Laskavý Otec, nebo dobrá víla?
Od té doby, kdy jsem Johna naposled viděl na břehu jezera Nellie, uplynuly téměř dva měsíce, mně to však připadalo jako věčnost. Shromáždění sboru, jež se konalo po našem setkání, se stalo mým Waterloo. Doufal jsem, že můj přítel, pastor a šéf přijde k rozumu a na tomto setkání, nebo aspoň krátce potom, řekne pravdu. Ale tak tomu bohužel nebylo. Pohodlí lži bylo pro něj cennější než naše přátelství, jež jsme doposud udržovali. Byl jsem ohromen!
Před setkáním mi dal ultimatum: buď budu zastávat jeho verzi, nebo si mohu hledat práci někde jinde. Byl jsem již téměř tak daleko, že bych přikývl, ale pak jsem nedokázal lhát v jeho prospěch. Pokoušel jsem se tak dobře, jak to šlo, ho posunout do příznivějšího světla, a řekl jsem, že jsem sice myslel, že koncert schválil, ale že jej asi také nepochopil. Jeho pichlavý pohled mi dal pak najevo, že má strategie nevyšla. Příští ráno mi vynadal. Obvinil mě ze zrady našeho přátelství a požadoval, abych nejpozději do konce toho dne odstoupil. Ještě než se mohl nadechnout k odpovědi, vytáhl jsem ze svého notesu připravenou výpověď.
„Jsem tebou tak zklamán“, řekl a přitom se mi nepodíval do očí. Pokračoval: „Měl jsi takové velké možnosti, a nyní jsi to všechno zahodil! Proč to všechno?“
