem, i když zapřel Krista. Osoba, která se dopustila přestupku jednou – a i kdyby několikrát –, nemůže být označena jednou pro vždy.“
Když soudíš, snadno se zmýlíš
Když farizej Šimon viděl u nohou Krista Pána plačící Magdalénu, řekl: „Kdyby ten člověk byl prorokem, věděl by, že ta žena je hříšnice.“ A velmi se v tomto tvrzení zmýlil, protože Magdaléna už nebyla hříšnicí, ale svatou kajícnicí, která přijala odpuštění hříchů. Pyšný farizej se ve svatyni hlasitě vychloubal svými dobrými skutky a děkoval Bohu, že není cizoložníkem, člověkem nespravedlivým ani zlodějem a není ani jako tento celník. – Ale zmýlil se, neboť v té chvíli byl už celník ospravedlněný.
Milosrdenství Boží je tak velké, že v jediné chvíli odpouští kajícím nejtěžší hříchy, a proto nemůžeme tvrdit, že ten, kdo byl hříšníkem včera, je jím také dnes.
„Čistá pravda“ – a přitom nactiutrhání
Nactiutrhá ten, kdo bez dostatečného důvodu (aby se zabránilo nějakému většímu zlu) odhaluje skrytou chybu nebo vinu bližního. Kdo postupuje tímto způsobem, jedná proti ctnosti lásky, kterou Bůh tak vřele doporučuje.
Pán Ježíš říká: Chovejte se k lidem přesně tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. (Matouš 7:12)
Bylo by nám příjemné, kdyby někdo lidem říkal o našich skrytých chybách? Dobré jméno je cennější než majetek a to jméno se ničí, jestliže ukážeme na skryté chyby jedince nebo rodiny.
Nemusíš lhát, stačí překroutit
Pomluvou je, když si někdo vysvětluje činy bližního v jeho neprospěch. Jsou lidé, kteří jako pavouci přetočí nejlepší řeč v jedovatou. Ubohý je člověk, který se dostane na jazyk pomlouvajících, protože je jako zrno, které padlo pod mlýnské kolo. Skončí rozhmožděno a rozdrceno na kousky. Zlostní lidé nám nejednou připisují nejhorší záměry, které by nám nikdy v hlavě nevyvstaly. Jestliže se zbožně modlíme a plníme závazky naší svaté víry, často nás označují za pokrytce a říkají, že jsme andělé v kostele a ďáblové doma. Když konáme dobré skutky, myslí si, že jsme vedeni pýchou, že chceme, aby nás bylo vidět a byli jsme chváleni. Držení se v pozadí nazývají podivínstvím, šetrnost lakomstvím. Jazyk pomlouvajícího je jako červ navrtávající nejlepší ovoce, vidí zlo dokonce i na nejlepších činech a skutcích. Je to housenka, která se plazí po nejhezčích květech a pokrývá je nechutným slizem.
Maskované střely
Nejednou je možné pomlouvat i mlčením. Někdo ve vaší přítomnosti chválí nějakou osobu, kterou znáte, vy k tomu nic neříkáte nebo ji chválíte nápadně šetrně. Z vašeho mlčení lidé vyvodí, že o té osobě víte něco špatného.
Někdy se dopouštíme pomluvy i soustrastí. „Škoda,“ říká někdo například, „že se ten člověk nechal svést. Nechce se mi tomu věřit.“ František nazývá takovou pomluvu maskovanou střelou, kterou někdo namočí v oleji, aby tím hladčeji ranila. Kdo se významně usmívá a potřásá hlavou, kdo říká „ale…“, ten také nejednou velmi uškodí dobrému jménu bližního.
Nejtvrdší nactiutrhání nebo pomluva je ta, když někdo donáší druhému to, co o něm říkal (nebo údajně říkal) někdo jiný. Odtud se totiž odvíjí začátek nenávisti, msty, hněvu, který nejednou trvá až do smrti.
Tak tedy tolika způsoby se může zhřešit pomluvou. A teď ruku na srdce, zeptejte se sebe samých, zda jste bez viny.
Pomluva jako zkouška
Když nás budou lidé neslušně očerňovat a pomlouvat, odevzdejme se Bohu a nemstěme se. František Saleský, plný duševního pokoje, trpěl, když ho neslušně ostouzeli, tvrdíce o něm, že zavinil smrt muže, s jehož ženou měl udržovat nečistý poměr. Mohl dokázat svou nevinu, ale rozhodl se přenechat svou obranu Bohu. (Pozn.: tím samozřejmě není řečeno, že by člověk neměl právo na obranu proti nespravedlivým nařčením. Jsou však situace, kdy přenechat svou obranu Bohu je nejmoudřejším řešením.)
Pomluva je velkou zkouškou, Bůh ji sesílá pouze na vyvolené, protože lidé nedokonalí by ji neunesli – mohla by jim jedině uškodit.
Zlo způsobené slovy musíš napravit
Nactiutrhání (tj. odhalování cizích chyb bez objektivně platného důvodu – tedy zbytečné odhalování cizích chyb) a pomluva (ubližování pověsti druhých tvrzeními odporujícími pravdě) může způsobit obrovské zlo. Nestačí s nimi jen přestat, litovat, vyzpovídat se. Podmínkou odpuštění je, že se rozhodneš způsobené zlo – nakolik je to možné – napravit.
I to zdůrazňuje farář arský Jan Maria Vianney v jednom z osmi desítek jeho dochovaných kázání. Jsou to slova stará téměř dvě století – ale stále aktuální!
Vážné a ještě vážnější zlo
Pomluva, nactiutrhání a očerňování mohou být i smrtelným hříchem. Záleží, jak mnoho jsme druhému ublížili.
Kvůli pomluvě ztrácí dítě vztah k otci i matce, pracovník k zaměstnavatelům, muž upadá do konfliktu se ženou, obchodník i řemeslník ztrácejí důvěru u svých zákazníků a odběratelů a duchovní otec nenachází porozumění ve farnosti, což škodí víře i Církvi a je to obvykle důvodem zatracení mnoha duší.
Pomluva je nebezpečná, protože zasévá neshodu, podezření, ničí přátelství, komplikuje shodu, podněcuje vášně…
Zvrácený člověk rozsívá sváry, pomlouvač rozeštve i dobré přátele. (Přísloví 16:28)
Pomluva se týká nejen živých, ale i zemřelých – dokonce ani v hrobě nemají lidé pokoj.
Větším hříchem je pomluvit otce, matku, manželku, manžela, sourozence a příbuzné než lidi z okolí. Špatně mluvit o služebnících Církve a o duchovních osobách je hříchem o mnoho větším, protože tu vznikají škody ohledně víry, když se tímto způsobem ublíží samotnému charakteru kněžství. Křivdu učiněnou svým služebníkům staví Bůh na úroveň osobní urážky. Pán Ježíš důrazně učí: „Kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.“
Vyzpovídat se je první krok
Z hříchu pomluvy je třeba se důkladně vyzpovídat a říci, zda jsme mluvili o bližním špatně z lehkomyslnosti, z nenávisti či ze msty; jestli jsme tím chtěli uškodit něčímu dobrému jménu; koho jsme pomlouvali – zda nadřízeného, nebo osobu sobě rovnou, zda duchovního, či světského; kolik osob zasáhla pomluva. Ať se nikdo neospravedlňuje a nezaslepuje tím, že o chybě bližního se již vědělo, a takže vlastně neřekl nic nového. Což je dovoleno slabého a nemocného člověka uvrhnout do propasti, na které stojí, pod záminkou, že i tak do ní padne? Ale kdo se ještě vymlouvá: „Pověděl jsem to příteli, který mi slíbil tajemství.“ – Mýlíš se, můj drahý. Sám nedodržuješ sliby, vyzrazuješ tajemství a očekáváš jejich zachování od jiného člověka.
Ale jen vyzpovídat se nestačí
Z pomluvy se nestačí vyzpovídat, je třeba ještě napravit způsobené zlo. Tak jako zloděj nedostane odpuštění, dokud nevrátí cizí věc – je‑li schopen to udělat –, stejně i lidé, kteří pomlouvají jiné, musejí napravit křivdy, které způsobili.
Kdo se dopustil pomluvy (nepravdivě mluvil o druhém), musí to odvolat před těmi lidmi, kteří to slyšeli. Je nutné to udělat, i kdyby nás měli považovat za lháře a podvodníky, i kdyby to pro nás mělo být velmi těžké.
Kdo zbytečně rozšiřoval pravdivé chyby (nactiutrhal), ten nemůže odvolat to, co mluvil, protože by lhal. Je ale naproti tomu zavázán mluvit dobře o člověku, kterému uškodil na dobrém jménu. Vidíme, že mnoho lidí na světě se oddává pomlouvání a pitvoření jiných, ale málokdo se stará, aby toto zlo napravil. A proto jich bude mnoho zatraceno!
Raději předcházet než dodatečně napravovat
Chci zde vysvětlit, že zálibné naslouchání pomluvám a nactiutrhání je hříchem. Protože kdyby nebylo naslouchajících, nebylo by také těch, kteří pomlouvají. A tím jsou tedy také posluchači účastníky tohoto hříchu. Ďábel sedí na jazyku pomlouvajícího i v uších naslouchajícího!
Co je tedy třeba udělat, když se ocitneme v blízkosti člověka, který někoho pomlouvá? Tomu, kdo má vůči nám nižší postavení, nařiďme mlčení – upozorněme ho na zlo tohoto hříchu. V případě člověka, který je s námi na stejné úrovni, obratně nasměrujeme řeč na jiné téma. Osobu výše postavenou nemůžeme napomenout (Pozn.: dnes žijeme již v trochu jiné době než Jan Maria Vianney a s trochou odvahy a taktu jde i to…) , ale zachovejme vážnost – výrazem tváře, projevem smutku na znamení, že se nám to nelíbí. I tím vyjádříme svůj postoj – nesouhlas.
Jak jednat s pomlouvači v církvi:
15 "Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. 16 Jestliže tě poslechne, získal jsi bratra. Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva bratry, aby každé slovo bylo potvrzeno výpovědí dvou nebo tří svědků. 17 Nechce-li však poslechnout ani je, řekni to církvi. A pokud odmítne poslechnout i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako pohan a výběrčí daní. (Matouš 18:15-17)
Když je pomlouvačem služebník v církvi:
20 Ty, kteří hřeší, kárej přede všemi, aby i ostatní měli bázeň. 21 Zapřísahám tě před Bohem, před Kristem Ježíšem i vyvolenými anděly, abys tyto věci dodržoval bez předsudků a nikdy se nechoval předpojatě. (1Timoteovi 5:20-21)
Pokud nepřijmou domluvu a napomenutí
Teď vám tedy píšu, abyste se nestýkali s někým, kdo si říká bratr, ale je to smilník, lakomec, modlář, pomlouvač, opilec nebo vydřiduch. S takovým ani nejezte. (1Korintským 5:11)
Vyžeň drzouna a zmizí rozepře - konec hádek i urážek! (Přísloví 22:10)
Chybí-li dřevo, hasne žár; chybí-li pomlouvač, tichne svár. (Přísloví 26:20)
Mlčet, když je třeba, a promluvit, když je třeba
Poznamenám ještě, že ten, kdo říká o chybách dětí jejich rodičům anebo třeba o nedostatcích pracovníků jejich zaměstnavatelům se záměrem, aby se zabránilo zlu a zjednala náprava, ten nactiutrháním rozhodně nehřeší. (Pozn.: Někdy je velmi důležité, dokázat ve správný čas a na správném místě promluvit o zlu, které se děje, aby se mu zabránilo.)
Dívej se především na sebe!
Jaký z toho všeho vyplývá závěr? Vystříhejme se příležitosti špatného mluvení o jiných, pozorujme sami sebe – uvidíme ve svém srdci mnoho zlého a staneme se pokornějšími. Blahoslavený člověk, který prosí o odpuštění svých hříchů a jazyka užívá ke chvále Boží! Amen.
Jan Maria Vianney
farář z Arsu
Zdroje: BIBLE
