Sadhu Sundar Singh - Život a dílo

ŽIVOT a DÍLO

Sadhu Sundara Singha
Podle F. Heilera zpracoval a volně přeložil frof. ThDr. Zd. Trtík
1970
(Tato kniha nikdy nebyla a ani nebude chráněna autorským právem.)

Naše vyprávění je čerpáno z díla skutečného znalce křesťanství, zvláště katolicismu, Friedricha Heilera. Jeho kniha „Sadhu Sundar Singh" je kritickým spisem učence, který bedlivě prozkoumal všechny dostupné prameny i všechna svědectví o tomto významném křesťanském svědku. Poznal v něm velikou apoštolskou postavu nové doby. Sundar Singh zmizel beze stopy na své poslední misijní cestě do Tibetu v roce 1929. Zůstalo nám však po něm jeho životní svědectví, které nás vede ke Kristu a ke křesťanské aktivitě.

V Praze dne 14. dubna 1969..
Prof. ThDr. Zdeněk Trtík

ZAČÍNÁME SVÉ VYPRÁVĚNÍ

U dveří jednoho evropského domu se objevil řídký host. Vysoká přímá postava v dlouhém, šafránově žlutém rouchu s hlavou zahalenou mohutným turbanem. Z olivově zbarveného obličeje, obroubeného černým vousem, vynikají tmavé oči, které prozrazují podivuhodný mír a nevýslovnou dobrotu srdce. Cizinec oznamuje děvčeti, které mu otevřelo dveře, své jméno: Sadhu Sundar Singh. Pohlíží na něho plna údivu, spěchá zpět a volá paní domu: „Je tu někdo, kdo by s vámi rád mluvil. Jeho jménu jsem nerozuměla, ale vyhlíží jako Ježíš Kristus."

V shromažďovací místnosti jednoho města sedí v první řadě asi čtyřleté dítě. Hledí upřeně na řečníka – na tajemného muže v šafránově žlutém rouchu. Když domluvil a posadil se, zazní v sále dětský hlásek: „Je to Kristus?"

Děvče, které v očích indického muže spatřilo Kristovu spasitelskou lásku, a dítě, které v jeho slovech postřehlo Kristovo evangelium, nejsou jediní, kdo na první pohled vytušili tajemství jeho svatosti a božského povolání. Mnohým mužům a ženám v Asii a v Evropě, kteří měli štěstí jej spatřit, připadlo, jako by v něm přišel jeden z biblických mužů Božích.

Misionářka Parkerová, která vylíčila jeho život, píše: „Všude, kam přijde, lidé říkají: »Jak se podobá Kristu!« – Misionář Jean Fleury vysvětluje: „Tento člověk je živým kázáním. Nesetkal jsem se ještě s člověkem, který by tak jako on vyzařoval Krista." Dokonce i známý theolog Frank Buchman charakterizuje Singha slovy: „Je Kristu blíže než kdokoliv z žijících lidí, které jsme spatřili."

Tento bezprostřední pocit je potvrzován, když přehlížíme životní dějiny tohoto Božího muže a když nasloucháme jeho poselství. Svým podivuhodným životním osudem, svým vnitřním životem plným Ducha, svou apoštolskou činností, podobá se tento indický učedník Kristův apoštolu národů Favlovi. Jako on i Sundar Singh byl obrácen ke Kristu podivuhodným způsobem skrze vidění Krista a jako on stal se z vášnivého nepřítele Kristova zapáleným Kristovým učedníkem a apoštolem. Jako on i Sundar Singh evangelium „nepřijal ani se mu nenaučil od člověka, ale skrze zjevení Ježíše Krista" (Gal i, 12). Jako on procestoval pevniny i moře, aby vydal svědectví o moci a milosti svého Spasitele. Jako on pro evangelium všechno učinil a vytrpěl. Může o sobě doslova říci s Pavlem: „Já se svou hojnější námahou, s hojnějším vězením, s nesčetnými ranami, s častým nebezpečenstvím smrti… často na cestách, v nebezpečenstvích na řekách, v nebezpečenstvích od lupičů, v nebezpečenstvích od vlastního národa, v nebezpečenstvích od pohanů, v nebezpečenstvích v městě, v nebezpečenstvích na poušti, v nebezpečenstvích mezi lživými bratřími, v námaze a trudu, často beze vzduchu, v hladu a žízni, často v postu, v zimě a nahotě…" (1K 11, 23-27).

Zevní i vnitřní podobnosti mezi životem Sadhuovým a Pavlovým jsou překvapující. Ale ještě více se Sundar Singh v mnohém podobá pozemskému zjevu svého Pána a Spasitele. Jako Ježíš z Nazaretu putoval bez domova ode vsi ke vsí, od města k městu. Často neměl, „kam by hlavu složil". Jako on uchyluje se stále znovu do horské samoty, kde daleko od svých bratří dlí v tichém obecenství s Otcem, aby se vrátil posílen k oddané službě lásky k člověku. Jako on zvěstuje evangelium prostou a všem srozumitelnou řečí. Jako on je mistrem v podobenstvích, z nichž i tupý duch je schopen postihnout Boží tajemství. Jako on je naplněn vroucí láskou k dětem a nechává neustále „malé přicházeti k sobě". V následování svého Mistra opustil vše: domov, majetek i rodinu. Aby mu mohl zcela sloužit, splnil doslovně jeho nařízení: „Neopatřujte si zlata ani stříbra, ani mědi do opasků, ani mošny na cestu, ani dvou košil, ani holi…" (Mt 10, 9n). Také se na něm splnila Ježíšova předpověď: „Budete voděni před vládce a krále pro mne – na svědectví pro ně í pro pohany" (Mt 10, 18). Tak se v životě Sundara Singha znovu odehrává kus „biblických dějin". Život Spasitele a jeho apoštolů, který se jeví mnohým našim současníkům jako nevěrohodná pověst nebo nesplnitelný ideál, stal se znovu v životě tohoto indického muže Božího skutečností.

I. MLÁDÍ A VNITŘNÍ BOJE

Sundar Singh pochází ze staré, přední a velmi bohaté rodiny Síkhů. Narodil se 3. září 1889 ve vsi Rampúr ve státě Patiala, kde jeho otec Sirdar Sher Singh byl starostou. Rostl v přepychu a bohatství. Ale jeho domov nebyl jen místem pohodlí, nýbrž i bázně před Bohem. Sundarova matka, žena stejně vzdělaná jako zbožná, probouzela velmi záhy v chlapci, který ji vroucně miloval, smysl pro Boží a věčné. Jeho slova: „Myslím, že každý skutečně zbožný člověk měl zbožnou matku" potvrzují se na něm samém. Jeho matka jej brala vždy s sebou, kdykoliv šla k obětem do chrámu nebo když po celých čtrnáct dnů navštěvovala purohita (duchovní) v džungli, od nichž si odnášela duchovní rady nebo přímluvy. Vyučovala ho ve svatých písmech náboženství Sikhů a hinduismu. Denně ho vedla k náboženskému životu. Když se ráno pro­‑ bouzel a žádal o mléko, říkala mu: „Ne, nejprve musíš přijmout potravu duchovní." Jakkoli mu to bylo někdy proti mysli, musil nejdříve číst části Véd nebo Sastra, z Granthu nebo Bhagavadgíty a teprve potom dostal snídani. V sedmém roce již znal Bhagavadgítu zpaměti – což v indických poměrech není nic neobyčejného. Matka vytýčila mladému Sundarovi Bohu zasvěcený život jako jeho povolání. Říkala mu: „Nesmíš být povrchní a světský jako tvoji bratři. Musíš hledat pokoj duše a milovat náboženství, aby se z tebe jednou stal svatý Sadhu." Toto matčino slovo zapustilo v srdci chlapcově hluboké kořeny. Dojmy, jimiž na něho působili prostí a pokojem dýšící San­‑nyasi – duchovní rádcové jeho matky -, posilovaly toto matčino nabádání a probouzely v jeho mladém srdci touhu, aby jim byl podoben. Celý jeho vnitřní život se stal velikou tužbou po šanti, po pokoji srdce. Když jej konečně nalezl, splnilo se zbožné přání jeho matky: Ze Sundara se stal Sadhu a zbožný život se stal jeho povoláním. Matka tak dala podnět k náboženskému životu Sundara Singha. On sám opět a opět dosvědčuje slovy plnými obdivu, že slovo, příklad a modlitba jeho matky měly rozhodující význam pro jeho budoucí vývoj.

„Dítě na mateřské hrudi je jako hlína v rukou hrnčíře. Je­‑li to matka prosící v modlitbách, zůstává­‑li svým duchem ve spojení s duchem největšího ze všech vychovatelů, pak může s dítětem učinit vše". — „Moje matka mne vychovávala v ovzduší náboženském a připravila mne předem pro dílo Páně. Nevěděla, co ze mne bude, ale v duchu hinduismu udělala vše, co nejlepšího mohla… Kdyby byla žila déle, stala by se křesťankou. Kdykoli na ni myslím, děkuji Bohu za takovou matku. Bylo v ní podivuhodné světlo. Viděl jsem mnoho křesťanských žen, ale žádná se nevyrovnala mé matce…" „Křesťanem mne učinil Duch svatý, ale Sadhu ze mne udělala moje matka." „Byl jsem v nejlepší bohoslovecké koleji — mateřské srdce je nejlepší theologickou kolejí na světě."

V mladistvém věku 14 let Sundar Singh svou matku ztratil, v době, kdy jeho náboženské zápasy právě začaly. Jeho duši naplnila hluboká bolest, která se v jeho srdci za chvívala po celý život. Se zdvojeným úsilím se nyní vrhl do studia svatých knih. Často až do půlnoci seděl nad Granthem, Upanišadami a Koránem. Četná místa si vtiskl do paměti. Jeho Guru – náboženský učitel – pravil jeho otci: „Z vašeho syna bude bud blázen, nebo veliký člověk". Otec to příliš horlivému chlapci vytýkal: „Ztratíš rozum, synku, zničíš si oči. Vždyť jsi ještě dítě, proč se tak trápíš otázkami duchovního života?" Sundar Singh odpověděl: „Musím nalézt za každou cenu mír. Věci tohoto světa mne nemohou uspokojit". S usilovnou četbou spojoval hlubokou meditaci po celé hodiny, ale ani to mu nepomáhalo k trvalému vnitřnímu pokoji. Za vedení hinduistického Sannyasi cvičil se v duševní technice „jóga". Napjatou vnitřní koncentrací (soustředěním) se mu dařilo dostat se do stavu transu, který přinášel přechodný mír. Když se však probral k normálnímu vědomí, jeho vnitřní bezútěšnost byla stejná jako předtím. Ani rady a poučení indických purohita a sadhu mu nepomohly na cestu pokoje srdce. Stejně málo mu pomohlo věrné a horlivé sledování všech ceremonií a obřadů. Vyznává: „Pokoušel jsem se najít pokoj prostředky, které nabízela indická náboženství: hinduismus, buddhismus, mohamedanismus, ale nemohl jsem tu nalézt nic. Chtěl jsem se spasit sám. Jak jsem zkoumal všechny naše knihy! Jak jsem zápasil o mír a pokoj! Činil jsem dobré skutky, dělal jsem vše, co mohlo vést ku pokoji, ale nenalezl jsem jej, neboť jsem si jej nemohl způsobit sám."

Mír, po němž Sundar Singh tak vřele toužil, nepři: šel k němu z jeho mateřského náboženství. V misijní škole své rodné vsi, založené presbyteriánem doktorem Wherrym, seznamoval se s Novým zákonem, který tam byl denně používán jako čítanka. Nejdříve jej s krajním rozhořčením odmítal: „K čemu číst bibli? My jsme Sikhové, naší svatou knihou je Granth."

… „Mohou tam být dobré věci, ale je to proti našemu náboženství." Ale i jiní jej před Biblí varovali: „Nečti Bibli, je v ní tajná moc, která tě učiní křesťanem." Sundarova nenávist proti křesťanství se rozžhavila tak, že se stal hlavou jednoty žáků, kteří se prohlásili za nepřátele křesťanství. Několikrát roztrhal a spálil části bible i jiné křesťanské spisy. Viděl­‑li přicházet misionáře ke kázání evangelia, volal: „Tito lidé jsou zločinci. Přišli proto, aby u nás všechno zničili". Házel po nich dokonce kamením a hnojem a poručil služebníkům ve svém domě činit totéž. Zabýval se myšlenkou, že napíše proti křesťanství spis. Ale přes jeho fanatickou nenávist jej tajemná kniha křesťanů nepustila. Doznává: „Již tehdy jsem pociťoval Boží přitažlivou sílu a podivuhodnou moc bible. Její působení na mou duši bylo již tehdy občerstvující jako chladivý, svěží mořský vítr v úmorném vedru". Jeho neklidné, po pokoji toužící srdce bylo uchopeno především těmito Ježíšovými slovy: „Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinutí. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdcí, a naleznete odpočinutí svých duší; vždyť mé jho je prospěšné a mé břímě lehké" (Mt li, 28 — 30). Ještě jiné Kristovo slovo jím otřáslo velmi hluboce: „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jediného dal, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život" (J 3, 16). Tato obojí slova jej neopouštěla a pronikala stále hlouběji do jeho duše. Ale nemohl jejich útěšný obsah pojmout. Aby je potřel, ponořoval se neúnavné do domácích náboženských spisů. Srovnával s nimi Nový zákon, ale nemohl nalézt nikoho, kdo by pravil jako Ježíš: „Chci vám dáti pokoj", nebo dokonce: „Chci vám dáti život". Boj mezi křesťanstvím a hinduismem, který v jeho duši zuřil, vyústil nakonec ve výbuchu zuřivosti. Spálil bibli, onu tajemnou knihu, která při­‑slibovala pokoj a přinášela neklid a rozdvojení. Otec udiven řekl: „Proč děláš něco tak pošetilého?" Sundar Singh odpověděl: „Náboženství západu je falešné, musíme je zničit". Onen den – byl to 16. prosinec 1904 – se stal Sundarovi nezapomenutelně temným dnem jeho života. Hluboká kajícná bolest nad tímto atentátem proti bibli otřásala jeho duší po celý život a proniká stále znovu v jeho kázáních a doznáních.

II. OBRACENI SUNDARA SINGHA

Nepokoj a neklid Sundara Singha dosáhl svého vnitřního vrcholu. Nic mu nemohlo dát vytoužené šan­‑ti. Proto učinil zoufalé rozhodnutí zabít se, v naději, že snad v onom životě nalezne vytoužený mír. V předvečer 18. prosince předstoupil před svého otce a řekl mu: „Chci ti dát sbohem, zítra ráno mě nalezneš mrtvého". „Proč se chceš usmrtit?" tázal se otec. „Protože hinduismus nemůže upokojit mou duši. Nemůže ji uspokojit ani tento přepych, ani peníze, ani žádný ze statků tohoto světa. Tvoje peníze mohou uspokojit přání mého těla, ne však moji duši. Proto mám dost tohoto bídného a nedokonalého života. Chci mu učinit konec."

S nadcházejícím ránem se chtěl mladík položit na koleje a dát se přejet rychlíkem, který jezdil kolem domu v pět hodin. Záhy o třetí hodině 18. prosince se zvedl ze svého lože a vykonal studenou rituální koupel. Potom začal prosit Boha, aby mu ukázal cestu ke spáse. Protože jeho duše byla zcela naplněna pochybnostmi, modlil se nejprve „jako nevěřící": „Bože, jsi­‑li, ukaž mi správnou cestu a já se stanu Sadhu. Jinak se zabiji". A zakončil: „Nebude­‑li mně zjeveno nic, nemohu­‑li stále ničemu rozumět, chci se usmrtit, abych se setkal s Bohem v jiném životě". Modlil se a modlil bez ustání. Úpěnlivě prosil Boha, aby odňal nejistotu a neklid jeho duše a daroval mu pokoj. Nepocítil však žádnou odpověď. Nenechal se odradit a pokračoval v modlitebním zápase s Bohem v naději, že tak nalezne mír.

Tu náhle — asi o půl páté hodině – zpozoroval ve své modlitební komůrce veliké světlo. Myslil, že je dům v plamenech, otevřel dveře a rozhlédl se, ale nebylo žádného ohně. Zavřel dveře a modlil se dále. Tu viděl jako ve světelném oblaku láskou zářící tvář nějakého člověka. Nejprve myslil, že je to Buddha nebo Krišna či nějaké jiné božstvo, a proto se chtěl vrhnout na zem a vzývat je. Tu však ke svému velkému překvapení uslyšel v hindustánštině slova: „Proč mne pronásleduješ? Pomni, že jsem dal za tebe svůj život na kříži."

Byl neschopen chápat a nemohl říci jediné slovo. Tu odhalil jizvy onoho Ježíše z Nazaretu, kterého považoval za velikého muže, jenž žil a zemřel před dávným časem v Palestině, onoho Ježíše, kterého ještě před několika dny žhavě nenáviděl. A tento Ježíš neprojevil ve své tváři ani stopu hněvu nad tím, že spálil jeho svaté Písmo, nýbrž naopak jen mírnost a lásku. Tu mu napadla myšlenka: Ježíš Kristus není mrtev, žije, a toto je on sám. A klesl mu, vzývaje ho, k nohám. V tom okamžiku bylo jeho nejhlubší nitro proměněno. Cítil, jak jej Kristus zcela a naprosto proniká jako božský proud. Pokoj a radost naplnily jeho duši a „přinesly nebe do jeho duše". Když se Sundar Singh zvedl, Kristus zmizel, ale onen podivný pokoj zůstal a nikdy ho od té doby neopustil. Sám vyznává; „Ani ve své mateřské řeči – hindustánštině, ani v angličtině nejsem schopen popsat oblažující zkušenost oné hodiny." Pln radosti probudil svého otce a oznámil mu: „Jsem křesťan!" Otec tomu nemohl uvěřit. „Ztratil jsi rozum, jdi spát. Předevčírem jsi spálil bibli a nyní chceš být najednou křesťanem? Jak­‑se to navzájem shoduje?" Sundar odpověděl: „Protože jsem ho viděl. Dosud jsem si vždy říkal, že je to zcela prostě člověk, který žil před dvěma tisíci lety. Dnes jsem ho sám viděl, živého Krista a chci mu sloužit." „Zakusil jsem jeho moc. Dal mně mír, který mně nemůže dát nikdo jiný. Proto vím, že je to živý Kristus. Chci a musím mu sloužit." Tu mu pravil otec: „Chtěl ses přece usmrtit?" Syn nato odvětil: „Již jsem se usmrtil. Tento Sundar Singh je mrtev, jsem nový člověk." Zjevení Krista je pro Singha rozhodujícím obratem jeho života. Přineslo mu splnění jeho žhavé touhy a křečovité námahy: šanti, podivuhodný pokoj, který je „vyšší než všechen rozum", „nebe na zemi". „Když jsem marně a unaven hledal v náboženství Hindů, nalezl jsem konečně v Kristu pokoj a klid, po němž toužilo mé srdce." Toto obrácení je pro Sundara Singha zjevením, v pravém slova smyslu divem, něčím zhola nadpřirozeným. Jako každý věřící obrácený odmítá i Sundar Singh přirozené vysvětlení této události a hájí co nejrozhodněji jeho čistě „nadpřirozený" charakter milosti.

„Co jsem viděl, nebyl žádný výtvor obrazotvornosti. Předtím jsem nenáviděl Krista a nevzýval jsem ho. Kdybych mluvil o Buddhovi, mohl bych říci, že to bylo působení mé obrazotvornosti, neboť jsem byl zvyklý jej vzývat. To nebyl žádný sen. Vyjde­‑li někdo právě ze studené lázně, nesní. To byla skutečnost, živý Kristus! On může svého nepřítele proměnit v hlasatele evangelia. On mně dal svůj pokoj nejen pro několik hodin, nýbrž pro celých 16 let, zázračný pokoj, jejž nemohu popsat, ale mohu o něm vydat svědectví."

„Co jiná náboženství nemohla přivodit v mnoha letech, to učinil Ježíš v několika vteřinách. Naplnil mé srdce nekonečným pokojem." „Ani četba, ani knihy, ne, Kristus sám mne proměnil. Když se mně zjevil, viděl jsem jeho slávu a věděl jsem, že je to živý Kristus."

Sundar Singh vidí ve svém obrácení sdělení nadsvětného Boha, zjevení živého Krista. Zdůrazňuje skutečnost (objektivitu) své zkušenosti Krista tak silně, že ji odděluje od těch vidění Krista, která měl později ve stavech vytrženosti (extase) například při svém dlouhém postu. Proti profesoru Hadornovi z Bernu prohlásil výslovně, že „měl také vidění, která dovede dostatečně rozlišit, ale Ježíše že viděl jen jednou". Skutečnost živého Krista je pro něho, stejně jako byla pro apoštoly, kteří zřeli vzkříšeného Krista, skutečností objektivní, na člověku nezávislou.

Skutečnost podivuhodného obrácení Sundara Singha je mimo jakoukoli pochybnost. Je vyloučeno, aby Sadhu teprve později toto vyprávění vytvořil. Duchovní Redman, který jej devět měsíců po této zkušenosti podrobil dodatečnému výslechu, aby se přesvědčil o jeho schopnosti přijmout křest, slyšel z jeho vlastních úst, že byl obrácen zjevením Krista. Okolnost, že Sundar Singh o tomto svém největším zážitku mluvil jen ve své zvěsti a nikdy jej nečinil předmětem běžného rozhovoru, mluví pro jeho pravost.

To, co se stalo Sundaru Singhovi a všem, kteří byli obráceni podobným způsobem, je zřejmě div Božího soudu a Boží milostí. Soud usvědčuje člověka z jeho úplné neschopnosti způsobit si spásu sám. Milost mu dává jistotu spásy, která není z něho. Tato základní křesťanská zkušenost – a nic jiného – je vnitřním jádrem Singhovy zkušenosti obrácení. „Když se mi Kristus zjevil, poznal jsem, že jsem hříšník a že on je můj Vykupitel." Od téže zkušeností apoštola Pavla liší se zkušenost Sundara Singha pouze tím, že mu nevzešla na základě židovského Zákona (Thory), nýbrž na základě hinduistického Písma, které se nazývá Bhagavadgíta.

„Hinduismus mne naučil, že je nebe, a já jsem dělal vše, abych byl osvobozen ze hříchu a ve všem jednal podle vůle Boží. Pokoušel jsem se o spásu svého života svými dobrými skutky, což bylo bezúčelné a nemohlo mne spasit. Byl jsem pyšný na indické náboženství a na indickou filosofii. Ale náboženská filosofie nemůže spasit hříšníky. V zoufalství jsem prosil Boha, aby mně cestu ke spáse ukázal. Jako odpověď na mé modlitby jsem spatřil svého Spasitele. On se mi sám ukázal. Nikdy bych nebyl očekával něco takového." Tato vpravdě pavlovská zkušenost milosti je obsahem Sundarova obrácení. Vnější formou, v níž mu tento obsah vzešel, je zjevení Krista. Sundar Singh sám dosti zřetelně vyslovil, že tato zevní forma není podstatná, že tedy křesťanská zkušenost spásy je možná, ano obvyklá, bez takového divuplného doprovodu. On sám vztahuje na své obrácení slovo Ježíšovo: „Blažení, kteří neviděli, a přece uvěřili". On sám se staví pokorně níže, než jsou oni křesťané, jimž se ta­‑ jemství živého Krista a jeho zachraňující milosti otevřelo bez onoho zjevení. Je však přesvědčen o tom, že on sám by ve své těžké situaci bez mimořádného zjevení Krista spásu nenalezl a proto v jeho případě Bůh tohoto neobvyklého prostředku použil.

III. ZKOUŠKY A PRONÁSLEDOVÁNÍ SUNDARA SINGHA

Když Sundar Singh podivuhodným způsobem nalezl Krista jako svého Vykupitele, setrval více dnů o samotě a v modlitbě. Před jeho svědomím vyvstala nyní v obrovské velikosti pohana, které se tři dny před svým obrácením dopustil na bibli. Ve vroucí modlitbě prosil úpěnlivě Boha o odpuštění: „Můj Bože, odpusť mi. Byl jsem duchovně slepý. Nemohl jsem rozumět tvému slovu. Proto jsem spálil bibli." Tu pocítil od svého Pána ujištění, které bylo plné útěchy: „Byl jsi duchovně slepý, ale nyní jsem tvé oči otevřel. Jdi a vydej mi svědectví!" „Svědč o mém velikém činu, dosvědč, že jsem Spasitel!" Jako u apoštola národů (Gal 1, I5n) k obrácení se pojí povolání k zvěstování evangelia.

Prvním svědectvím, které patnáctiletý jinoch o svém Spasiteli vydal, byl stálý stav kající pokory vůči jeho rodině a přátelům. Jeho otec apeloval na jeho rodovou hrdost Sikha, na jeho rodinnou čest a na jeho úctu vůči matce, ale marně. Když otcovy domluvy byly bez výsledku, pokoušel se vysoce postavený ujec pohnout ho k setrvání v náboženství Sikhů. Otevřel mu svou pokladnici, položil k jeho nohám svůj turban — znamení to nejhlubší pokory – a úpěnlivě ho prosil, aby neposkvrňoval rodinnou čest svou křesťanskou vírou. „Toto vše bude tvé, zůstaneš­‑li náš." Ale mladý učedník Kristův zůstal pevný, jeho víra ve Spasitele mu byla dražší než všechny poklady světa. K bolestným rozepřím s příbuznými se brzy připojil výsměch, pohana a pronásledování. Jeho dosavadní kamarádi jej tupili jako křivopřísežníka, odpadlíka a lháře. Jeho vlastní bratr ho stíhal hořkou nenávistí. Všechno obyvatelstvo bylo proti němu pobouřeno. Učitel školy byl obžalován před soudem, že nutí své žáky k přijetí křesťanství. Ale Sundar Singh a ještě jiný chlapec rovněž Obrácený na křesťanství dosvědčili před soudem nevinu učitele, čímž se hněv obyvatel vůči ním a všem křesťanům vesnice ještě více stupňoval. Mnozí z křesťanů museli odejít. Misijní stanice musela být pro neustálé ohrožování zrušena. Sundar Singh sám již nebyl doma jist životem a utekl se do presbyterní misijní školy v Ludhijáně, kterou vedl doktor Wherry. Zde prožil první bolestné zkušenosti s křesťany. Jeho spolužáci byli většinou křesťany jen podle jména a nežili podle evangelia. Zklamán opustil misijní dům a vrátil se ke svým. Ale jeho víra nebyla otřesena. Jeho příbuzní velmi brzy zpozorovali, že návrat do otcovského domu neznamená návrat k otcovskému náboženství. Sundar Singh byl v pokušení vyhovět jejich prosbám, dát se daleko od domova pokřtít a pak se vrátit ke svým.

Myšlenka na úplné odloučení od majetku, domova a příbuzných se mu zdála nesnesitelná. Ale jakýsi hlas mu říkal: „Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým nebeským Otcem." Překonal pokušení a řekl si: „Jsem ochoten vše pro Pána trpět, nemohu ho zapřít." Když všechny námahy příbuzných zůstaly bezvýsledné, předvedli ho před mahárádžu. Ten mu stavěl před oči hanbu, kterou svým přiznáním ke křesťanství dělá sobě i svým: „Sheř Singhu (Lví srdce), jak ses mohl změnit ve zbabělce?" A sliboval mu vysoký čestný úřad, zůstane­‑li věrný víře otců. Ale Sundar Singh se nedal ve své věrnosti Kristu zmást. Bez bázně vydal svědectví o svém Spasiteli. Brzy nato zpečetil svůj rozchod s otcovským obecenstvím Sikhů tím, že si ostříhal své dlouhé vlasy. Nyní nakládali se Sundarem jako s vyvrhelem. Jako malomocný musel uléhat k nočnímu odpočinku a jíst mimo dům. Nakonec ho jeho otec prohlásil za vyděděného a vyhnal ho z domu.

Nemaje nic než svůj Nový zákon a balíček jídla, nastoupil šestnáctiletý Sundar Singh svou" – „pravra­‑jya" cestu do bezdomoví, kterou šli všichni náboženští velikáni Indie, jako byl Mahavira Vardhamana Jiná, Gotama. Siddharta Buddha a jiní. Vypráví, že první noc musil strávit za chladného počasí pod stromem. Usedl zde hladový a žíznivý chvěje se zimou, v rukou svůj Nový zákon. Tu mu našeptával Satan: „Před tím jsi byl doma v pohodlí a pohodě, dnes trpíš".

Ale on srovnával svůj život v otcovském domě se svým „bezdomovím". V přepychu a pohodlí v otcovském domě byl bez pokoje a radosti a nyní sám v chladné noci pod stromem pociťuje podivuhodný pokoj v srdci. Vyznává: „To byla moje první noc v nebi. Svět mi nemohl dát takový pokoj. Kristus, živý Pán, mně vlil nádherný mír do srdce. Chlad mne pronikal, byl jsem vyhnán a hladový, ale měl jsem pocit, že jsem obklopen a zahalen mocí živého Krista." „Pří­tomnost mého Vykupitele proměnila utrpení v radost."

Ve své opuštěnosti prosil Sundar Singh o Boží vedení. Jako odpověď na svou modlitbu pocítil vnuknutí jít ke křesťanům v Ruparu, kteří se tam většinou u­‑tekli z jeho domovské obce. Sotva přišel do domu tamního presbyterního faráře Uppala, zhroutil se. Jed, který při posledním jídle jeden z jeho příbuzných přimísil do jeho sladkého pokrmu, počal působit. Farář Uppal a jeho paní zavolali lékaře, který vykonal výplach žaludku, zůstal s nemocným až do pozdního večera a opustil ho s malou nadějí. Ke svému velikému údivu jej nazítří nalezl v lepším stavu. Sundarovi přátelé, farář Uppal a jeho žena i oba presbyterní misionáři Wherry a Fife spatřovali v neočekávaném uzdravení vyslyšení modlitby. Sundar Singh líčí sám událost s podrobnostmi, které jsou z části dosvědčovány jím samotným: „Když jsem přišel ke křesťanům, začal jsem cítit následky jedu…, bolesti byly silné, ležel jsem na podlaze a velmi jsem trpěl. Křesťané se začali za mne modlit. Poslali také pro lékaře. Bylto bigotní Hindu, který mne vyšetřil a tázal se, co se mně přihodilo. Poznal jasně, že není žádné naděje. Sekl: »Nedá se zde nic dělat, je příliš pozdě. Jed se již rozšířil do celého těla… Nejlépe je připravovat pohřeb, protože v několika hodinách bude mrtev.« Strašně jsem krvácel a lékař řekl: »Tvé vnitřnosti jsou jedem zcela rozrušeny, čeká tě smrt«.

Byl jsem hroznými bolestmi úplně sláb, ale slyšel jsem, co lékař říká. Přitom jsem si myslel: »Není možné, abych zemřel, vždyť jsem ještě nemohl vykonat nic pro svého Vykupitele. Vždyť tomu není dávno, co jsem Krista nenáviděl a bibli roztrhal. Jen krátce jsem křesťanem a musím mít přece příležitost vydat o něm svědectví. « Tu jsem pravil přátelům, kteří seděli kolem mne a jen šeptali: »Není možné, aby nyní zemřel… « Ale lékař řekl: »Ubohý, prostoduchý chlapče, nevíš, jaký je to jed. Já jsem lékař a znám velmi dobře tento jed i jeho účinky. « Poslední, co řekl, bylo: »Nemá smysl dávat mu ještě lék. « Než já jsem se počal v duchu modlit. Také farář a okolo stojící křesťané se po celou dobu modlili. Krvácel jsem dál, byl jsem velmi sláb a sotva jsem se mohl pohnout. Noc byla dlouhá a těžká. Modlili jsme se a modlili, a když počalo ráno svítat, pociťoval jsem novou sílu a začalo mi být lépe… Prosil jsem své přátele, aby mne vynesli ven na slunce. Tu jsem spatřil přicházet lékaře. Myslil, že lidé přítomní na dvoře podnikají přípravy k pohřbu… Když mne uviděl, mlčky odešel. Dlouhý čas jsem o tom lékaři neslyšel, ale r. 1919 na jednom shromáždění v Birmě přistoupil ke mně nějaký muž, pozdravil, chopil mě za ruku a řekl: »Příteli, poznáváš mně ještě? Já jsem lékař, který k tobě přišel, když jsi byl otráven, a který řekl, že se nedá nic dělat… Tehdy jsem byl vysloveným nepřítelem křesťanství, ale když jsem to viděl, počal jsem číst bibli a přemýšlet o Kristu. A nyní děkuji vroucně Bohu za to, že jsem také křesťan. « Potom vystoupil a počal mluvit o tom, že je zde živý svědek Boží moci: » Viděl jsem ho ležet otráveného a blízkého smrti. Ale Bůh mu daroval život. « Také moji příbuzní byli velmi udiveni, když slyšeli o mém zachránění." Když se Sundar Singh blížil k úplnému uzdravení., přišel opět do křesťanské školy pro chlapce v Ludhijáně. Oba presbyterní misionáři doktor Wherry a doktor Fife se ho ujali s takovou láskou, že o nich říká, že pro něho učinili více, než by mohli učinit jeho vlastní rodiče. Jeho příbuzní se stále znovu pokoušeli jej odtamtud odvést. Jeho otec přišel jednou osobně a pokoušel se jej přimět k'návratu domů. Ale Sundar Singh zůstal pevný. Zdůrazňoval otci pokoj, kterého v Kristu dosáhl a který nechce zaměnit s žádným pozemským štěstím.

V neděli 3. září 1905, právě v den svých 16. narozenin, byl Sundar Singh pokřtěn duchovním Redmanem v kostele sv. Tomáše v Simle. Počáteční slova žalmu 23., která byla při křtu čtena, byla i proroctvím o budoucím životě Sundara Singha jako putujícího mnicha. „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku."

IV. MISIE SADHU SUNDARA SINGHA V SEVERNÍ INDII

„Jdi a vydej mně svědectví" – tak znělo napomenutí, kterého se Singhovi dostalo z úst jeho Mistra po obrácení. Nyní měl z tohoto povolání vyvodit důsledky. Ale jak mohl šestnáctiletý jinoch svědčit o moci a lásce svého Vykupitele? Tu v jeho duši vyvstalo přání jeho zesnulé matky: „Má z tebe jednou být Sad­‑hu." Zda nenajde u svého lidu přijetí, když k němu přijde v onom rouchu, které ode dnů Véd platilo za posvátné? I když se nestane ve žlutém rouchu askety „všechněm všechno", přece mu tento oděv zjedná přístup do všech kast, ano i do pokojů indických žen. V těchto myšlenkách uzrálo Sundarovo rozhodnutí, že se stane křesťanským Sadhu, evangelistou v indickém rouše askety. Jeho učitel doktor Wherry mu po křtu radil, aby navštěvoval theologickou školu v Saharam­‑puru a získal tak základy pro nové povolání evangelisty. Ale Sundar Singh vysvětlil, že dává přednost ideálům své země a že chce zvěstovat evangelium jako putující Sadhu. Wherry postřehl význam tohoto kroku a dal mu své požehnání. Tak oblékl mladý křesťan 33 dnů po svém křtu posvátný oděv a učinil příslib, že zůstane po celý život věren povolání Sadhu.

„Zasvětil jsem mu svůj život pro celou dobu jeho trvání a s přispěním jeho milosti svůj slib nikdy neporuším. V den, kdy jsem se stal Sadhu, zvolil jsem si tento oděv za svého společníka a pokud na mně jest, nikdy se od něho neodloučím."

Tak nastoupil šestnáctiletý svou misijní cestu bosý, bez jakéhokoli jmění a beze vší ochrany proti dravé zvěři. Mimo tenké plátěné roucho a pokrývku, kterou si často ovíjel kolem své hlavy jako turban, byl jeho jediným majetkem Nový zákon v jeho rodné řeči. Nežebral o nic. Přesto však dostával od laskavých lidí almužny, které byly jeho potravou. Jinak musily stačit k utišení hladu kořínky a listy. Přijali‑li jej dobří lidé do domu, užíval vděčně jejich pohostinství. Ne­‑mohl­‑li nalézt přístřeší, nocoval ve špinavých útulcích pro karavany (serájích) nebo takřka v děrách a pod stromy. Nejvíce mu s radostí poskytovali přístřeší a potravu jeho hinduističtí krajané. Naproti tomu narážel na mocný odpor u mohamedánů, jakmile se jim dal poznat jako křesťanský Sadhu. Někdy byl spílá­‑ním vyhnán z domu a musel hladový a v mrazu hledat útulek v džungli. Ale i u křesťanských misionářů se setkal Sundar Singh se silnou nedůvěrou. Mnozí viděli v životě po způsobu Sadhu hinduistický ideál zbožnosti, který nemůže být zkřesťanštěn, a proto ostře kritizovali jeho misijní metodu. Se zvláštní oblibou chodil Sundar Singh na poutnická místa, kde se shromaždovali ve velikém počtu Sadhu a Sannyasi, a zvěstoval jim evangelium. Šel i k ženám, jimž byl odepřen přístup do veřejnosti, a hlásal jim Krista. Dr. Sherry názorně líčí takové evangelizační shromáždění žen: „Hinduistické ženy uslyšely o jeho příchodu a přemluvily jednu křesťanku, která je navštěvovala v jejich Zenana, aby jej pozvala do svého domu obklopeného zídkou, a aby tam k nim Sadhu promluvil. Tato paní mi vyprávěla, že přišlo 60 nebo 70 žen z nejlepších rodin a že mu naslouchaly po celou hodinu. Seděly s rukama složenýma dlaň na dlani a když odcházely, říkaly: »Co říká, je pravda, a věříme každé slovo. Ježíš Kristus je Vykupitel«."

Nejdříve zvěstoval Sadhu evangelium v místě svého domova a v okolních vsích, potom káže procházel Paňdžábem do Afganistanu a Kašmíru, do nichž dosud sotva křesťanská misie vkročila. Po dlouhé a únavné misijní cestě se vrátil do Kotgarh, malého to místa u Simly v Himálaji, aby si odpočinul. Tam se připojil k misionáři Stokesovi, který pocházel z bohaté rodiny a odešel do Indie kázat evangelium jako františkán. Podle příkladu Sadhuova oblékl si i on asketické roucho. Sadhu se od něho dovídal mnohé o Františku z Assisí. Oba se spojili k hlásání evangelia a nastoupili cestu skrze údolí Kangra, plnou odříkání a strádání. Na cestě Sundar Singh, jehož tělo nebylo dosti silné pro takové námahy, se v džungli v těžkém záchvatu horečky zhroutil. Jeho průvodce jej dovlékl až do domu nějakého Evropana, kde byl Sundar po dlouhý čas laskavě ošetřován.

V roce 1907 se věnovali oba v ústavu pro malomocné v Sabathu a v morové nemocnici v Lahore ošetřování nemocných. Ve dne v noci pečovali o nemocné, dopřáli si sotva nočního klidu, lehajíce na podlaze mezi umírajícími. Když se roku 1908 Stokes pro ne^ moc musel vrátit do vlasti, pokračoval Sundar Singh v misijní cestě sám. Z Láhauru šel do území Sindhi a vrátil se zpět přes Rádžputanu. V neúnavné evangelizační činnosti se dostalo jeho náboženskému životu hloubky a síly. Duchovní Redman, který se s ním setkal asi dva roky po křtu na jednom shromáždění v Sialkote, říká: „Měl jsem hluboký dojem zralosti jeho křesťanského charakteru, která se projevovala v celé jeho řeči a v celém chování. Nejevil se již jako chlapec, nýbrž jako mladý muž, silný ve víře, ačkoliv mu bylo teprve 19 let."

Nejtoužebnějším přáním Sundarovým bylo cestovat do Palestiny a vidět místa, kde žil a trpěl jeho Pán a Spasitel. S tímto úmyslem se dostal až do Bombaje, ale tam se musel svého plánu vzdát jako neproveditelného. Káže, putoval pak střední Indií zpět do svého rodného kraje. V r. 1909 na radu svých křesťanských přátel vstoupil do anglikánské theologické koleje sv. Jana v Lahore, kde se věnoval dva roky studiu theologie. Odcházel s povolením kázat v anglikánských kostelích diecése Lahore. Mezitím se vrátil jeho přítel Stokes, který dostal od arcibiskupa z Canterbury povolení založit františkánské bratrstvo. Tří údové nového řádového obecenství – Stokes, Sundar Singh a Western složili v katedrále v Lahore slavnostní slib. I když se Sadhu stal členem bratrstva, pracoval dále ve spojení s anglikánskou misijní společností. Neomezoval se na hranice úřední církevní činnosti, nýbrž jako Wesley, „považoval celý svěť za svou církev" a kázal všude a všem, kteří jeho poselství naslouchali. Jednotlivým církevníkům byla tato nadkonfesní evangelizace proti mysli a vysvětlili mu, že je „u diákona nežádoucí a u ordinovaného duchovního vůbec nemožná". Kázání v jiných diecésích předpokládalo povolení tamního biskupa. Kázat v jiných křesťanských chrámech je vysvěcenému služebníku anglikánské církve zakázáno. Sundar Singh toto omezení považoval za zúžení svého povolání Sadhu. „Přál si, aby byl pouze považován za křesťana, který je ve spojení s jediným tělem Kristovým." V tiché modlitbě nabyl jistoty, že musí kázat Kristovo evangelium bez křesťan­ského úřadu a bez pověření zvláštní křesťanské církve. Šel ke svému biskupovi v Lahore a prosil ho, aby mu povolení kázat zase odňal. Biskup výslovně uznal jeho zvláštní povolání „prorocké“ a splnil jeho přání. To však ještě nebylo rozvázání pout s anglikánskou církví, které Sadhu patřil křtem. Kázal dále v anglikánských kostelech a zachoval si přátelství s anglikánskými přáteli. Ale osvobozen od závazku církevního úřadu a konfese sel Sundar Sinh dále po své cestě, na níž jako křesťanský Sadhu chtěl být „všechno všem“.

Celý článek v příloze ZDE